Navrhované změny exekucí a insolvencí jsou pro věřitele zdrcující a zcela ochromí vymahatelnost jejich práv

„Plánované rozvolnění podmínek oddlužení považujeme za velmi nebezpečné a k věřitelům mimořádně nespravedlivé. Již současná hranice 30 procent je pro ně velmi nevýhodná. Její odstranění pak pro dlužníky může být signálem, že nově své dluhy nemusejí splácet již vůbec. To je zároveň následně může motivovat k tomu, aby vědomě vytvářeli a nespláceli další dluhy,“ varuje Pavel Staněk, advokát a prezident České asociace věřitelů. Za velmi nežádoucí považuje i prodloužení lhůty pro splacení dluhu z 5 na 7 let.

Asociace naopak oceňuje novou možnost prodeje majetku dlužníka v kombinaci se splátkovým kalendářem a také plánovaný výraznější dohled nad dlužníky ze strany insolvenčních správců. „Nicméně přestože by zvýšení dohledu nad dlužníky jistě bylo přínosné, obávám se zároveň, že by nebylo všespásné. I dnes se stává, že ačkoliv věřitel upozorní insolvenčního správce na to, že si dlužník žije nad poměry osobního bankrotu a musí tedy disponovat nepřiznanými finančními prostředky, reálná průkaznost takových tvrzení bývá poměrně nízká a dlužníkům tak stále zůstává prostor, jak institutu osobního bankrotu zneužívat. Insolvenční správce by v podstatě musel dlužníka kontrolovat 24 hodin denně, což je nemožné,“ říká Staněk.

Velmi negativní důsledky by pak věřitelům přinesly i představené změny v exekučním řízení. Přidělování exekucí podle principu „jeden dlužník, jeden exekutor“, a to konkrétně ten, který je dlužníkovi nejblíže, znamená de facto přijetí tzv. exekutorské teritoriality. Ministerstvo spravedlnosti přitom ještě nedávno vystupovalo proti zavedení teritoriálního principu, protože by podle analýzy, kterou si nechalo zpracovat v loňském roce, znamenalo výrazný pokles vymahatelnosti pohledávek.

Zavedení teritoriality by pro věřitele bylo o to horší, že současně s ní ministerstvo plánuje i zavedení povinných záloh od věřitelů. „Věřitelé by si v takovém případě nemohli svobodně zvolit úřad, kterému svěří vymáhání svých pohledávek. I pokud by se službami soudem přiděleného exekutora nebyli spokojeni, museli by fakticky i tak proti své vůli dotovat jeho činnost,“ poukazuje Staněk na potenciální nespravedlnost. Na nákladech za vymáhání by navíc řada věřitelů celkově zaplatila víc, než by při současné vymahatelnosti pohledávek ve výsledku získala.