III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jiří Zemánek) vyhověl ústavní stížnosti obchodní společnosti CHARLEY FASHION s. r. o. a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka provozuje obchod s oblečením, ve kterém byly v srpnu 2015, červnu 2016 a únoru 2017 provedeny spolkem OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z. s. (v tomto řízení vedlejší účastník řízení) kontroly, při nichž bylo zjištěno užití reprodukované hudby prostřednictvím rádia (zvukového přístroje včetně dvou reproduktorů). Z těchto kontrol byl pořízen audiovizuální záznam. Vedlejší účastník se posléze žalobou domáhal po stěžovatelce vydání bezdůvodného obohacení, které jí mělo v daném období vzniknout v důsledku užívání chráněných autorských děl. Městský soud v Praze žalobě vyhověl a přiznal vedlejšímu účastníkovi částku 9 628 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítala, že městský soud rozhodl ve věci na základě nedostatečných a nekvalitně pořízených důkazů a nepostupoval v souladu se závěry vyslovenými v předchozí judikatuře Ústavního soudu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 3102/16 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/37RgWzU) uvedl, že je třeba zjistit, zda soud na základě provedených důkazů dospěl k opodstatněnému skutkovému závěru, podle něhož kolektivní správce autorských děl jako vedlejší účastník v souladu se stávající judikaturou s dostatečnou mírou jistoty prokázal, že stěžovatel ve své provozovně veřejnosti zpřístupňoval autorským zákonem chráněná díla, obsahující – alespoň typově – ty složky autorskoprávní ochrany, k jejichž kolektivní správě je ze zákona povolán. V opačném případě by totiž byl namístě závěr, že soud přiznal vedlejšímu účastníkovi finanční plnění, jež by bylo třeba kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení, neboť z právní úpravy stěžovateli nutnost uzavření licenční smlouvy s vedlejším účastníkem vůbec nevznikla.
Bylo by proti smyslu a účelu kontroly prováděné kolektivním správcem, kdyby měl určit konkrétní díla, jež byla uživatelem zpřístupněna veřejnosti, poněvadž tento postup by v mnohých případech nebyl s ohledem na značné množství zastupovaných nositelů práv zřejmě ani možný. To však nevylučuje, aby v případě kontroly a následného vymáhání protiprávně neuhrazeného licenčního poplatku kolektivní správce specifikoval (alespoň druhově), že prostřednictvím inkriminovaného zařízení skutečně docházelo (či mohlo docházet s pravděpodobností blížící se jistotě) k produkci děl, k jejichž ochraně je právě on povolán. Nepostavil-li městský soud svým dokazováním najisto, že kolektivní správce je skutečně aktivně věcně legitimován k žalobě na úhradu licenčního poplatku, porušil právo stěžovatelky v tomto sporu jako žalované na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V posuzované věci je právě absence dostatečné specifikace stěžovatelkou veřejnosti zpřístupněné hudební produkce, omezující se pouze na konstatování soudu, že ze záznamu je „slyšet zřetelně hudbu“ (případně ve dvou případech ze tří konkrétní stanice), důvodem, pro který Ústavní soud konstatuje, že závěr městského soudu o neoprávněném zpřístupňování chráněných autorských děl stěžovatelkou veřejnosti neodpovídá provedenému dokazování. Věc se nyní vrací k Městskému soudu v Praze, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1598/19 je dostupný zde.
Diskuze k článku ()