Některé otázky vydědění ve světle judikatury

K ochraně nepominutelných dědiců jsou však důvody, kvůli kterým může zůstavitel neopomenutelného dědice vydědit taxativně určeny. Zásadně platí, že důvod vydědění nemusí být zůstavitelem určen a i při výslovném určení důvodu vydědění je třeba zkoumat, zda nenastal kterýkoliv z důvodů vydědění uvedených v § 1646 o. z. jak se ostatně vyjádřil i Nejvyšší soud rozsudkem 24 Cdo 1777/2019 ze dne 27. 9. 2019.

Vydědění nepominutelného dědice může proběhnout ve dvou formách. První formou je výslovné vydědění nepominutelného dle § 1649 o. z. Pro výslovné vydědění platí, že prohlášení o vydědění lze změnit či zrušit stejným způsobem, jakým se pořizuje nebo ruší závěť. V tomto případě zůstavitel může uvést konkrétní důvod vydědění, není to však vyžadováno. Podstatnou skutečností pak je, že i v případě výslovného uvedení důvodu vydědění v prohlášení o vydědění, postačí v souladu s § 1649 o. z. prokázání jakéhokoliv zákonného důvodu vydědění. K tomu Nejvyšší soud ve svém výše zmiňovaném rozsudku sp. zn. 24 Cdo 1777/2019 uvádí, že argumentace autonomií vůle zůstavitele, projevená tím, že jiné důvody vydědění neuvedl, nemůže ve světle § 1648 o. z. obstát. K § 1648 o. z. dále Nejvyšší soud uvádí: “ Na závěr dovolací soud dodává, že smysl ustanovení § 1648 o. z., spočívá zejména v tom, že podle nyní účinné právní úpravy již není předpokladem platnosti vydědění, aby zůstavitel ve svém prohlášení uvedl některý ze zákonných důvodů vydědění.“

Druhou formou vydědění nepominutelného dědice je pak vydědění mlčky. K vydědění mlčky dojde v případě, že zůstavitel opomine nepominutelného dědice v pořízení pro případ smrti. V tomto případě musí jít o opominutí vědomé, nesmí se jednat o pouhý omyl. Stejně tak se ustanovení § 1651 odst. 2 o.z. nebude týkat nepominutelného dědice, o jehož existenci zůstavitel v době pořízení pro případ smrti nevěděl. Také v tomto případě je nutno prokázat jakýkoliv ze zákonem vymezených důvodů vydědění a to i v případě, že zůstavitel pořízením pro případ smrti nepominutelného dědice vydědil, důvod vydědění vymezil, avšak toto zůstavitelovo prohlášení o vydědění neobstojí.

Osobami, které je možno vydědit, jsou výlučně nepominutelní dědicové zůstavitele, tedy jeho potomci a nedědí-li oni, tak potomci zůstavitelových potomků. V tomto případě není vymezení nepominutelných dědiců nijak omezeno a je tedy možné, aby dědili nejenom vnuci, ale i pravnuci a tak dále. Z hlediska otázky, koho je možno vydědit je pak obzvláště zajímavá otázka vydědění nezletilého, ne plně svéprávného, nepominutelného dědice.

Občanský zákoník vydědění nezletilého, ne plně svéprávného, nepominutelného dědice nikterak nevylučuje. Avšak s ohledem k důvodům vydědění vymezeným v § 1646 odst. 1 o.z. a § 1647 o. z., jejichž konstrukce předpokládá úmyslné jednání nepominutelného dědice. V těchto případech platí, že soud musí zkoumat nejenom zákonné důvody vydědění dle § 1646 odst. 1 písm. a), b), d) o. z., ale musí též uvážit, zda s ohledem na věk vyděděného, jeho rozumové schopnosti a volní vlastnosti od něho bylo možno chování vylučující vydědění požadovat. Stejná podmínka pak platí i pro vydědění podle § 1647 o. z.

Odlišně se pak bude hodnotit situace, kdy soud shledá jako prokázaný důvod vydědění nezletilého, ne plně svéprávného, nepominutelného dědice § 1646 odst. 1 písm. c). Při vydědění z tohoto důvodu musí soud v rámci hodnocení věku, rozumových a volních vlastností vycházet z rozsudku, kterým byl nepominutelný dědic odsouzen v trestním řízení. Soud v dědickém řízení se však musí i v tomto případě vypořádat s otázkou, zda okolnosti, za kterých byl čin páchán, svědčí o zvrhlé povaze nepominutelného dědice.

Právo na povinný díl a s tím související institut vydědění, jsou díky jejich velice striktní právní konstrukci jedním z největších zásahů, kterým občanský zákoník zasahuje do zásady autonomie vůle zůstavitele. Zároveň je to ale zásah nezbytný, sloužící k naplnění primárního poslání celého dědického práva, tedy k přechodu majetku z jedné generace na druhou a zachování jeho hodnot.