Články s tagem: judikatura SDEU

Prezentaci žákovských či studentských prací na internetových stránkách školy lze v dnešní době považovat za poměrně běžnou věc.

Soudní dvůr EU vydal dne 21. listopadu 2018 významné rozhodnutí týkající se úhrad off-label použití léčivých přípravků. Z rozhodnutí vyplývá, že členské státy mohou stanovit úhradu léčivého přípravku též pro indikaci, která není uvedena v rozhodnutí o registraci, i když je takové použití motivováno čistě ekonomickým důvodem.[1]

Každoročně se před soudy nejvyšších instancí jednotlivých členských států EU vyskytnou případy z oblasti diskriminace v pracovněprávních vztazích, jejichž podstata se týká kolize národních právních předpisů s právními předpisy Evropské unie, kde je položení předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“) naprosto klíčové.[1]

Druhá část příspěvku věnujícího se nedávnému rozsudku Soudního dvora Evropské unie, ve kterém došlo k velmi překvapivému obratu ohledně mezinárodních arbitráží, generujících z dvoustranných mezinárodních dohod o podpoře a ochraně investic.

Doslova šokující zprávu ze světa mezinárodních arbitráží, generujících z dvoustranných mezinárodních dohod o podpoře a ochraně investic (tzv. Bilateral Investment Treaties ve zkratce „BIT“ dle kontextu), přinesl Rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „EU“) ze dne 6. března 2018 ve věci C284/16.

Jakým způsobem zasahuje rozhodování Soudního dvora Evropské unie do samotného principu spravedlnosti? Mají státy právo stanovit si způsob rozhodování sporů mezi nimi? Jak souvisí předsmluvní odpovědnost s demokracií? Na to a mnohé další nám poskytl odpovědi JUDr. Aleš Linhart, Ph.D. advokát spolupracující s advokátní kanceláří TaylorWessing e|n|w|c advokáti v.o.s.

Soudní dvůr Evropské unie dnes potvrdil názor Evropské komise, že Česká republika svými pravidly pro řidičské průkazy kategorií C/C1 a D/D1, tedy pro mikrobusy a nákladní vozidla, porušuje příslušnou unijní směrnici. Rozsudek soud oznámil v tiskové zprávě. České ministerstvo dopravy reagovalo připomínkou, že unijní pravidla upravuje novela zákona, který bude platit od července.

Uber je přepravní služba, a musí tedy žádat o licenci a povolení podle příslušných zákonů zemí Evropské unie. Rozhodl tak dnes Soudní dvůr EU, který tím alternativního amerického poskytovatele přepravních služeb postavil na roveň běžné taxislužby. Firma v e-mailové reakci agentuře AP sdělila, že rozhodnutí soudu nenaruší způsob, jakým své služby nabízí. Podle expertů by ale dnešní rozsudek mohl mít dalekosáhlé důsledky pro sdílenou ekonomiku.

Očekávané rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 6. 12. 2017 ve věci Coty vyjasnilo podmínky, za kterých může výrobce provozující systém selektivní distribuce omezit své autorizované prodejce v tom, aby nenabízeli výrobky na internetu prostřednictvím platforem třetích stran. SDEU potvrdil stanovisko generálního advokáta a připustil, že v systémech selektivní distribuce je možné omezit prodeje prostřednictvím online tržišť, jako jsou amazon nebo eBay, pokud je to nezbytné a nutné k zachování luxusní povahy prodávaných výrobků.

Nejvyšší soud v prosinci roku 2016 podal Soudnímu dvoru EU další předběžnou otázku, týkající se odměn za pracovní pohotovost. Tentokrát se jednalo o vnitrostátní spor o odměnu za pracovní pohotovost soudců, kterým na rozdíl od ostatních zaměstnanců v soukromém i veřejném sektoru taková odměna nenáleží. Druhou částí předběžné otázky byla problematika stejné odměny pro všechny soudce, sice odvislé od počtu let započtené doby, avšak bez reflexe různého počtu hodin pracovní pohotovosti, kterou konkrétní soudce vykonává.

V červnu 2017 hostilo Brno zcela výjimečnou akci evropského rozměru. Na půdě Nejvyššího soudu České republiky se za účasti předsedů nejvyšších a ústavních soudů zemí Rady EU odehrálo setkání předsedů ESLP a SDEU.

Ochrana osobních údajů v říjnu 2016 zaznamenala další zajímavé rozhodnutí, které reaguje na neustálý vývoj moderních komunikačních technologií s ohledem na rozsah toho, co lze ještě zařadit pod pojem osobní údaj ve smyslu článku 2 písm. a) směrnice č. 95/46/ES. Rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-582/14 Patrick Breyer v. Bundesrepublik Deutschland nepředstavuje však z našeho pohledu překvapivý počin, neboť toto rozhodnutí v praxi pouze deklaruje dlouhodobé nahlížení na problematiku dynamických IP adres, které ve spojení s dalšími údaji mohou představovat osobní údaje, jak ostatně bylo završeno výslovnou zmínkou o síťových identifikátorech v rámci definice osobních údajů v novém obecném nařízení o ochraně osobních údajů.

Na podzim 2016 spatřilo světlo světa rozhodnutí SDEU, které řeší přípustnost hypertextových odkazů vedoucích na internetu k dílům chráněným autorským právem. Toto rozhodnutí významným způsobem dotvořilo podmínky pro užívání hypertextových odkazů. Osoby, které na své stránky umísťují hypertextové odkazy za účelem dosažení zisku, si nově musí dávat větší pozor, kam a na co odkazují.

Dnes se zaměřím na pro právnické povolání důležitou judikaturu Soudního dvora EU a budu reagovat na nedávný rozsudek Soudního dvora EU ve věci Leopoldine Gertraud Piringer (C-342/15). Rozhodnutí bylo vyneseno 9. března 2017 a jeho podstatou byla otázka volného pohybu služeb advokátů.

Zásilkový výdej léčivých přípravků (neboli výdej na dálku) podléhá regulaci ze strany unijních i tuzemských právních předpisů. Vzhledem k tomu, že zásilkový výdej je mnohdy realizován na základě objednávky léčivého přípravku z jiného členského státu, je potřeba jej posuzovat též z pohledu pravidel regulujících přeshraniční obchod. Zásilkový výdej léčiv byl předmětem nedávného rozsudku Soudního dvora EU[1] (dále jen „SDEU“ a „Rozsudek“), jenž dospěl k závěru, že německá regulace prodeje léčivých přípravků porušuje jeden ze základních principů jednotného trhu – princip volného pohybu zboží.

Otázka právního nástupnictví zasahuje ve větší či menší míře většinu právních odvětví. Nejinak je tomu i v pracovním právu. Byť se s určitými formami právního nástupnictví lze setkat i na straně zaměstnance (např. v souvislosti s přechodem peněžitých nároků v důsledku smrti zaměstnance [1]), jsou patrně v praxi častější případy, kdy dochází ke změnám na straně zaměstnavatele.

Soudní dvůr se v březnových rozsudcích Siragusa (C-206/13) a Marcos (C‑265/13) znovu zabýval výkladem čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv EU (dále jen „Listina“), který upravuje mimo jiné působnost Listiny na akty členských států. Soudní dvůr staronově vymezil soubor podmínek, jejichž splnění představuje dostatečné spojení mezi unijním a vnitrostátním právem, jež je nutné pro aplikaci Listiny.