Civilněprávní otázky testovací svobody

České dědické právo je založeno na několika základních zásadách. Jednou z nich je testovací svoboda. Článek poskytuje úvod do problematiky této zásady a pravidel, které jsou jí ovlivněny. Testovací svoboda spočívá v tom, že člověk má zvolit, na koho přejde majetek, který zanechává po své smrti.

PB
Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
Foto: Fotolia

Různé jurisdikce se k této svobodě staví odlišně, dědické právo v České republice však zůstavitelům poskytuje téměř neomezené právo nakládat se svým majetkem, jak se jim zlíbí. Nicméně, testovací svoboda nebyla nikdy zcela neomezená – v regulaci dědictví hraje tradičně silnou roli i nucený přechod pozůstalosti; vyvažování testovací svobody a ochrany rodinných příslušníků byl a je vždy jedním ze zásadních problémů dědického práva. Existují tedy různá omezení testovací svobody: povinný díl, dobré mravy, ochrana zůstavitele apod., a tento článek o nich pojednává. Zahrnuty jsou též přehledy o jiných právních systémech, zejména o německém, rakouském a francouzském.

Po přijetí zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též obč. zák.), se velké pozornosti těší právní úprava dědického práva. Již letmé srovnání dosavadní právní úpravy dědického práva nejen se standardními kodifikacemi kontinentálního typu, ale též se soukromoprávními regulacemi v zemích bývalého socialistického bloku prokazuje, že český zákonodárce se k tomuto právnímu odvětví choval velmi macešsky a k jedné z jeho fundamentálních zásad – svobodě zůstavitele pořídit pro případ smrti dle své vůle – se stavěl až skoro nepřátelsky. Zůstaviteli sice nic nebránilo pořídit závěť, ale zakazovalo se mu v ní určit podmínky,[1] které by dědic musel splnit, aby mohl dědictví získat, nebylo možné zřídit odkaz, ani pořídit v podobě dědické smlouvy.

Nový občanský zákoník staví do centra pozornosti právní úpravy dědického práva zůstavitele a ochranu jeho vůle. Odstraňují se překážky, které testovací svobodě kladl dosavadní občanský zákoník, a rozšiřují se zůstavitelovy možnosti nejen co do způsobu pořízení pro případ smrti, nebo stanovením úlev v mimořádných případech, ale též co do možného obsahu. Nadneseně bychom mohli říci, že začíná nová éra testovací svobody. Přesto však ani nový kodex nestaví tuto zásadu jako absolutní maximu.[2] Tento článek by měl k poctě Antonína rytíře Randy posloužit k lepšímu pochopení zakotvení testovací svobody v systému dědického práva a především načrtnout některé myšlenky, které se doposud v českém právním diskurzu příliš neobjevují.[3]

Pojem a zasazení do systému, ústavní konotace

Stěžejní zásadou soukromého práva je autonomie vůle. Připomínán je však především její nejviditelnější projev, kterým je smluvní svoboda. V jejím stínu je schována svoboda testovací, která je sice v naší literatuře zmiňována,[4] ale její podrobnější rozpracování chybí (výjimkou je přehled podaný Tilschem).[5] Testovací svoboda odvozuje své označení od testamentu (závěti). Ten však není výlučným způsobem pořízení pro případ smrti, v českém právu existují ještě dědická smlouva a dovětek (§ 1491 obč. zák.). Proto by bylo možná přiléhavější hovořit o svobodě určit dědice či pořizovací svobodě. V tomto článku se přidržím tradičního pojmu, a to ze dvou důvodů: a) budu se věnovat především problematice závěti, b) dědická smlouva není čistým výrazem testovací svobody, neboť ve své podstatě omezuje jeden z jejích základních znaků – svobodu závěť kdykoli zrušit.

V občanském zákoníku se o testovací svobodě příliš nedočteme. Zákonodárce z ní však v konkrétních pravidlech vychází jako ze zcela samozřejmé zásady – ať již jde o přednost dědiců ze závěti či dědické smlouvy před dědici podle zákona (§ 1633 obč. zák.), o právo klást dědicům pro nabytí dědictví podmínky a příkazy (§ 1551 obč. zák.) nebo o právo povolat odkazovníka (§ 1477 obč. zák.) apod.

