Přezajištění cizince a maximální doba zajištění

V projednávané věci policie cizince, odsouzeného za trestný čin k vyhoštění a nespolupracujícího s policií, zajistila podle § 124 zákona o pobytu cizinců ke správnímu vyhoštění. Poté, co podal žádost o mezinárodní ochranu, Ministerstvo vnitra jej “přezajistilo” do režimu zákona o azylu, přesněji řečeno, uložilo cizinci povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců dle § 46a zákona o azylu a v návaznosti na to policie nutně rozhodla o ukončení zajištění cizince v režimu cizineckého zákona, jelikož jí to předepisuje § 127 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Protože však marně uplynula maximální lhůta stanovená § 46a zákona o azylu, aniž by bylo rozhodnuto o žádosti o azyl, a zajištění cizince by skončilo, policie žalobce znovu „přezajistila“ zpět do režimu zákona o pobytu cizinců. Za celou tuto dobu žalobce neopustil zařízení pro zajištění cizinců, jen se proměňoval právní titul jeho zajištění.

Nejvyšší správní soud posuzoval otázku, zda mohla policie na základě § 124a cizineckého zákona rozhodnout o jeho dalším zajištění. Přitom zohlednil, že jde o institut, který zasahuje do základního lidského práva na osobní svobodu, a že byť Úmluva o základních lidských právech ani judikatura ESLP nestanoví maximální nepřekročitelnou dobu zajištění, z čl. 5 Úmluvy vyplývá, že maximální nepřekročitelnou dobu musí stanovit vnitrostátní právo. Nejvyšší správní soud využil ustanovení § 125 zákona o pobytu cizinců, který stanoví, že maximální „doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody.“ Ačkoliv podle soudu není nepochybné, že se toto ustanovení vztahuje na daný případ, je třeba přistoupit k výkladu in favorem libertatis. Pokud by tedy doba zajištění měla překročit 180 dnů, nesmí policie prodlužovat zajištění cizince, byť by jeho zajištění v režimu cizineckého zákona bylo přerušeno zajištěním jiným.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde