První část článku naleznet zde.
Nadto je třeba ale vyzdvihnout nutnost zakotvení nákladové imunity insolvenčních správců, která je odůvodněna zájmem na dosažení účelu insolvenčního řízení. Bez takové právní úpravy by vedení incidenčních sporů nebylo udržitelné, insolvenční správce by byl demotivován k popírání pohledávek, které jsou skutečně neopodstatněné a nenaplnil by se účel insolvenčního řízení, jímž je uspořádání majetkových vztahů dlužníka.[1]
Je pravdou, že insolvenční správci jednají v souladu s výše citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, které koreluje s jejich zájmem, a exekutoři ostatně nečiní jinak. Důležité ale je, že by k takovým situacím docházet nemělo. Strany by se veskrze neměly řídit tím, co se jim strategicky hodí a účelově se vyhýbat jinému. Měly by jednat v souladu s konstantní judikaturou stanovenou na nejvyšší úrovni, protože se zde hájí mimo jiné i zájmy třetích osob (zájem majetkové ochrany dlužníka v insolvenčním řízení a co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů). V tomto případě byla judikatura nejednotná, Ústavní soud ČR se ji pokusil sjednotit, avšak po vydání klíčového rozhodnutí Nejvyšší soud ČR věc zhodnotil rozdílně, aniž by uvedl seriózní důvody, proč tak učinil. Některá rozhodnutí vrchních a okresních soudů rozsudek Nejvyššího soudu ČR následují, a to i v argumentační rovině, když pouze odkáží bez uvedení bližšího vysvětlení. Vrchní soud v Olomouci se pokusil vymanit z dikce nálezu Ústavního soudu ČR, když judikoval, že v jím posuzované věci nejde o shodnou situaci, ze které vycházel při svých závěrech Ústavní soud ČR, a nelze tak nález aplikovat.[2] Ten podle vrchního soudu rozhodoval za stavu, kdy již bylo dlužníkovi přiznáno osvobození od placení zbytku dluhů, a došlo proto k zastavení exekučního řízení. Mám za to, že Ústavní soud ČR sice rozhodoval za stavu, kdy bylo dlužníkovi přiznáno osvobození, samotné rozhodnutí soudu se však vztahuje k době, kdy o osvobození rozhodnuto nebylo. Proto nelze jednoznačně tvrdit, že se projednávané věci neshodují. Je ale třeba souhlasit s tvrzením z citovaného rozsudku vrchního soudu, že nelze předjímat, zda bude či nebude dlužník v insolvenčním řízení osvobozen od placení zbytku svých dluhů. Současně a contrario nelze předjímat, že dojde ke zrušení schváleného oddlužení a bude možné v exekučním řízení dále pokračovat. V drtivé většině případů k osvobození dlužníka dochází, a soudní exekutor by tak dle zmíněného rozhodnutí byl znevýhodněn ve svém nároku na odměnu.
Roztříštěnost judikatury stvrzují i rozhodnutí vrchních soudů poslední doby. Rozsudky Vrchního soudu v Praze, které se liší o pouhé dva dny, se k dané problematice postavily zcela odlišně. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2020, č. j. 102 VSPH 836/2019-39 shrnuje, že dotčený nález Ústavního soudu ČR vychází z jiné situace, „když povinný (dlužník) byl po skončení oddlužení osvobozen od placení všech pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny“, nemůže být proto v dané věci aplikován a je žádoucí držet se právního názoru Nejvyššího soudu ČR. Naproti tomu Vrchní soud v Praze v rozhodnutí ze dne 20. února 2020, č. j. 101 VSPH 878/2019-83 uzavřel, že právo na úhradu exekutorské odměny vzniklo již v okamžiku, kdy bylo vůči povinnému insolvenční řízení zahájeno, a to bez ohledu na to, že jím do doby zahájení insolvenčního řízení nebylo v rámci exekuce vymoženo žádné plnění. Soud se dále vymezil proti názoru, že „nález Ústavního soudu ČR není v projednávané věci aplikovatelný, neboť řeší odlišnou situaci a je z něj možno vycházet pouze tehdy, kdy je insolvenční řízení ukončeno splněním oddlužení a osvobozením insolvenčního dlužníka od placení pohledávek“. Soud připustil, že insolvenční řízení nemusí být za každých okolností ukončeno takovým způsobem, a že tedy přichází v úvahu možnost dále pokračovat v exekučním řízení. „Dojde-li však k této situaci, je pak odpovídajícím řešením zohlednění výše minimální odměny, která byla jakožto pohledávka exekutora (poměrně) uspokojena v insolvenčním řízení, při stanovení konečné výše nákladů exekuce.“ Takové řešení je dle mého logickým důsledkem aplikace ústavněprávní zásady práva soudního exekutora na spravedlivou odměnu. Přestože Ústavní soud ČR podotkl, že riziko neuhrazení odměny za odvedenou práci je vyvažováno výhodami souvisejícími s touto profesí.[3]
Závěrem je třeba dodat, že zdánlivě protichůdné zájmy insolvenčních správců a soudních exekutorů je nutné postavit najisto a zdá se, že jediným řešením je svízelná cesta soudních sporů, aby se z bagatelní pohledávky[4] stal důvod pro znovuotevření této otázky před Ústavním soudem ČR. Anebo tým soudních exekutorů rezignuje na uplatnění svých práv, a rozhodnuto tak bude kontumačně?
Článek byl publikován v Komorních listech č. 2/2020.
[1] Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1313/15.
[2] Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 4. 2019, č. j. 13 VSOL 12/2019-46.
[3] Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. III. ÚS 1739/19.
[4] Ústavní soud ČR v této souvislosti v nálezu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13 vyslovil, že přezkum soudních rozhodnutí v bagatelních věcech nelze zcela vyloučit, avšak jen za podmínky bude-li zásah kolidující s podstatou a smyslem základních práv a svobod natolik intenzivní nebo v případě zpochybnění právní jistoty účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů.
Diskuze k článku ()