Jak je vidno, testovací svoboda zaručuje nejdůležitější individuální dispoziční oprávnění k přechodu jmění pro případ smrti. Testovací svoboda jako volnost zůstavitele při pořízení pro případ smrti je při současném pojetí života[6] velmi důležitá, neboť v kombinaci s právním jednáním mezi živými jako výrazem smluvní svobody (např. v rovině nadačního práva, svěřenských fondů či darování pro případ smrti) umožňuje člověku vhodné plánování mezigeneračního přesunu majetku, a to nejen podle zájmů daného jedince, ale též předpokládaného právního nástupce. Její důležitost podtrhuje skutečnost, že lidé dnes za svůj život nashromáždí obecně větší majetek než před několika desítkami let. V ústavní rovině nalezneme jedinou větu, která se týká dědického práva. Konkrétně jde o čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“): „Dědění se zaručuje“. Toto ustanovení dle mého soudu zaručuje nejenom dědění jako právní institut (a tedy obsahuje příkaz zákonodárci upravit pravidla přesunu majetku ze zůstavitele na dědice), ale též zaručuje právo na dědictví jako subjektivní právo dědice. Při bližším zkoumání jsou na této větě zajímavé dvě skutečnosti: a) dědění se zaručuje v témž odstavci, kde je zaručeno vlastnické právo, b) podobnost s textem německého Základního zákona (dále též „GG“).[7]

Je nejspíš logické, že jsou vlastnické právo i dědictví zaručeny ve stejném článku, ba přímo ve stejném odstavci Listiny. Vlastnická i testovací svoboda jsou výrazem svobody člověka rozhodovat o svých záležitostech. Testovací svoboda je velmi úzce spojena se svobodou vlastnickou, a proto ji někteří autoři dokonce z vlastnické svobody odvozují. Bushe např. vnímá zaručení dědického práva v německém Základním zákoně jako zaručení přechodu majetku v případě smrti (tedy jako určitou kontinuitu vlastnictví, do které veřejná moc nezasahuje) a připomíná, že právo pořídit o svém majetku pro případ smrti tomuto časově předchází.[8] Zůstavitel v závěti rozhoduje jako aktuální vlastník o budoucím osudu svého jmění.

Německý Spolkový ústavní soud (BVerfG) ale v tomto zaručení spatřuje právě přímou linku k testovací volnosti. Článek 14 odst. 1 GG vykládá tak, že určujícím elementem ústavně zaručeného dědictví je testovací svoboda a zákonodárce musí při bližším vymezení dědického práva v rovině „jednoduchého práva“ toto ústavněprávní zaručení ctít; při jejím omezení musí vždy sledovat ústavněprávní legitimní účel a postupovat v souladu se zásadou proporcionality (přiměřenosti).[9]

Samotné dědické právo má svojí regulací mnohem blíže k právům věcným než k právu závazkovému. To vyjadřuje např. i systematika občanského zákoníku, když věcná práva a dědické právo řadí do jedné části pod společným názvem „absolutní majetková práva “. Z této podobnosti též vyplývá uzavřenost (numerus clausus) institutů dědického práva (§ 977 obč. zák.).[10] Důvod spočívá především v tom, že nakládání s majetkem pro případ smrti má přímý vliv na právní postavení třetích osob (zejména věřitelů). Proto může zůstavitel naložit se svým majetkem pouze takovým způsobem a v takové formě, které zákoník výslovně připouští.

