Judikatura Nejvyššího soudu a „neústavní“ výše úroku z prodlení - část I.

Judikatura Nejvyššího soudu postupem doby formulovala hlediska významná pro posouzení, zda konkrétní ujednání o úroku z prodlení nevybočuje z limitů autonomie vůle daných především dobrými mravy a veřejným pořádkem, nicméně nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/2018, aplikovatelnost těchto hledisek zpochybnil.

Následkem prodlení dlužníka s plněním peněžitého dluhu je vznik oprávnění věřitele požadovat úroky z prodlení (§ 1970 o. z.). Určení výše úroku z prodlení je věcí smluvních stran, jen na nich záleží, jak chtějí sankcionovat porušení platebních povinností. Nicméně, autonomie vůle není bezbřehá, je korigována i v těchto případech především hlediskem dobrých mravů a veřejného pořádku. Limity smluvní volnosti při sjednávání úroku z prodlení jsou předmětem častých sporů, a tedy i poměrně rozsáhlé judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu. A právě pohled na uplatnění těchto limitů je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dosti rozdílný, což nepřispívá k předvídatelnosti soudního rozhodování a právní jistotě vůbec.

Funkce úroku z prodlení je především kompenzační, úrok poskytuje věřiteli náhradu za neprávem zadržené finanční prostředky, které mu chyběly a musel si je za cenu komerčního úroku opatřovat jinak. Úrok z prodlení má také preventivní funkci, neboť hrozba platby úroku motivuje dlužníka ke včasnému plnění jeho povinností. Působení úroku z prodlení je i sankční, trestající, byť tato složka jeho funkce by neměla být přeceňována nebo zdůrazňována, neboť jde o prostředek civilního práva.[1]

Výši úroku z prodlení mohou strany sjednat podle své vůle. To už bylo řečeno. Musí ovšem respektovat limity, které autonomii vůle právo stanoví a které jsou promítnuty i ve funkcích, jež úrok z prodlení plní. Proto, zjednodušeně řečeno, výše úroku z prodlení ujednaná stranami by neměla být taková, aby místo naplnění těchto funkcí jen dlužníka nepřiměřeně stíhala. Základním limitem autonomie vůle je hledisko dobrých mravů. Dobré mravy vyjadřují určité standardy chování, které jsou společností obecně uznávány jako slušné a morální. Jak říká L. Tichý, dobré mravy v občanském zákoníku mají především negativní úlohu. Představují jakési „etické minimum, které působí jako určitý filtr, a tedy jako ochrana těch, kteří by hypoteticky mohli být dotčeni“.[2] Právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je neplatné (§ 580 o. z.). Je to judikatura, která pojem dobré mravy v dané době naplňuje a konkretizuje.

Ochrana dlužníka před neúměrně vysokými úroky z prodlení v judikatuře Nejvyššího soudu

V rozporu s dobrými mravy může být i ujednání o výši úroku z prodlení. Nejvyšší soud se hlediskem dobrých mravů jako kritériem přípustnosti ujednání o výši úroku z prodlení zabýval v řadě rozhodnutí. V převážné většině případů to bylo ve vztahu k dřívější právní úpravě, občanskému zákoníku z roku 1964 a obchodnímu zákoníku. K závěrům, k nimž dospěl, se přihlásil i při aplikaci úpravy současné. Základní a jednotící myšlenkou vyjádřenou v těchto rozhodnutích je zmíněné chápání dobrých mravů jako měřítka etického hodnocení konkrétních situací a promítnutí obecně uznávaných zásad slušnosti a poctivého jednání do konkrétního skutkového stavu.

Příkladů je celá řada. V rozsudku ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1458/2007, odmítl Nejvyšší soud přístup odvolacího soudu k ujednání o úroku z prodlení v sazbě 0,6 % za každý den prodlení, který takové ujednání považoval za rozporné s dobrými mravy jen proto, že ujednaná výše úroku se podstatně liší od zákonné sazby. Odvolací soud svůj závěr opřel jen o konstatování, že sjednaná sazba úroku odpovídala sazbě 219 % p. a., což představovalo více než devatenáctinásobek zákonné úrokové míry.

Nejvyšší soud své výhrady vůči závěrům odvolacího soudu založil na těchto důvodech:

1. Při posouzení, zda se sjednaná sazba úroků z prodlení příčí dobrým mravům, nelze bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu v obdobné věci.
2. Posouzení, zda se smluvené sazby úroků z prodlení příčí dobrým mravům, se neobejde bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu a nepostačí srovnání smluvené sazby úroku z prodlení se sazbou zákonnou.
3. Je třeba se zabývat jak důvody, které ke sjednání konkrétní výše úroku z prodlení vedly, a okolnostmi, které je provázely, tak důvody nesplnění zajištěného závazku, popř. i dopady přiznání sjednaného úroku z prodlení na osobu, vůči které je uplatňován.