K soukromoprávním hlediskům blokace dezinformačních webů (studie) - část III.

Tato cenzura je přitom soudobě terminologicky označována nikoli jako cenzura, ale společensky snesitelnějším termínem „boj proti dezinformacím“.

Předchozí část článku si můžete přečíst zde.

Motivem pro vypracování této studie byly převážně skutkové okolnosti, ke kterým došlo v Česku v období v první poloviny roku 2022, kdy započala blokace obsahu několika webů, kdy se zprvu nevědělo, že skutečným iniciátorem blokace byl stát. Cílem autora je zde jednak analyzovat význam používaného pojmu dezinformace v prostředí internetu, za druhé právně vyhodnotit tyto skutkové okolnosti převážně z hlediska vzniku soukromoprávních nároků dotčených osob, jakož i dosavadní známé výsledky soudních řízení, a za třetí analyzovat, jakým způsobem je možné a legitimní šíření dezinformací právně regulovat, jaké nástroje právní regulace jsou možné na základě srovnání zahraniční praxe a dosavadní činnosti Evropské unie v této oblasti.

Rozdíl mezi blokací webu a blokací obsahu webové platformy

Nejdůležitějším aspektem v otázce blokace dezinformačních webů je, jaké vyvolává účinky na straně uživatele, o jehož blokovaný obsah se jedná. V tomto směru musíme naznačit rozdíl mezi blokací obsahu na běžné webové stránce a blokací obsahu na webové platformě, typicky sociální síti. Blokaci obsahu na webové stránce, ke které v Česku v první polovině roku 2022 došlo, lze z hlediska poměrnosti vnímat jako intenzivnější zásah do svobod projevu a podnikání jednotlivce. Je tomu tak z důvodu, že webové platformy jsou de lege uživatelské účty, které příslušná platforma spravuje. Při zakládání uživatelského účtu uživatel souhlasí s všeobecnými smluvními podmínkami, které upravují konkrétní zásady, předpoklady a postupy, kdy platforma si zpravidla vyhrazuje právo přistoupit k blokaci uživatelova obsahu. Nutno dodat, že tak to bylo od samého počátku webových platforem, kdy však původním primárním účelem byla blokace v případech porušování práv duševního vlastnictví uživatelem[1] a nikoli šíření dezinformace, kterou nutno vnímat jako jev a obranu proti němu až jako časově následnou. Pro uživatele porušujícího pravidla ovšem se stejnými následky.

Pokud poskytovatel služby vyhodnotí obsah jako závadný podle zmíněných pravidel obsažených v podmínkách dané služby, může v souladu s nimi přistoupit k blokaci. Jak bylo řečeno v předešlých kapitolách, k blokaci na webových platformách zpravidla dochází na základě předem nastavených algoritmů, a tedy bez zásahu člověka. Uživatel má následně podle konkrétních smluvních podmínek možnost uplatnit obranu proti poskytovateli služby, přičemž poskytovatel provede přezkum se závěrem, zda blokace byla či nebyla oprávněná. Článek 17 DSM směrnice ukládá povinnost poskytovatelům služeb při sdílení obsahu online zavést takový mechanismus pro vyřízení stížnosti ve věci blokace obsahu, jehož rozhodnutí musí podléhat lidské kontrole (přezkumu). V případě, že výsledek přezkumu bude ten, že blokace byla oprávněná, má uživatel možnosti následné ochrany soudní. Soudní ochrana spočívá primárně v uplatnění práv z porušení závazku, kdy je nutno pozornost věnovat samotnému obsahu závazku, který se může lišit v závislosti na uzavřeném závazku a smluvních podmínkách. Z právního vyhodnocení obsahu závazku lze následně odvíjet konkrétní prosaditelné soukromoprávní nároky. Může jít zejména o práva na plnění závazku, práva z vadného plnění, práva na smluvní pokutu, práva na náhradu škody. Procesně-soudní obranou, nikoli však vždy efektivně možnou, může být i uplatnění předběžného opatření. Obecnou podmínkou v případě předběžného opatření je, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen (§ 74 o. s. ř.).[2] Předpokladem pro nařízení předběžného opatření je tedy takový stav právních vztahů mezi účastníky, který vyžaduje dočasnou a rychlou soudní úpravu, přičemž nutnost takové úpravy musí ten, kdo vydání předběžného opatření navrhuje, alespoň osvědčit.