Cesta k uznání testovací svobody

Hledáme-li pevnější bod v historii, od něhož bychom mohli pozorovat důraznější prosazování testovací svobody na našem území, je třeba sledovat zvlášť právo městské a právo zemské.[11] V městském právu došlo k širšímu uzákonění testovací svobody v letech 1366–1372, kdy toto privilegium udělil Karel IV. řadě měst (předtím bylo udělováno individuálně jen některým městům);[12] potvrzení testovací svobody v městském právu nalézáme i v Koldínově zákoníku, jehož čl. E. XXIV zní: „Jak mužské pohlaví, tak i ženské může o svém svobodném statku říditi a kšaftovati, a jej tomu, komuž se mu dobře líbí, odkázati, podle toho práva: Každý statku svého jest pánem, s kterýmž učiniti může to, co se mu líbí.“[13]

V rovině zemského (šlechtického) práva pak tímto bodem bylo až Obnovené Právo a Zřízení zemské dědičného království Českého (1627).[14] Došlo nejen ke zrušení nedílu a uzákonění přednosti testamentární posloupnosti před posloupností intestátní, ale rovněž ke zrušení povinnosti obstarat si od panovníka předchozí souhlas (tzv. mocný list, v němž se vzdával svého práva na odúmrť).[15] Přes josefínský Patent o dědické posloupnosti (1786) šel vývoj dál až k obecnému zákoníku občanskému (1811), který plně prosadil zůstavitelovu volnost při volbě dědice (při zachování práv nepominutelných dědiců.[16] Tento stav trval až do roku 1950.

Snahy více omezovat zůstavitelovu volnost přišly až s totalitním komunistickým režimem (souvislosti nutno hledat v omezování soukromého vlastnictví, s nímž je testovací svoboda svázána). Testovací svoboda zůstavitele byla chápána jako jeho svévole, jelikož neměla upevňovat vztahy v rodině, se kterou bylo dědické právo výhradně spojováno. V občanském zákoníku z roku 1950 již nenajdeme upravenu dědickou smlouvu, společnou závěť manželů, dovětek; odkaz se zachoval ve zjednodušené podobě. Místo toho byl stanoven zákaz podmiňovat nabytí dědictví.[17] Vše bylo dovršeno přijetím občanského zákoníku v roce 1964.[18] Institut odkazu byl zcela vypuštěn, zrušeno bylo i právo vydědit potomka.[19] Ještě dnes se můžeme setkat s názory,[20] které jako by vyvěraly ze socialistické nauky, která stála na dogmatu, že „mrtvý nemá vůli “ a význam testovací svobody potlačovala. Pokřivené vnímání testovací svobody v našem právním prostředí v uplynulých desetiletích vede logicky ke zkoumání příbuzných právních řádů, v nichž nebyl právní vývoj přerušen. Možná překvapivě i zde se setkáváme s postoji, které se ji snaží marginalizovat či dehonestovat – jako nedemokratickou vládu z hrobu, vládu studené ruky, jako relikt římského práva. Je zjevné, že volnost při pořízení o majetku pro případ smrti není v právních řádech etablována tak dlouho, jako smluvní svoboda, což se projevuje v některých jurisdikcích doposud, a má to své historické souvislosti.[21]


Z tradičních právních řádů vidíme její nejsilnější omezení ve Francii, což má svůj původ již v době francouzské revoluce. Nové dědické právo (a jím dosažené změny ve struktuře rodin) se stalo prostředkem pro vytvoření společenských podmínek pro vybudování nových politických struktur; vůdčím heslem byla rovnost (ponejvíce pak rovnost při zacházení s potomky). Testovací svoboda byla navíc vnímána jako výraz přílišného individualismu, který by vedl k negativním hospodářským následkům v podobě drobení pozůstalosti.[22] Vůči testovací svobodě tak doposud stojí institut dědické rezervace („la réserve héréditaire “),[23] který určuje, o jak velkém dílu majetku může zůstavitel svobodně pořídit (to je ovlivněno jeho rodinnou situací).[24] Práva nepominutelných dědiců navíc byla právy na reálný podíl (věcněprávního charakteru) na pozůstalosti, ne pouze na výplatu povinného dílu (obligační nárok), jak je to v právu německém, rakouském a nově též našem. I když se ve druhé polovině 20. století legislativně začalo v některých případech ustupovat od požadavku na reálné rozdělení pozůstalosti (např. u menších pozemků), stále Code Civil zůstává zákoníkem s nižší mírou testovací volnosti.

