Při hodnocení jednotlivých situací je třeba zohlednit nejen obecná občanskoprávní pravidla týkající se vymezení věci a jejích součástí (např. pravidlo o právní samostatnosti liniových staveb), nýbrž i pravidla obsažená v „dopravních“ předpisech (zde předevší zákonu o dráhách).
Úvod
Stavba metra je liniovou stavbou ve smyslu § 509 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). V právní praxi opakovaně vyvstává otázka, co vše lze považovat za součást této stavby, a které entity naopak mají odlišný (soukromo)právní režim. Problematické jsou zejména případy, kdy výstupy z metra ústí do jiných budov; pro zjednodušení budeme dále hovořit o „komerční budově“. O tomto problému se v současnosti diskutuje zejména v souvislosti s výstavbou nové trasy metra D, avšak týká se i již existujících stanic metra (např. stanice Muzeum, Národní třída, Staroměstská apod.). Obecně jde tedy o posouzení právního režimu stavebních děl, která se vzájemně prostupují.
Určité nedorozumění zde může působit § 27 vyhlášky č. 177/1995 Sb., kterou se vydává stavební a technický řád drah (dále jen „VyhlDZ“). Tak např. podle písm. d) tohoto ustanovení jsou součástí dráhy speciální, tj. i dráhy metra, „stanice, které tvoří nástupiště pro cestující, a služební nástupiště, vestibuly, přístupové a výstupní cesty“. Má toto vymezení znamenat, že např. přístupová a výstupní cesta, která prochází jinou budovou („komerční budovou“), není součástí této budovy, nýbrž je součástí metra jako liniové stavby?
Cílem tohoto článku je řešení uvedené otázky, včetně otázek souvisejících. Nejprve zohledňujeme řešení dle soukromoprávní úpravy (sub II); následně se zabýváme zákonem č. 266/1994 Sb., o dráhách (dále jen „DZ“) a jeho prováděcím předpisem, jímž je VyhlDZ (sub III.).
Řešení na základě obecných pravidel o. z. o součásti věci
Předpoklady posouzení určité entity jako součásti věci
A. Obecně
Pro zodpovězení otázky, zda je jedno stavební dílo součástí jiného stavebního díla, je třeba vycházet z obecného zákonného vymezení pojmu součást věci, který o. z. upravuje zejména v § 505 a 506. Z totožnosti základního vymezení pojmu součást věci v o. z. a v občanském zákoníku z roku 1964 (dále jen „obč. zák č. 40/1964 Sb.“) plyne, že i pro současný právní stav je použitelná judikatura k obč. zák. č. 40/1964 Sb. Dále je třeba upozornit, že podle § 3023 o. z. platí, že ustanovení tohoto zákona o vlastníku pozemku platí obdobně pro vlastníka nemovité věci, která není součástí pozemku. Toto ustanovení dopadá i na případy, kdy zákon hovoří nikoli o vlastníkovi pozemku (resp. o právech a povinnostech vlastníka pozemku), nýbrž o pozemku samotném; i v tomto případě jde o vymezení práv a povinností vlastníka pozemku.[1]
Z § 505 a 506 o. z. plyne, že součástí věci je to, co
- k věci podle její povahy náleží,
2. nemůže být odděleno bez znehodnocení.
B. Smysl a účel institutu součást věci
Právní kategorie součást věci a podobně i kategorie příslušenství, popř. kategorie věci hromadné, sledují, aby to, co tvoří hospodářskou jednotu, vytvářelo i jednotu právní; jinými slovy, aby právo tuto hospodářskou jednotu nerozrušovalo. Odlišná míra hospodářské sounáležitosti pak působí odlišnou míru „právního spojení“.
Pokud jde o entity, které k sobě podle své povahy náleží tím způsobem, že je nelze bez znehodnocení oddělit, pak zákon vůbec vylučuje, aby se s nimi nakládalo (věcněprávně) odděleně. Za tím účelem vytváří kategorii součást věci, která vůbec nemůže být samostatným předmětem věcných práv. Je-li hospodářská provázanost menší, s tím, že spíše závisí na rozhodnutí vlastníka, pak zákon alespoň konstruuje domněnku, že se právní dispozice týkají takto vytvořeného celku; k tomu slouží institut příslušenství věci (§ 510 odst. 2). Podobnou funkci plní i institut věci hromadné (§ 501).
Z toho plyne, že zcela klíčovým prvkem pro posouzení, co náleží k věci jako k jednotnému předmětu věcných práv, je právě hospodářská, resp. funkční souvislost určitého celku.
C. Kritérium „podle její povahy náleží“
Sousloví „podle její povahy“ je třeba vykládat v souvislosti se zbytkem definice, tzn. s předpokladem neoddělitelnosti součásti bez znehodnocení věci. Povaha věci je dána zejména její funkcí, jejím účelem. Určitá (sou)část náleží podle její povahy k věci, pokud je s věcí alespoň volně spojena a nějakým způsobem slouží funkci dané věci. Čím intenzivnější je funkční provázanost, tím méně pevné spojení se vyžaduje, a vice versa. Při posouzení povahy věci a toho, co na základě ní k věci náleží, je třeba vycházet z obecného nahlížení v právním styku, jak je ostatně u věcných práv zvykem (srov. např. § 511 o. z.); jde tedy o objektivní hledisko.
Pokud jde specificky o kategorii stavebního díla, je třeba posuzovat jeho účel objektivně, bez ohledu na to, že např. z vůle vlastníka není tento účel aktuálně naplňován, nebo že jej vlastník užívá k jinému účelu.[2] Jinými slovy, samotnou změnou rozhodnutí o využití stavebního díla nedochází ke změně jeho povahy jako samostatné věci nebo součásti jiné věci. Musí dojít k objektivní změně účelového určení. Např. prázdná nevyužívaná budova, z jejíž střechy je sváděna voda na sousední pozemek, aktuálně slouží jen tomuto vedlejšímu pozemku, avšak její objektivní funkcí je poskytování ochrany – přístřeší v nejširším smyslu slova – osobám nebo věcem. Tato budova je proto i za uvedené situace stavbou ve smyslu občanskoprávním a podle okolností buď součástí pozemku, na kterém je postavena (popř. součástí práva stavby), nebo samostatnou věcí v právním smyslu.
Uvedené kritérium má svou zrcadlovou paralelu i v rámci vymezení pojmu stavba ve smyslu občanskoprávním, kde se vyžaduje, aby stavba měla samostatnou hospodářskou funkci (účel) ve vztahu k pozemku jako takovému.[3] Negativně lze říci, že je-li stavební dílo funkčně spojeno s pozemkem, „slouží-li“ funkčně pozemku, pak nejde o stavbu ve smyslu občanskoprávním, a proto ani potenciálně nemůže být od pozemku právně odděleno, ať již jako samostatná věc, nebo jako součást věci jiné (práva stavby).
Slouží-li určitá entita jiné nemovité věci a současně má vlastní svébytnou funkci, nebo pokud slouží více věcem, rozhoduje hlavní, převažující účel.[4]
Z toho plyne, že pokud jedno stavební dílo jen slouží k naplňování funkce jiného stavebního díla, pak to (při splnění dalších předpokladů) směřuje k závěru o právní spojitosti obou stavebních děl (a tedy o existenci jediné stavby ve smyslu občanskoprávním). Pokud naproti tomu každé ze stavebních děl primárně sleduje vlastní svébytný účel (má svůj svébytný hlavní účel), pak je to spíše typický znak samostatných staveb. Pojem stavba je tzv. typový pojem,[5] tzn., že je rozhodující, jaké typové znaky v konkrétním případě převažují.
