Přeložení soudce

Nejvyšší správní soud potvrdil správnost závěrů rozsudku Krajského soudu v Praze v případu soudkyně, která se bránila proti přeložení na jiný úsek svého soudu. Přisvědčil, že správním soudům přísluší prověřit, zda tím předseda soudu nepřípustně nezasahuje do práv soudce a jeho nezávislosti. Zásah ze strany správních soudů ale bude spíše výjimečný.

Soudy shodně konstatovaly, že rozvrh práce, kterým se na všech soudech určuje zejména zařazení jednotlivých soudců do senátů a k jednotlivým soudním agendám, je přezkoumatelný ve správním soudnictví. Vyšly při tom mimo jiné z rozsudku velkého senátu Soudního dvora EU ve věci polského soudce W. Ž. (C-487/19). Nejvyšší správní soud si byl vědom, že rozsudek Soudního dvora byl vydán v kontextu specifické situace, kdy soudní moc v Polsku čelí systémovému ohrožení svého nezávislého fungování, a dodal: „Okolnosti v posuzované věci jsou odlišné a bezpochyby méně dramatické. Závěry o pravomoci správních soudů přezkoumávat takové případy se ale nemohou odvíjet od síly příběhu, s nímž jsou konfrontovány.“

Současně však oba správní soudy přiznaly předsedům soudů takovou volnost při sestavování rozvrhů práce, která je nezbytná pro efektivní organizaci práce na soudech. Již krajský soud žalobu soudkyně zamítl s tím, že „předsedovi soudu, který odpovídá za řízení a chod soudu, musí být ponechána dostatečně široká diskrece v personální oblasti, nevybočí-li z mezí svěřené pravomoci excesivním způsobem. K tomu v posuzované věci nedošlo.“ I tento závěr Nejvyšší správní soud potvrdil.

Převzato z tiskové zprávy Nejvyššího správního soudu

Celý text judikátu sp. zn. 6 As 22/2022