Též před přijetím BGB se v Německu vedla rozsáhlá diskuse o tom, jak silný průchod má být dán testovací svobodě.[25] Bylo to dáno především tím, že závěť byla cizorodým prvkem, staré germánské právo ji neznalo.[26] Kritici se soustředili zejména na dva aspekty: na ochranu rodiny a na využití pozůstalosti pro cíle sociální politiky. Např. v Protokolech k německému BGB se můžeme dočíst, že „dědické právo se vztahuje k rodině a této musí zůstat majetek zachován, testovací svoboda má být připuštěna, aby mohlo být v jednotlivých případech učiněno zadost individuálním vztahům“.[27] Tvůrci BGB tím jasně vyjádřili nižší význam, který testovací svobodě přikládali. Navíc již v Motivech k BGB můžeme číst, že zůstavitel nesmí testovací svobodu zneužívat a že právo na povinný díl je toho výrazem.[28] Přesto lze říci, že v době přijetí BGB v něm byla testovací svoboda ukotvena v míře nebývalé, srovnáme-li to se situací ve Francii. V části současné německé literatury stále zaznívají názory, že rodinné vazby zůstavitele představují základní morální hranice k využití testovací volnosti, že má sloužit k podpoře rodinné soudržnosti.[29] Lze říci, že koncepční zásahy do testovací svobody jsou odůvodňovány z různých pozic: např. z hlediska rovnosti (testovací svoboda zakládající nerovnost mezi dědici), pro ochranu rodiny (testovací svoboda jako symptom rozpadu tradičního rodinného společenství) nebo nejnověji z důvodu omezování role státu v sociální politice,[30] anebo z pozic ekonomické analýzy práva.[31] Základní podstata většiny argumentů spočívá v tom, že se narušuje zákonná posloupnost dědiců.[32] Proto je v moderním právu tím nejviditelnějším kritériem míry testovací volnosti právní úprava ochrany nepominutelných dědiců.

Nepominutelní dědicové, povinný díl

Testovací svoboda se v dědickém právu střetává se zásadou rodinného nástupnictví (familiarizace), která je výrazem určité reciproční solidarity mezi nejbližšími příbuznými a prozařuje zejména právní úpravou intestátní dědické posloupnosti.[33] Projevuje se však i jinak, např. omezením zůstavitele, který je chorobně závislý na požívání alkoholu (§ 1528 odst. 2 obč. zák.), nejvíce však skrze právní úpravu povinného dílu (ochranu nepominutelných dědiců). Bydlinski v této souvislosti píše o nastolení potřebného kompromisu,[34] Windel v právu na povinný díl dokonce vidí chybějící článek (most) mezi oběma zásadami.[35]

Základní otázka zní – jaký je účel ochrany nepominutelných dědiců? V jádru diskuse zřejmě stojí argument, že jde zejména o jejich zaopatření. Například Köbl píše o legitimní překážce, kterou klade sociální stát dědické autonomii vůle,[36] Svoboda zase ve své době vyzýval k zařazení manželky mezi nepominutelné dědice, neboť její právo je spravedlivější než právo rodičů, „kteří jsou přeci obyčejně sociálně zabezpečeni v době a okolnostech, kdy dítě po sobě zanechává jmění “.[37] Domnívám se, že silnější opodstatnění měl tento účel v dobách, v nichž se lidé nedožívali vysokého věku, a jejich potomci, kteří byli buď nezletilí, nebo na začátku budování vlastního života, potřebovali určitý „majetkový impuls“.[38] V dnešní době však tento účel můžeme pozorovat pouze u těch potomků, kterým byl zůstavitel za svého života povinován péčí a výživou (ať již zletilých či nezletilých).[39] Zachování širšího okruhu nepominutelných dědiců proto vnímám spíše jako určité právně-politické rozhodnutí, které má být zřejmě snahou racionálního zákonodárce posílit rodinné vazby (výraz mezigenerační solidarity), byť pravděpodobnějším je spíše vliv tradice. Pokud by však v popředí stála zaopatřovací funkce, musel by být tento institut orientován vůči ochraně všech osob (nejen potomků), vůči kterým byl zůstavitel povinován výživou a péčí, a výhradně vůči nim.