Stavba metra i stavba „komerční budovy“ mají zcela odlišné (a tedy samostatné) účely. Tyto účely jsou natolik svébytné, že by pro závěr o tom, že obě stavební díla vytvářejí jednu stavbu ve smyslu občanskoprávním, bylo zapotřebí jejich mimořádně intenzivního fyzického spojení. Tak by tomu bylo např. tehdy, pokud by „komerční budova“ byla postavena na stavbě stanice metra, kterou by zcela využívala jako svůj stavební základ; prakticky by se jednalo o případ nástavby („komerční budova“ by tak byla vlastně jen „plynulým pokračováním“ stanice metra). Tehdy by (hlavní) věcí byla zcela jistě stavba metra jako liniová stavba ve smyslu § 509 o. z. (k tomu viz níže). Jde tedy o otázku, zda „komerční budova“ je se stavbou metra natolik intenzivně spojena, že by podle obecných pravidel o součásti věci měla být součástí stavby metra.
Pokud spojení spočívá např. jen v propojení určitým tubusem, chodbou atd., kterými je umožněn vstup z jedné stavby do druhé, když však každá ze staveb má vlastní základy a je provozně nezávislá, pak takové spojení podle našeho názoru v žádném případě nevykazuje intenzitu nezbytnou pro závěr o jedné (jednotné) stavbě. Je totiž zcela patrný rozdíl mezi případem výstupu z metra, kde jsou po stranách chodeb umístěny např. stánky s občerstvením a časopisy, tj. primárně služby pro cestující na straně jedné, a případem obchodního domu, do kterého jen ústí výstup ze stanice metra, na straně druhé. Samozřejmě jako u všech takových typových pojmů budou existovat sporné případy, které jsou v nejzazším případě řešitelné (legitimním) arbitrárním rozhodnutím soudu.
Tento závěr potvrzuje i obecné nahlížení veřejnosti ve stávajících případech. Dle tohoto náhledu jsou případy, kdy metro ústí do jiné budovy, chápány tak, že jde o samostatné stavby, resp. o součásti pozemku (nikoli tedy o „součásti metra“).[6]
Jiný závěr by byl namístě v již uváděné situaci, kdy by např. „komerční budova“ byla postavena na stavbě stanice metra, kterou by zcela využívala jako svůj stavební základ. Naproti tomu, pokud by se obě stavební díla překrývala jen určitou menší částí, pak by byl namístě spíše závěr o samostatnosti obou staveb s tím, že by jedna z nich (typicky stavba metra) poskytovala druhé stavbě v určité menší části oporu.
D. Kritérium „neoddělitelnosti“
Dalším předpokladem je neoddělitelnost součásti bez znehodnocení věci. Neoddělitelností lze rozumět nejen neoddělitelnost fyzickou (faktickou),[7] nýbrž i neoddělitelnost funkční (účelovou).[8] Kritérium funkční neoddělitelnosti se projevuje již v rámci kritéria sounáležitosti podle povahy (viz výše sub C). Součásti budou s věcí pravidelně pevně spojeny (věc je pak jedním kusem tvořeným více součástmi).[9] Může však existovat i „volné spojení“, tj. jednotlivé kusy budou spojeny nikoli fyzicky, nýbrž svým účelem, funkcí (věc se pak skládá z více kusů).[10]
Pokud jde v návaznosti na výše uvedené o posouzení právní souvislosti více stavebních děl, lze říci, že jejich fyzická samostatnost (oddělení) představuje velmi silnou indicii i pro závěr o samostatnosti právní.
Vzniká spíše opačný problém, zda i přes určité fyzické spojení lze dospět k závěru o dvou právně samostatných stavbách ve smyslu občanskoprávním. Stranou lze nechat případy spíše historicky podmíněné, kdy byly jako samostatné stavby uznány např. domy se společnou zdí, byť by se v případě nově vzniklých staveb jednalo o stavbu jedinou; princip důvěry v právo zde vyžaduje, aby právní povaha těchto staveb byla respektována i za nové právní úpravy. Podobně jako fyzické oddělení dvou (více) entit nevylučuje pojetí jedné věci v právním smyslu (pokud je zde dána intenzivní funkční souvislost), tak i v případě fyzického spojení stavebních děl není vyloučeno jejich pojetí jako samostatných staveb, pokud je zde funkční nezávislost.
Přitom je třeba posuzovat:
- míru funkční souvislosti,
- kvantitativní (prostorový) rozsah spojení, tj. v jakém rozsahu, případně v kolika místech dochází k fyzickému spojení,
- kvalitu spojení, tj. jeho pevnost, resp. trvalost.
Příkladem může být propojení dvou budov pomocí tzv. prampouchu, který poskytuje oporu jedné ze staveb, popř. oběma z nich navzájem. Každá ze staveb má zcela samostatnou funkci, nezávislou na druhé stavbě; jejich sounáležitost je dána právě jen tím, že jedna druhé, případně obě sobě navzájem, poskytují oporu. Z hodnocení zákona však jednoznačně plyne, že poskytnutí opory jiné stavbě není samo o sobě důvodem pro právní jednotu. To plyne jednak z toho, že o. z. připouští, že stavba může být právně oddělena od pozemku, když pozemek této stavbě poskytuje zcela elementární oporu. Dále se toto hodnocení zákona projevuje v § 1269, který výslovně upravuje služebnost opory cizí stavby. Zde se předpokládá, že určitá věc (typicky stavba) poskytuje oporu cizí stavbě; přitom obě věci (stavby) v důsledku uvedeného spojení nevytvářejí vzájemný celek (právní jednotu). Pokud je tedy důvodem fyzického (konstrukčního) propojení dvou (více) staveb např. jen poskytnutí opory, není to samo o sobě dostatečným důvodem pro jejich právní jednotu. Proto ani fyzické spojení prostřednictvím tzv. prampouchu nebrání samostatné právní existenci více staveb. Dokonce i tam, kde by si prostřednictvím prampouchu obě stavby poskytovaly oporu navzájem, a tedy tam, kde by bylo účelové propojení mezi oběma stavbami intenzivnější, nemohlo by to vést k automatickému závěru o právní jednotě uvedeného hospodářského celku.
Tam, kde přes fyzické propojení má být uznána existence dvou odlišných staveb ve smyslu občanskoprávním, se kritérium oddělenosti (samostatnosti) transformuje do kritéria (prostorové) vymezitelnosti. Stejně se postupuje např. v případě pojmové charakteristiky stavby ve smyslu občanskoprávním, kde se vyžaduje její vymezitelnost vůči okolnímu pozemku. Musí být zřejmá hranice právního panství jednotlivých vlastníků. Věc je předmětem absolutních majetkových práv (věcných práv), jejichž existence vylučuje existenci stejného práva jiného subjektu (jedna věc nemůže mít simultánně více výlučných vlastníků – to však nevylučuje existenci spoluvlastnictví), je proto nezbytné určit hranici právního panství jednotlivých vlastníků.[11]
Pokud by nebylo možné vést přesnou hranici mezi jednotlivými stavbami (byla-li by např. určitá konkrétní část významná jak pro jednu, tak i pro druhou stavbu), lze při zjevné samostatné a nezávislé funkci obou staveb i tak dospět k závěru o jejich právní nezávislosti (samostatnosti), když tato konkrétní část je tzv. společnou součástí obou staveb. Tak tomu může být právě ve výše zmíněném případu tzv. prampouchu, pokud slouží oběma stavbám (např. obě stavby si jeho prostřednictvím poskytují oporu navzájem).[12]
V souvislosti s provozem metra zde vzniká jeden praktický problém spojený s kritériem (prostorové) vymezitelnosti. V případě, že bude zapotřebí, aby bezprostředně na vyústění výstupů z metra navazoval meziprostor (placená zóna, prodej jízdenek), bude tento meziprostor součástí stavby dráhy (k tomuto pojmu viz níže)? Pokud ne, lze posunutím dilatační spáry docílit toho, aby se stal součástí stavby dráhy? Odpověď na tuto otázku je závislá na konkrétních skutkových okolnostech; specificky jde o to, kde bude uvedený meziprostor umístěn a jaké bude jeho stavebně-technické provedení.
Zásadně lze vyloučit, že by uvedený meziprostor vytvářel samostatnou stavbu ve smyslu občanskoprávním, tj. samostatnou nemovitou věc, resp. stavbu jakožto součást pozemku.[13] Jde o prostor, který se může nacházet v různých stavbách. Bude-li meziprostor umístěn v rámci vlastní stavby dráhy (tedy v rámci liniové stavby jako samostatné nemovité věci – k tomu viz níže), pak bude tvořit její prostou část (a současně bude představovat součást dráhy – k tomuto pojmu viz níže). Může však být umístěn i v rámci samostatné stavby ve smyslu občanskoprávním, která již není vlastní stavbou dráhy. V takovém případě bude částí této stavby jako samostatné nemovité věci, resp. částí stavby, která je součástí pozemku (a shodně jako výše bude i zde představovat součást dráhy). Nehraje přitom roli, zda uvedená stavba, v níž se bude meziprostor nacházet, bude či nebude stavbou dráhy (může se jednat např. o prostor v suterénu obchodního domu).
Otázku, zda lze posunutím dilatační spáry docílit toho, aby se meziprostor stal součástí stavby dráhy (sc. vlastní stavby dráhy), je třeba zodpovědět opět v závislosti na konkrétních skutkových okolnostech. Obecně musí platit závěr, že prosté „posunutí dilatační spáry“ bez ohledu na jiná kritéria (změnu jiných kritérií) nemůže mít za následek změnu povahy určité entity jako stavby ve smyslu občanskoprávním. Existují-li např. dvě sousední stavby jako samostatné nemovité věci, které k sobě těsně přiléhají a přilehlé zdi jsou propojeny určitým průchodem, v rámci něhož je umístěna dilatační spára, pak není možné měnit vymezení sousedních staveb jako nemovitých věcí jen tím, že dojde k prostému posunutí dilatační spáry dovnitř jedné ze staveb. Povaha obou staveb jako samostatných věcí je zde určena (vymezena) především obvodovými (nosnými) stěnami, které ohraničují a uzavírají vnitřní prostory. Změní-li se tedy pouze dilatační spára při zachování stávajících obvodových stěn obou staveb (popř. jejich vnitřního členění), pak nelze mluvit o vytvoření nové stavby ve smyslu občanskoprávním.
Dilatační spáru tedy nelze obecně chápat jako něco, čím je výlučně vymezen průběh vlastnické hranice mezi sousedními stavbami. Koneckonců, funkce dilatační spáry je čistě stavební, resp. stavebně-technická; jde o spáru mezi dvěma stavebními částmi, která je potřebná z důvodů délkových změn způsobených druhem materiálu nebo změnou teploty. Stavební části, které jsou dilatací „odděleny“, však nemusejí mít povahu (samostatných) staveb z hlediska občanského práva (srov. např. dilatace umístěné v mostní konstrukci). Důležité tedy je, k jakému celku náleží tyto stavební části oddělené dilatační spárou.
V případě pochybností však dilatace může představovat určité pomocné (podpůrné) kritérium, na základě něhož může být určen průběh vlastnické hranice mezi dvěma stavbami z hlediska občanskoprávního. Není zřejmě vyloučeno, aby ve zcela výjimečných případech bylo toto kritérium jediným způsobilým kritériem. Jsou-li stavby v konkrétním případě propojeny takovým způsobem, že nelze přesně určit hranici mezi nimi, pak umístění dilatační spáry může být právě oním kritériem, které pomůže tuto konkrétní hranici určit.
E. Kritérium „znehodnocení věci“
Co se týče podmínky znehodnocení, je třeba nejprve poznamenat, že znehodnocení samotné oddělené součásti je bez významu; zákon (obč. zák. č. 40/1964 Sb. i o. z.) vychází z toho, že oddělením nesmí dojít ke znehodnocení věci jako takové. Je ovšem pravda, že v řadě případů povede oddělení součásti nejen ke znehodnocení věci, nýbrž i součásti samotné.
Znehodnocením se míní buď
- relevantní ztráta peněžní hodnoty věci (podstatné snížení ceny věci), nebo
- potřeba vynaložení podstatných nákladů k oddělení součásti, anebo
- podstatné znehodnocení účelu věci (řečeno jinak, „znehodnocením se míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec“).[14] Zpravidla však snížení ceny věci bude nutným následkem znehodnocení účelu věci (funkčního, estetického atd.).[15]
Pokračování článku naleznete zde.
Článek byl publikován v Advokátním deníku a v časopise Bulletin Advokacie č. 7-8/2019.
[1] F. Melzer in. F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek III., § 419-654, 1. vydání, Leges, Praha 2014, komentář k § 3023, m. č. 2 a násl.
[2] Srov. Tégl, Melzer tamtéž, komentář k § 498, m. č. 100.
[3] Srov. Tégl, Melzer tamtéž, komentář k § 498, m. č. 64 a násl.
[4] Níže je poukázáno na rozsudek NSS ze dne 27. 8. 2014, č. j. 3 As 121/2013-40, který řeší konkurující přináležitost určitého stavebního díla (podchodu) dráze metra na straně jedné a pozemní komunikaci na straně druhé. Zde se sice nejedná o přináležitost k určitému stavebnímu dílu, avšak jde o to, který z více konkurujících účelů má být pro výsledné posouzení rozhodující. I v tomto rozhodnutí NSS vychází z kritéria hlavního účelu.
[5] Viz Tégl, Melzer in op. cit. sub 1, komentář k § 498, m. č. 52 a násl. Obecně o typových pojmech a jejich odlišení od pojmů klasifikačních viz tamtéž, m. č. 49 a násl., případně F. Melzer: Metodologie nalézání práva, Úvod do právní argumentace, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2011, str. 69 a násl., m. č. 66 a násl.
[6] Příkladem může být multifunkční objekt Quadrio, nacházející se v ulici Spálená 2121/22, do něhož ústí výstup ze stanice metra Národní třída. Budova č. p. 2121 (k. ú. Nové Město) je evidována ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka vlastní stavby metra, stejně jako oba pozemky, na nichž je umístěna (p. č. 724/1 zastavěná plocha a nádvoří a p. č. 2384/3 zastavěná plocha a nádvoří). Jiným příkladem může být budova v ulici Kaprova 56/4, do níž ústí jeden z výstupů ze stanice metra Staroměstská. Budova č. p. 56 (k. ú. Staré Město) je evidována ve spoluvlastnictví různých osob (odlišných od vlastníka vlastní stavby metra), resp. jsou v ní vymezeny byty jako jednotky.
[7] Oddělení vede k podstatnému znehodnocení, či dokonce úplnému zániku věci – např. v důsledku vybourání určitého zařízení ze stavby.
[8] Problematický v této souvislosti je známý rozsudek NS ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 694/2006, v němž soud dovodil, že technický průkaz tvoří součást motorového vozidla.
[9] Naopak nutnost fyzického spojení součásti a věci vyžaduje polská nauka s odvoláním na čl. 47 § 2 polského občanského zákoníku. Srov. např. J. Ignatowicz, K. Stefaniuk: Prawo rzeczowe, 2. vydání, Lexis Nexis, Warszawa 2006, str. 23.
[10] Shodný je přístup německé nauky a judikatury: „Postačuje i volné spojení (lose Verbindung), pokud jsou jednotlivé kusy považovány za výlučnou (jednotnou) věc.“ Palandt Bürgerliches Gesetzbuch, 56. vydání, C. H. Beck, München 1997, komentář k § 93, str. 59, m. č. 2.
[11] Srov. Tégl, Melzer in op. cit. sub 1, komentář k § 498, m. č. 60 a násl.
[12] Srov. Tégl, Melzer in op. cit. sub 1, komentář k § 505, m. č. 49.
[13] Teoreticky lze sice uvažovat i o takovém konstrukčním řešení, kdy by uvedený meziprostor představoval stavbu z hlediska občanskoprávního; vycházíme však z toho, že takové situace v praxi zřejmě nastávat nebudou.
[14] Srov. např. rozsudek NS ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, či usnesení NS ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1781/2006.
[15] Podrobněji viz Tégl, Melzer in op. cit. sub 1, komentář k § 505, m. č. 37 a násl.
Diskuze k článku ()