Aktuální otázky tzv. lex voucher – část II.

Zaměřím se na to, jak má stát reagovat na mimořádné události v oblasti cestovního ruchu, kdy do některých destinací může být ze dne na den omezen přístup, a to nejen z důvodů pandemických, ale aktuálně např. i válečných. Zhodnotím i rozhodující praxi soudů, která je v dnešních dnech, tj. více než dva roky po pandemii, již dostupná. Předkládaný text poskytne možné řešení pro situace, jejichž zásah do cestovního ruchu by byl obdobný jako u covid-19.

První část článku si můžete přečíst zde.

Z důvodu pandemie koronaviru muselo být mnoho plánovaných cest zrušeno. Zákazníci cestovních kanceláří se dle práva Evropské unie mohli rozhodnout, zda budou přijímat v době pandemie často nabízené poukázky, nebo využijí svého práva na vrácení peněz. Letecké společnosti a poskytovatelé zájezdů nabízeli změny rezervací nebo již výše zmíněné poukázky (vouchery).[1] Subjekty podnikající v cestovním ruchu tak činily proto, aby se vyhnuly proplácení milionů eur ve formě náhrad za neuskutečněné lety a pobyty. Podle pravidel[2] stanovených Evropskou unií mají cestující právo vybrat si mezi poukázkami, nebo proplacením hotovostních nákladů za zrušené jízdenky (letadlo, vlak, autobus/autokar a trajekty) nebo souborné cestování (smlouvy o zájezdu),[3] nicméně spotřebitelům byly „nuceny“ poukazy.

V předkládaném příspěvku se budu zabývat problematikou stornopoplatků a odstupného v souvislosti s lex voucher. Zaměřím se též na vydávání voucherů chráněným skupinám zákazníků, resp. na možnosti okamžitého vracení zaplacených částek chráněným zákazníkům. Vodicí linkou tohoto příspěvku bude právo EU, jelikož dané téma je silně europeizované.[4]

Chráněné skupiny

Lex voucher obsahoval ustanovení, kdy byla přiznána zvláštní práva spotřebitelům, kteří byli z vymezených důvodů zranitelní. Největším problémem v souvislosti se zranitelnými skupinami byly případy, kdy v postavení zákazníka cestovní kanceláře[5] stála chráněná osoba, která však zájezd objednávala pro svoji rodinu.[6] Pokud byl vystaven voucher dle lex voucher a chráněná osoba požádala o navrácení peněz v souladu s § 3 odst. 3 lex voucher, tak by jí měly být vráceny peníze v souladu s právním předpisem. Cestovní kanceláře však argumentovaly tím, že jsou povinny vrátit peněžní prostředky pouze chráněné osobě, pokud tedy spolu s ní byly ve smlouvě uvedeny jiné osoby, které nebyly chráněné – tzn. nespadaly pod definici uvedenou v § 3 odst. 3 výše zmíněného zákona, vracela se jen poměrná část. Tento výklad je však nesprávný. Zákon operuje s termínem zákazník, ačkoliv jej nijak blíže nerozvádí. Za zákazníka lze považovat právě osobu, která zájezd kupuje, je však jedno, zda jej kupuje i pro jiné osoby. Pokud by např. prarodiče plánovali dovolenou spolu se svými vnoučaty, měli by právo na vrácení plné částky za zájezd bez ohledu na to, že děti nejsou chráněnou skupinou. Děti ve většině případů nebývají zákazníkem CK, jelikož nemají dostatečnou svéprávnost k uzavírání smluv o zájezdu.[7]

Zákazník je definován v zákoně o cestovním ruchu. Zákazníkem je osoba, která:

1. má v úmyslu uzavřít nebo uzavře s cestovní kanceláří smlouvu o zájezdu nebo spojených cestovních službách, nebo
2. osoba, v jejíž prospěch byla některá z těchto smluv uzavřena, anebo
3. osoba, které byla smlouva postoupena.