Úvahy můžeme vést směrem, zda omezení testovací volnosti skrze právní úpravu povinného dílu není v kolizi s ústavní ochranou vlastnického práva a zaručeného dědění. Tuto otázku řešil německý Spolkový ústavní soud[40] na pozadí obdobné právní úpravy, která nyní existuje i u nás. Rozhodl, že ústavní garance dědění (čl. 14 odst. 1 GG) v sobě kromě zaručení testovací svobody zahrnuje též právo potomků zůstavitele na zpravidla neodejmutelný díl pozůstalosti. Nadto je právo na povinný díl výrazem rodinné solidarity, která existuje mezi zůstavitelem a jeho dětmi, a je v zásadě trvale přítomná a nezrušitelná. Článek 6 odst. 1 GG (manželství a rodina stojí pod zvláštní ochranou státu[41] chrání vztah mezi zůstavitelem a jeho dětmi jako celoživotní společenství, ve kterém jsou rodiče i děti nejen oprávněni, nýbrž též povinni přebírat za sebe vzájemně odpovědnost.[42] Soud nakonec uzavírá, že tato povinnost vzájemné péče odůvodňuje, aby byl dítěti skrze povinný díl zajištěn hospodářský základ existence z majetku zemřelého zůstavitele.

Rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu je zajímavé ve dvou ohledech. Za prvé, právo na povinný díl nevnímá jako záležitost „jednoduchého“ práva, ale dovodil jeho ústavní zakotvení přímo z čl. 14 odst. 1 ve spojení s čl. 6 odst. 1 GG (tento závěr je významný i z našeho pohledu, neboť česká ústavní situace je velmi podobná). Za druhé, pokud soud argumentoval zajištěním základu existence potomků, opomněl se vypořádat s případy zletilých dědiců, kteří již mají svoji existenci vybudovanou nezávisle na rodičích (což je pravděpodobně větší skupina dědiců). Nutno dodat, že toto vyjádření nebylo tím stěžejním a na pozadí zmíněného rozhodnutí lze podpořit závěr, že v moderní společnosti je účel ochrany nepominutelných dědiců spatřován spíše než v zaopatření, v posilování rodinné soudržnosti a solidarity, kterou zákonodárce ve fungujících rodinách předpokládá. Je zřejmé, že koncepce rodiny prochází změnou, leč její základní idea je stále života schopná. Píši-li o rodinné solidaritě, je třeba dodat, že předávání majetku z generace na generaci má dlouho tradici, která není samoúčelná. Pomáhá udržet rodinné vazby i v těch rodinách, jejichž členy by k sobě jinak pojilo pouze krevní pouto.[43] Občanský zákoník zachoval okruh nepominutelných dědiců a obsahuje pravidla na jejich ochranu. Nutno však dodat, že oproti jiným jurisdikcím se nejedná o ochranu dokonalou. Právní úprava totiž upřednostňuje jednání mezi živými, když dary zůstavitele třetím osobám, které učiní před svojí smrtí, nejsou v právu na povinný díl zohledňovány. Lehce se tak může stát, že zůstavitel zanechá jen velmi malou pozůstalost, z níž se budou počítat velmi malé povinné díly. Na tuto skutečnost upozorňuje Horák,[44] když zároveň ukazuje, že okolní státy různými způsoby upravují právo nepominutelného dědice na doplnění povinného dílu z předešlých darování vůči třetím osobám (§ 2325 BGB, § 785 a § 951 ABGB, čl. 920 CC, či v čl. 993 polského KC).[45] Pokud již zákonodárce zachoval ochranu nepominutelných dědiců, pak se domnívám, že absence tohoto institutu popírá její smysl. Poctivější by bylo zřejmě vést diskusi o tom, zda ochranu nepominutelných dědiců zrušit a nahradit ji širším právem na zaopatření (viz § 1665 nn. obč. zák.).

