GPS na pranýři aneb sledování zaměstnanců

Z legálního hlediska je toto sledování za dodržení určitých podmínek plně v souladu s právními předpisy, jedná se totiž o ochranu pracovních prostředků zaměstnavatele, popř. ochranu proti krádeži. Existuje mnoho společností, které se zabývají komplexním zabezpečením automobilů, kde je GPS monitoring polohy standardní součástí, na kterou jsme si už, zejména u dražších aut, zvykli a nijak nás nepohoršuje.

Co se týče právního náhledu na věc, § 316 Zákoníku práce[1] říká:

Zaměstnanci nesmějí bez souhlasu zaměstnavatele užívat pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně výpočetní techniky ani jeho telekomunikační zařízení. Dodržování zákazu podle věty první je zaměstnavatel oprávněn přiměřeným způsobem kontrolovat.

(2) Zaměstnavatel nesmí bez závažného důvodu spočívajícího ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele narušovat soukromí zaměstnance na pracovištích a ve společných prostorách zaměstnavatele tím, že podrobuje zaměstnance otevřenému nebo skrytému sledování, odposlechu a záznamu jeho telefonických hovorů, kontrole elektronické pošty nebo kontrole listovních zásilek adresovaných zaměstnanci.

Přiměřenou kontrolou zmíněnou v odstavci jedna může být právě onen GPS monitoring polohy auta. Z důvodu formulace “pro osobní potřebu” je běžné, že mají GPS monitorovací jednotky v autě několik módů provozu – většinou soukromý a služební, aby nedocházelo ke sledování ve chvíli, kdy zaměstnanec užívá vůz pro osobní potřebu (samozřejmě jen pokud to má povolené). Odstavec druhý je pak omezující klauzulí, která limituje rozsah sledování a jeho důvody. Sledování vozidla se obvykle odůvodňuje otázkou efektivity logistiky, snižování spotřeby apod.

Monitoring vozu (nebo například notebooku) je ale pořád odlišnou záležitostí od sledování jednotlivců. U automobilu je stále možné předpokládat, že za volantem sedí někdo jiný, i když se dá řidič snadno spárovat například pomocí výkazu služeb nebo knihy jízd, zatímco pokud má u sebe sledovací modul přímo jednotlivec, tak je již údaj o jeho poloze mnohem citlivějším a je zákonitě pro inkriminovanou společnost mnohem těžším úkolem odůvodnit nezbytnost takového druhu sledování.

Český Úřad na ochranu osobních údajů (dále jen ÚOOÚ[2]) tento problém již v poměrně nedávné minulosti několikrát řešil, mediálně nejznámější je asi případ doručovatelů České Pošty[3]. Ta od března 2012 do února 2013 vybavila 7770 svých doručovatelů monitorovacím zařízením, které po dobu jejich směny zaznamenávalo údaje o poloze. Konkrétně se jednalo o údaje v rozsahu délka trasy, čas strávený na trase, samotná prošlá trasa a vyhodnocení, zda se doručovatel pohyboval pouze po svém okrsku.

Česká Pošta systém nazvala Monitoring listovních zásilek a jeho primárním smyslem byla kontrola a optimalizace doručovacích okrsků (sledování vytíženosti doručovacích okrsků, zajištění obslužnosti monitorovaného území, ochrana zaměstnanců před nerovnoměrnou vytížeností apod.) a využití při vyřizovaní reklamací. Tento bohulibý účel odůvodněný jako zkvalitnění doručovacích služeb a celkově lepší plnění v souladu se Zákonem o poštovních službách[4] se jevil jako dostatečný důvod pro sledování.

Již byl citován Zákoník práce. Ochrana osobních údajů se ale vyznačuje jakousi dvoukolejností, kdy vedle výše zmíněného předpisu hraje klíčovou roli také Zákon o ochraně osobních údajů[5], ze kterého vyplývá povinnost zpracovatele osobních údajů získat souhlas od těch, kterých se údaje týkají, pokud nedojde k výjimkám, které jsou vyjmenovány hned v úvodu - v § 5 odst. 2:

(2) Správce může zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů. Bez tohoto souhlasu je může zpracovávat,

a) jestliže provádí zpracování nezbytné pro dodržení právní povinnosti správce,

b) jestliže je zpracování nezbytné pro plnění smlouvy, jejíž smluvní stranou je subjekt údajů, nebo pro jednání o uzavření nebo změně smlouvy uskutečněné na návrh subjektu údajů,

Povinnosti z obou zákonů jsou vedle sebe postaveny paralelně, porušení jedné nemusí nutně znamenat porušení i druhé, sankce se liší a jsou vymáhány jinými orgány.

Výjimku podle písmene a) nemohla Česká Pošta využít, neboť žádný právní předpis účastníku řízení neukládá povinnost monitorovat každodenně zaměstnance při výkonu jejich práce (tj. po celou pracovní dobu, kterou tráví mimo budovu pošty) za účelem optimalizace doručovacích okrsků ani pro účely vyřizování reklamací (tj. zjištění, zda na konkrétní místo bylo v konkrétní dobu doručováno).

Co se týká optimalizace okrsků a systému doručování vůbec, tak ÚOOÚ konstatoval, že k dosažení předmětného účelu by bylo plně postačující sledování v horizontu dnů, maximálně týdnů a tedy že sledování v rozsahu přibližně jednoho roku rozhodně není proporcionální. I pro účely reklamací stačilo zaznamenávat dvojice lokace-místo, kde se párovalo místo doručení s časem doručení. Monitorování celé trasy obchůzek opět není nejvhodnější způsob dosažení zamýšleného účelu.

Sledování tedy bylo závažné, zcela nedůvodné, probíhalo dlouho (11 měsíců) a byl dotčen vysoký počet zaměstnanců (7770), k tomu všemu přihlédl Úřad při rozhodování o sankci. Nakonec byla České Poště udělena pokuta ve výši 80.000,- Kč a náhrada nákladů řízení za porušení povinnosti stanovené § 5 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb., tedy povinnosti zpracovávat osobní údaje se souhlasem subjektů údajů, aniž by byla naplněna některá z výjimek stanovených v § 5 odst. 2 písm. a) až g) zákona č. 101/2000 Sb.

Toto rozhodnutí, a zejména jeho odůvodnění, zatím může sloužit jako jakýsi vzorový případ, ze kterého se budou následné případy odvozovat. Celá odborná veřejnost i zástupci společností čekají, jaká budou další rozhodnutí, neboť otázka tohoto druhu sledování zatím nebyla příliš vymezena, na rozdíl od sledování emailů a dalších oblastí, kde již existuje judikatura a mnoho názorů. Zároveň se předpokládá, že budou pokročilé formy monitoringu používány stále více, neboť zejména v privátním sektoru existuje neustálý tlak na vyšší a vyšší efektivitu a s ní spojené snižování nákladů.

Sledování obecně, ať už automobilů, notebooků, mobilních telefonů nebo přímo osob má ale více rovin. Kromě té právní je vždy třeba brát v potaz i tu etickou. Výše popsaný monitoring může přinést společnosti nemalé finanční úspory a odhalit nepoctivé nebo dokonce protiprávní jednání zaměstnanců. Na druhou stranu může ale vytvořit atmosféru vzájemné nedůvěry, která příliš nesvědčí přátelskému kolektivu, který bývá spokojenější, loajálnější a efektivnější.

Shrnuli bychom, že různých sledovacích zařízení je na trhu mnoho, počet rozhodnutí soudů a ÚOOÚ ovšem zatím není příliš vysoký. Tedy je zde poměrně nízká právní jistota a je dobré se mít spíše na pozoru a vždy požadovat souhlas, pokud dochází ke zpracování osobních údajů, nejen kvůli možným nepříjemným pokutám.

[1] Zákon č. 262/2006 Sb., Zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů

[2] http://www.uoou.cz

[3] Čj. UOOU-00237/13-38

[4] Zákon č. 29/2000 Sb. O poštovních službách a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů

[5] Zákon č. 101/2000 Sb. O ochraně osobních údajů ve znění pozdějších předpisů