Výpověď nájemní či leasingové smlouvy insolvenčním správcem

Stěžovatelka je podnikatelka v oblasti služeb, zemědělství a provozu vnitrostátní dopravy. Od roku 2018 spolupracovala s jinou společností, s níž mimo jiné uzavřela několik leasingových smluv na nájem strojů (tahače, traktory, návěsy). V říjnu 2023 byl zjištěn úpadek této společnosti (dlužnice) a na její majetek byl prohlášen konkurs. V září 2024 insolvenční správce vypověděl podle § 256 odst. 1 insolvenčního zákona celkem pět leasingových smluv uzavřených mezi stěžovatelkou a dlužnicí. Proti výpovědím se stěžovatelka bránila návrhem na jejich zrušení podle § 256 odst. 2 insolvenčního zákona. Odůvodnila jej tím, že výpovědí leasingových smluv jsou nepřiměřeně dotčeny její oprávněné zájmy a vznikne jí značná škoda, což dále rozvedla. Insolvenční soud stěžovatelčin návrh napadeným usnesením zamítl s tím, že nepřiměřené dotčení jejích oprávněných zájmů neshledal a že insolvenční správce postupoval v souladu s vůlí věřitelského výboru tak, aby insolvenční řízení probíhalo co nejefektivněji. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud.

První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) usnesení insolvenčního soudu zrušil, protože jím bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu.

Ústavní soud se zabýval tím, jaké jsou požadavky plynoucí z ústavního pořádku na odůvodnění rozhodnutí insolvenčního soudu v řízení o návrhu na zrušení výpovědi nájemní (či leasingové) smlouvy podle § 256 odst. 2 insolvenčního zákona vydaného při dohlédací činnosti. Dospěl k závěru, že v projednávané věci insolvenční soud těmto požadavkům nedostál, neboť nereagoval na konkrétní tvrzení stěžovatelky o nepřiměřeném dotčení jejích oprávněných zájmů a vzniku značné škody.

Ustanovení § 256 odst. 2 insolvenčního zákona výslovně stanoví podmínky, za nichž nájemce může uspět s návrhem na zrušení výpovědi nájemní smlouvy sjednané na dobu určitou: musí být tvrzeno a prokázáno, že by byl nepřiměřeně dotčen ve svých oprávněných zájmech nebo že by v důsledku výpovědi utrpěl či mohl utrpět značnou škodu. Na leasingové smlouvy se dané ustanovení použije přiměřeně. Smyslem a účelem tohoto typu řízení je zejména ochrana třetí osoby (nájemce) před nepřiměřeným zásahem do jeho práv a zájmů. Soud má proto povinnost zabývat se především důvody, v nichž nájemce spatřuje nepřiměřený zásah do svých práv či riziko vzniku značné škody.

Insolvenční soud však návrh stěžovatelky zamítl, aniž by se alespoň náznakem v odůvodnění zabýval skutečnostmi, které jsou při rozhodování o návrhu na zrušení výpovědi stěžejní a které stěžovatelka konkretizovala a v návrhu rozvedla. Poukázala zejména na významné investice do předmětů leasingu ve formě akontací, splátek, nákladů na jejich provoz, údržbu a opravy. Dále tvrdila, že stroje pořizovala s legitimním očekáváním možnosti jejich odkupu, jak tomu bylo v minulosti, a že výpověď smluv by jí způsobila značnou majetkovou újmu a ohrozila její podnikání. Zdůraznila i specifickou povahu finančního leasingu, jehož smyslem je zejména pořízení předmětu leasingu do vlastnictví nájemce.

Zájmem věřitelů je maximalizace výtěžku z majetkové podstaty, a nelze proto očekávat, že by věřitelé podporovali trvání nájemních či leasingových smluv, které by mohly vést k převodu vlastnického práva na nájemce. Tento zájem logicky není totožný se zájmem (leasingového) nájemce, jehož ochrana je účelem řízení podle § 256 odst. 2 insolvenčního zákona. Povinností soudu je tyto protichůdné zájmy vyhodnotit a ve svém rozhodnutí vysvětlit, jak se s nimi vypořádal.

V dalším řízení bude na insolvenčním soudu, aby znovu o návrhu stěžovatelky na zrušení výpovědi leasingových smluv rozhodl. Své rozhodnutí musí řádně odůvodnit, zejména konkrétním způsobem zohlednit a vypořádat stěžovatelčinu argumentaci obsaženou v jejím návrhu. Ústavní soud svým rozhodnutím nepředjímá, zda má být návrhu vyhověno, neboť to je vzhledem k podstatě nynějšího přezkumu předčasné.

Převzato z tiskové zprávy Ústavního soudu

Celý text nálezu sp. zn. I. ÚS 3325/24