Aby byl obraz kompletní, je třeba zahrnout do úvah též figuru vydědění, neboť umožňuje odejmout právo na povinný díl, čímž se opět ke slovu dostává testovací svoboda. Lze říci, že čím širší jsou důvody vydědění, tím menší význam je třeba přikládat právu na povinný díl. V tomto směru neprodělalo české právo výraznou revoluci, nový zákoník dosavadní důvody vydědění toliko zpřesňuje.

Článek byl publikován v časopise Právník, č. 10, 2014. Pokračování článku dostupné zde.


[1] Viz § 478 zákona č. 40/1964 Sb.

[2] Nepřekročitelné je např. omezení v § 1515 odst. 2 obč. zák., kterým se brání, aby zůstavitel svojí vůlí příliš vázal příští generace (zákaz rodinného fideikomisu).

[3] Nutno dodat, že Randa sám se dědickému právu příliš nevěnoval, jeho nejrozsáhlejším pojednáním je „Der Erwerb der Erbschaft nach österreichischem Rechte, auf Grundlage des gemeinen Rechtes: Mit Berücksichtigung des preussischen, französischen, sächsischen und Zürcher Gesetzbuches; Ein Beitrag zur Beurtheilung des österreichischen Entwurfs eines Gesetzes über den Erbschafterwerb vom Jahre 1866 “, který vyšel ve Vídni v nakladatelství Manz roku 1867. Dále je znám jeho příspěvek k návrhu uherského dědického práva (RANDA, A. Úvaha o návrhu uherského práva dědického. Právník. 1888, roč. 28, s. 325 nn.) a publikovaná zpráva komise „právnické jednoty“ (RANDA, A. Vládní osnova zákona, kterýmž se upravuje nabývání dědictví. Právník. 1868, roč. 8, s. 125 nn.

[4] Např. TICHÝ, L. Obecná část občanského práva. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 54; ŠIMÁČKOVÁ, K. Komentář k čl. 11. In: E. Wagnerová et al. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 304; ELIÁŠ, K. Dědické právo. In: K. Eliáš et al. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. sv. Praha: Linde, 2008, s. 1118–1119.

[5] TILSCH, E. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Část I. Praha: Bursík & Kohout, 1905, s. 17–26.).

[6] Lze poukázat na Beckertem uvedený přehled sociologických názorů o tom, že posilování soukromého vlastnictví a důraz na ekonomiku jednotlivce je příčinou silnějšího požadavku na dispoziční svobodu zůstavitele ohledně jeho majetku. Srov. BECKERT, J. Unverdientes Vermögen. Sociologie des Erbrechts. Köln: Campus, 2004, s. 35.

[7] Čl. 14 odst. 1. GG stanoví: „Das Eigentum und das Erbrecht werden gewährleistet.“ Soukup však toto zaručení nepovažuje z hlediska ústavních systémů evropských států za standardní, podle něho „se jedná o reakci na socialistické koncepty, které navrhovaly dědění majetku nepřipustit nebo omezit…“ – srov. SOUKUP, M. In: K. Klíma et al. Komentář k Ústavě a Listině. 2. díl. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 1047.

[8] BUSCHE, J. Privatautonomie und Kontrahierungszwang. Tübingen: J. C. B. Mohr (Paul Siebeck), 1999, s. 58.

[9] Srov. rozhodnutí BVerfG (1. Kammer des Ersten Senats) ze dne 3. 7. 1998, sp. zn. 1 BvR 434-98.

[10] Při vědomí existence institutu darování pro případ smrti, který tento numerus clausus narušuje.

[11] K historii zemského dědického práva srov. ADAMOVÁ, K. – SÝKORA, A. Dědické zemské právo v české historii: k obsahu českého zemského hmotného dědického práva od patrimoniálního státu do poloviny 17. století se zvláštním zřetelem k Obnovenému zřízení zemskému, Deklaratoriím a Novelám. Ostrava: Key Publishing, 2013. 