Ve srovnání s výše uvedenými možnými postupy, se blokace webového obsahu liší v tom, že zde prakticky odpadají možné obrany v rámci platformy, neboť ve vztahu ke správci domény, podobně také k operátorovi mobilní sítě, neexistuje žádný interní mechanismus přezkumu, podobně jako v rámci zmiňovaných smluvních podmínek webových platforem. Uživateli tak nezbývá než se domáhat rovnou ochrany soudní. Správce domény, např. sdružení CZ.NIC, odlišně od poskytovatelů služeb webových platforem, nemá konkrétní smluvní podmínky týkající se blokace obsahu. Skutečností je, že i při registraci domény uzavírá uživatel domény se správcem domény všeobecné smluvní podmínky, tyto však v současné době neobsahují žádnou úpravu týkající se možností publikování obsahu na registrované doméně s oprávněním blokace ze strany správce domény ani mechanismus přezkumu a způsob jeho vyřízení nebo podání stížnosti ze strany jiného uživatele. Článek 17 Pravidel registrace domén sdružení CZ.NIC[3] pouze upravuje možnost zrušení domény v případě ohrožení národní či mezinárodní počítačové bezpečnosti, což je za současného stavu nutno hodnotit jako vágní a nedostačující (neurčitý) pojem pro praktické řešení blokace dezinformací v dnešní době, tím spíše ve světle českých událostí z roku 2022. Případnou blokaci, budeme-li nyní hodnotit tu, ke které v Česku došlo, proto nutno jednoznačně právně vyhodnotit jako svévolný krok ze strany sdružení CZ.NIC a dalších, kteří se k blokaci připojili. Důvodem je, že blokace neměla oporu v zákoně, který v Česku rozdílně od jiných zemí včetně Slovenska chybí, ani v rozhodnutí soudu, což by hodnocení legitimity blokace měnilo.

Možná soudní ochrana uživatele proti zablokování obsahu webové stránky se od blokování obsahu na webové platformě již neliší, a tedy bude obecně vycházet z obsahu závazku a z něj vyplývajících nároků v podobě práv na plnění, práv z vad a na náhradu škody. Absenci interního přezkumu v rámci správce domény a pravidel týkajících se postupů při blokaci domény však vyvolává úvodem zvýšenou intenzitu zásahu, a to z důvodu výše popsaného, že nejsou předem známé předpoklady blokace ze strany správce domény a dalších poskytovatelů internetu, a také z důvodu, že při blokaci webu dochází k blokaci celé webové stránky, nikoli pouze závadného obsahu. Tento závěr rovněž plyne i z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ahmet Yıldırım proti Turecku, stížnost č. 3111/10, ze dne 18. 12. 2012. Podle soudu je blokace webu extrémní opatření srovnatelné se zákazem publikační činnosti nebo televizního vysílání. Problém plošného opatření je pak v tom, že nerozlišuje mezi zákonným a nezákonným obsahem, když blokuje přístup ke všemu obsahu daného webové stránky. Konformita s EUPL je dána pouze tehdy, pokud je upraven rámec rozsahu blokace a je možný soudní přezkum.

Soudní spory o oprávněnosti blokace webů v Česku

V důsledku blokace dezinformačních webů v Česku sdružením CZ.NIC, mobilních operátorů a dalších poskytovatelů internetu se provozovatelé blokovaných webů včetně příjemců informací z blokovaných webů rozhodli k uplatnění soudní ochrany. K datu dokončení této studie (srpen 2022) jsou veřejně dostupná některá rozhodnutí o nich. Tato rozhodnutí je proto možno již vyhodnotit, a to včetně právně teoretických východisek pro uplatnění možných soukromoprávních nároků.