Cestovní náhrady v exekuci

Komentář k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3774/2013

Toto rozhodnutí se nevymyká tradičnímu interpretačnímu přístupu, který je patrný z judikatury i komentářové literatury. Výklad je založen na teleologickém základu, jímž je stanovisko, že cestovní náhrady nejsou mzdou ani jinou formou odměny za práci, nýbrž mají výhradně refundační funkci a jsou určeny k náhradě nákladů vynaložených zaměstnancem v souvislosti s cestou pracovního charakteru.

Ustanovení § 277 odst. 2 o. s. ř. (upravující rozsah srážek ze mzdy - pozn. redakce) v tomto ohledu volí formulaci: Do čisté mzdy se započítávají i čisté odměny za vedlejší činnost, kterou zaměstnanec vykonává u toho, u koho je v pracovním poměru. Nezapočítávají se však do ní částky poskytované na náhradu nákladů spojených s pracovním výkonem, a to zejména při pracovních cestách. Není zcela zřejmé, proč zákonodárce zvýraznil (srov. slovo „zejména“) právě náklady spojené s pracovními cestami – nepochybně totiž stejnému režimu podléhají i další relevantní náklady spojené s pracovním výkonem a náhrady za ně. Spíše se v tomto směru nabízí jakási jednoduchá kritika fenoménu „zbytečné mnohomluvnosti zákona“. Zde jsou totiž ukotveny kořeny jevu, který všichni znají, avšak před kterým se mnohdy zavírají oči: zaměstnanci jsou často skrytě vypláceni tak, že jsou jim vypláceny „quasi cestovní náhrady“, jež jsou fakticky zdrojem jejich příjmů, aniž by zaměstnavatele či zaměstnance zatěžovaly regulérními náklady práce (zejména vysokým sociálním a zdravotním pojištěním). K tomu snad lze poznamenat, že tato praxe je stejně letitá jako občanský soudní řád, neboť prakticky (obsahově) stejná právní úprava byla obsažena již v původním znění základního procesního předpisu od 1. 4. 1964.