[12] KADLECOVÁ, M. – SCHELLE, K. – VESELÁ, R. – VLČEK, E. Dějiny českého soukromého práva. Plzeň, 2007, s. 87; KNOLL, V. Intestátní dědická posloupnost v českém středověkém právu zemském a městském. Časopis pro právní vědu a praxi. 2012, č. 3, s. 240. 

[13] KRYSTYAN Z KOLDÍNA, P. (upravil JIREČEK, J.). Práva městská Království českého a Markrabství moravského. 5. vyd. Praha: Všehrd, 1876, s. 150.

[14] Srov. jeho část „O nápadích, a dědictví, a předně o nápadích z posledního pořízení neb kšaftu pocházejících“. 

[15] RAUSCHER, R. Dědické právo podle českého práva zemského. Bratislava: Nákladem právnické fakulty University Komenského, 1922. 

[16] Jde o tradiční, byť nepřesné označení, neboť tyto osoby nemají žádný dědický nárok, ale pouze obligační nárok vůči dědicům – blíže viz SVOBODA, E. Dědické právo. Praha: Vesmír, 1921, s. 72.

[17] Srov. PETRŽELKA, K. K otázkám nového občanského práva. Praha: Orbis, 1950, s. 47 nn.

[18] Tento zákoník nejen že dokončil destrukci právní úpravy dědického práva, ale rovněž silně omezil testovací svobodu zůstavitele – srov. pasáže o dědickém právu in: Z. Kratochvíl et al. Nové občanské právo. Praha: Orbis, 1965 (např. s. 635: „Zákon zásadně nepřipouští, aby dědic byl v závěti jakýmkoliv způsobem omezován ve volném nakládání zděděným majetkem, neboť takovými zůstavitelem uloženými podmínkami by mohlo být bráněno v účelném využití zděděného majetku.“ nebo s. 642: „Zákon vychází z toho, že dědicové – ať již jde o dědice ze zákona nebo o dědice ze závěti – znají nejlépe své osobní schopnosti… a že v dědické dohodě budou moci upravit své poměry nejvhodnějším řešením. 

[19] Blíže viz BEDNÁŘ, V. Testamentární dědická posloupnost. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011, s. 70 nn. 

[20] Viz diskuse nad úpravou dědického práva, která se konala na půdě PF UK 12. května 2006 – srov. ŠVESTKA, J. – DVOŘÁK, J. – TICHÝ, L. (eds.). Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci občanského práva. Praha: ASPI, 2006, s. 166 nn. 

[21] Srov. např. Huberovy úvahy – HUBER, E. Erläuterungen zum Vorentwurf des ZGB. Band 1. 2. Auflage. Bern, 1914, s. 319–324

[22] BECKERT, J. Unverdientes Vermögen. Sociologie des Erbrechts. Köln: Campus, 2004, s. 37 nn. 

[23] Podobné pravidlo vidíme v § 1528 odst. 2 obč. zák. u zůstavitelů omezených ve svéprávnosti pro chorobnou závislost na požívání alkoholu apod. 

[24] Má-li zůstavitel jedno dítě, může volně nakládat s polovinou pozůstalosti, má-li děti dvě, může nakládat pouze s 1/3 pozůstalosti, a v případě, že má tři a více dětí, může nakládat pouze s 1/4 pozůstalosti (čl. 913 CC). V určitých případech náleží podíl též pozůstalému manželovi (čl. 914-1 CC). 

[25] K diskusím při přijímání BGB srov. MERTENS, H.-G. Die Enstehung der Vorschriften des BGB über die gesetzliche Erbfolge und das Pflichtteilsrecht. Berlin: Walter de Gruyter, 1970, s. 30 nn.

[26] BECKERT, J. Unverdientes Vermögen. Sociologie des Erbrechts. Köln: Campus, 2004, s. 66.  

[27] MUGDAN, B. – MAGUNNA, P. (Hrsg.). Die gesammelten Materialien zum Bürgerlichen Gesetzbuch für das Deutsche Reich. Band 5. Berlin, 1899, s. 522. 

