Konec „zlatých pasů“ v EU

V dlouho očekávaném rozsudku (věc C-181/23 ze dne 29. dubna 2025), který byl vydán na základě žaloby Evropské komise proti Maltě z roku 2023, Soudní dvůr Evropské unie rozhodl, že pravidla maltského práva o státní příslušnosti, která stanoví udělení státní příslušnosti za investice, jsou v rozporu s právem EU, a to se zásadou loajality členských států EU mezi sebou a vůči orgánům EU, jakož i proti zásadám občanství Unie, protože Malta prakticky prodávala své občanství. Malta musí tento program nyní neprodleně ukončit.

I jiné státy EU (např. Portugalsko, Maďarsko, Bulharsko a Kypr) měly v určitých obdobích programy, které vedly k tomu, že občanství těchto zemí bylo možné získat za investice nebo nákup nemovitostí; tyto státy dostaly za období od 2011 do 2019 vice než 20 mlrd. EUR za tyto pasy. Důvodem samozřejmě nebylo to, že bohatí cizinci, např. zkorumpovaní podnikatelé z Angoly nebo jiných afrických kleptokracií, magnáti z Číny, oligarchové z Ruské federace, šejkové z arabských zemí a postsovětští podnikatelé ze Střední Asie chtěli trvale bydlet v Lisabonu, Budapešti, Sofii, Nicosii nebo La Vallettě, ale noví občané těchto zemí EU se spíše chtěli přestěhovat do Madridu, Paříže, Berlína nebo Říma – což je s občanstvím EU možné, dokonce i země EHP (Norsko, Island a Lichtenštejnsko) a Švýcarsko byly pro nové občany a jejich rodinné příslušníky legálně dostupné.

Překvapivým pozadím rozsudku Soudního dvora Evropské unie proti Maltě je skutečnost, že předpisy týkající se státní příslušnosti spadají do výlučné pravomoci členských států, tj. v této oblasti neexistují žádné normy EU, natož směrnice, nařízení, minimální požadavky atd. Tato oblast není v kompetenci EU, i když čl. 9 odst. 1 Smlouvy o EU a čl. 20 odst. 1 Smlouvy o fungování EU zavedly „občanství Unie“; věta 2 těchto článků však stanoví, že „každá osoba, která má státní příslušnost členského státu, je občanem Unie“ (občanství a státní příslušnost se zde používají jako synonyma), a věta 3 zdůrazňuje, že „. Občanství Unie doplňuje občanství členského státu, nenahrazuje je“. To znamená, že občanství Unie lze získat pouze prostřednictvím státní příslušnosti členského státu EU. Ta podléhá vnitrostátnímu právu, tzn. že všechny země EU zavedly získávání občanství na základě původu („ius sanguinis“), některé však také tzv. právo na základě místa narození („ius soli“) a většina smíšený systém, tzn. kombinaci obou prvků. Kromě toho existují pravidla pro naturalizaci, která zohledňují např. dlouhé trvání pobytu, osvojení jazyka, integraci, zvláštní zásluhy atd. Poplatky pokrývají správní řízení, v Německu činí 255 EUR, ale ne stovky tisíc EUR jako na Maltě (a na Kypru).

U všech naturalizací se předpokládá podstatná vazba mezi občanem a jeho novou zemí, a to ve smyslu slavného „genuine link“ z rozhodnutí ICJ „Nottebohm“ (Mezinárodního soudního dvora, Lichtenštejnsko proti Guatemale) ze dne 6. dubna 1955, které se týkalo (podle dnešních měřítek překvapivě aktuálního) případu naturalizace německého obchodníka z Hamburku, německého emigranta, který od roku 1905 žil v Guatemale a na začátku druhé světové války se nechal naturalizovat v Lichtenštejnsku, kde žil jeho bratr, aby nebyl jako „nepřátelský cizinec“ vystaven vyvlastňovacím opatřením v Guatemale. Pravidla naturalizace sice spadají do pravomoci každého státu, ale ICJ nepřijal naturalizaci pana Nottebohma v Lichtenštejnsku, protože zde chyběla „skutečná vazba“ pana Nottebohma na Lichtenštejnsko a lichtenštejnské státní občanství nebylo ani jeho „efektivním“ státním občanstvím. Podle mezinárodního práva byla tato naturalizace neplatná. V případě tohoto emigranta to již tehdy nebylo přesvědčivé, ale šlo o zásadní rozhodnutí týkající se získání občanství.

Jiné země v EU dokonce zavedly restituční občanství, například Portugalsko a Španělsko ve prospěch potomků Židů, kteří byli vyhnáni na konci 15. století, Německo a Rakousko ve prospěch převážně židovských, ale i politických emigrantů, kteří museli emigrovat v první polovině 20. století, většinou mezi lety 1933/1934 a 1945/1955; tyto pravidla zvýhodňují nejen bývalé (německé a rakouské) občany, kteří byli zbaveni občanství, ale také osoby bez státní příslušnosti a uprchlíky s jinou státní příslušností, kteří nikdy nebyli německými nebo rakouskými občany, ale také museli uprchnout. Mají „skutečnou vazbu“ ve smyslu rozhodnutí Nottebohm na Německo a Rakousko, protože tam žili a poté byli odtud vyhnáni.

Malta však zavedla systém, který podrobná pravidla pro získání maltské státní příslušnosti podmiňoval pouze zaplacením peněz: „Maltese Citizenship by Naturalisation for Exceptional Services by Direct Investment“ (maltské občanství získané naturalizací za výjimečné služby prostřednictvím přímých investic) – tak se jmenoval „investiční program občanství 2020“; „investice“ začínala na 100.000,- EUR; Podmínkou nebylo pobývat na Maltě, ani se učit maltštinu nebo angličtinu. Samozřejmě to bylo, podobně jako podobný systém na Kypru, bránou ke korupci. Vznikla nezdravá blízkost mezi správou, vládou a pochybnými poskytovateli právních služeb, jako jsou právníci blízcí vládě. Není divu, že Malta díky tomuto programu ročně vydělala několik miliard eur.

Soudní dvůr Evropské unie konstatoval v rozsudku ze dne 29. 4. 2025, že tento systém porušuje zásadu loajální spolupráce členských států s orgány EU (čl. 4 odst. 3 Smlouvy o EU) a pravidla občanství Unie. Nový maltský občan totiž mohl díky svému občanství EU z Malty pobývat a nasázet se kdekoli v EU, volit na Maltě a v evropských volbách, investovat, přivést si svou rodinu a využívat všech základních svobod v celé EU, ačkoli mu bylo maltské občanství jednoduše prodáno.

„Zlatá víza“ (https://www.goldenvisas.com/) a „zlaté pasy“ (např. z Vanuatu: https://planb.stanfordknight.com/; https://goldpassports.eu/; a https://www.goldenpassportagency.com/ – z Mnichova) se stále nabízejí, dokonce i maltský program, který porušuje právo EU, je nadále prodáván téměř všemi poskytovateli, většinou advokátními kancelářemi se sídlem v Londýně, ale také v Mnichově.