[28] Motive zu dem Entwurfe eines bürgerlichen Gesetzbuches für das Deutsche Reich. Band V. Berlin: J. Guttentag, 1888, s. 387. Shodně se vyjadřuje i Svoboda: „Svoboda pořizovací nesmí přejíti v pořizovací zvůli.“ – viz SVOBODA, E. Dědické právo. Praha: Kompas, 1946, s. 10. 

[29] LINKER, A. C. Zur Neubestimmung der Ordnungaufgaben im Erbrecht in rechtsvergleichender Sicht. Tübingen: Mohr Siebeck, 1999, s. 11.

[30] FUCHS, M. Empfiehlt es sich, die rechtliche Ordnung finanzieller Solidarität zwischen Verwandten im Unterhalts-, Pflichtteils-, Sozialhilfeund Sozialversicherungsrecht neu zu gestalten? Juristenzeitung. 2002, Band 57, Heft 17, s. 797. 

[31] KELLY, D. B. Restricting Testamentary Freedom: Ex Ante Versus Ex Post Justifications. Fordham Law Review. Notre Dame Legal Studies Paper. 2013, No. 1406, s. 1125 nn. 

[32] ELIÁŠ, K. Dědické právo. In: K. Eliáš et al. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. sv. Praha: Linde, 2008, s. 1118. 

[33] Z kusé informace z jednoho Randova článku se jeví jako pravděpodobné, že Randa byl přívržencem širokého vymezení nepominutelných dědiců a s tím spojeného práva na povinný díl – srov. RANDA, A. Úvaha o návrhu uherského práva dědického. Právník. 1888, roč. 28, s. 331–332. 

[34] BYDLINSKI, F. System und Prinzipien des Privatrechts. Wien: Springer, 1996, s. 404. 

[35] WINDEL, P. A. Über die Modi der Nachfolge in das Vermögen einer natürlichen Person beim Todesfall. Heidelberg: R. v. Decker’s Verlag, 1998, s. 221.

[36] KÖBL, U. Schranken der Privatautonomie aufgrund Sozialhilferechts. In: G. Köbler – M. Heinze – J. Schapp (Hrsg.). Freundesgabe für Alfred Söllner zum 60. Geburstag. Gießen: Brühlscher Verlag, 1990, s. 203. 

[37] SVOBODA, E. Dědické právo. Praha: Kompas, 1946, s. 10. 

[38] Za povšimnutí stojí rakouské úvahy o omezení a ojediněle též o zrušení tohoto institutu – blíže srov. WELSER, R. Zur Reform des Pflichtteilsrechts in Österreich und Deutschland. In: J. Hurdík – J. Fiala – M. Selucká (eds.). Tradice a inovace v občanském právu. Brno: MUNI, 2007, s. 62 nn. 

[39] Bydlinski upozorňuje na případ dvou dětí, z nichž první je postižené a odkázané na své rodiče, druhé již je výdělečně činné, a přitom zákon k nim přistupuje stejně – viz BYDLINSKI, F. System und Prinzipien des Privatrechts. Wien: Springer, 1996, s. 410–411. 

[40] Rozhodnutí BVerG z 19. 4. 2005, sp. zn. 1 BvR 1644/00 a 1 BvR 188/03. 

[41] Srov. čl. 32 odst. 1 Listiny: „Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena.“)

[42] Srov. též WAWERKA, K. Jaké je dědické právo? Ad Notam. 2004, č. 2, s. 40. 

[43] Výše uvedené však nebrání různým diskusím o zrušení ochrany nepominutelných dědiců, naposledy např. v Rakousku při myšlenkách o reformě dědického práva. 

[44] HORÁK, O. Tzv. nepominutelný dědic v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy. 2014, č. 11, s. 385. 

[45] Zbývá však též dodat, že ani nepominutelným dědicům se na jejich povinný díl nezapočítávají dary, které obdrželi od zůstavitele za jeho života (§ 1658 obč. zák.). 

Hodnocení článku
66%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články