I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Nejvyššího soudu a výroky I. a II. rozsudku Městského soudu v Praze, neboť jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu a rovněž jeho právo vlastnit majetek.
Stěžovatel se žalobou po České spořitelně, a. s. (vedlejší účastnice řízení) domáhal zaplacení částky 101 852,92 Kč s příslušenstvím. Podání žaloby odůvodnil tím, že s vedlejší účastnicí uzavřel smlouvu o vedení běžného účtu, k němuž obdržel platební kartu. V červenci 2013 si chtěl v Turecku vybrat finanční hotovost z bankomatu, nicméně po stornování nabídky v pro něj nesrozumitelném jazyce mu karta již nebyla vydána. Tutu skutečnost oznámil turecké policii a banka provozující bankomat mu sdělila, že platební karta mu bude vrácena do dvou týdnů na pobočku vedlejší účastnice. O čtyři dny později, bezprostředně po svém návratu do vlasti, stěžovatel kontaktoval vedlejší účastnici, jíž vysvětlil situaci, platební kartu zablokoval a reklamoval neautorizované výběry z bankomatů, které byly prostřednictvím karty mezitím provedeny. Vedlejší účastnice reklamaci stěžovatele označila za neoprávněnou, neboť všechny transakce byly provedeny v době před zadáním zákazu na platební kartu a v případech zneužití karty, při nichž byl použit PIN, odpovídá za všechny transakce i škody držitel karty.
Obvodní soud pro Prahu 4 žalobě stěžovatele vyhověl a uvedl, že zůstala-li stěžovatelova platební karta v tureckém bankomatu, nedošlo z jeho strany k porušení povinností podle § 101 písm. b) zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku, ve znění do 12. 1. 2018. Zadržení karty bankomatem nelze přitom podle názoru obvodního soudu považovat za ztrátu. Proti rozsudku podala vedlejší účastnice odvolání, kterému Městský soud v Praze vyhověl a žalobu stěžovatele zamítl. Soud při svém rozhodování přihlédl k tomu, že mezi zadržením platební karty v bankomatu a její blokací uplynuly čtyři dny. I v případě zadržení karty bankomatem, tedy v situaci, kdy karta nebyla zničena, bylo podle městského soudu povinností stěžovatele oznámit vedlejší účastnici tuto skutečnost. Stěžovatel následně podal dovolání, které Nejvyšší soud z části zamítl a z části odmítl. Postup stěžovatele byl podle dovolacího soudu hrubě nedbalý, vedoucí k porušení povinností podle zákona o platebním styku. Okamžik zadržení karty Nejvyšší soud označil za ztrátu, neboť se dostala mimo dispoziční sféru stěžovatele. V této situaci mu vznikla oznamovací povinnost, kterou však nesplnil, což dovolací soud odvodil mj. i z všeobecných obchodních podmínek vedlejší účastnice. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména nesouhlasil s výkladem slov ztráta, odcizení a hrubá nedbalost, jak jej provedly městský soud a Nejvyšší soud. Povinnost oznámit zneužití karty mu podle jeho názoru vznikla až v okamžiku návštěvy pobočky vedlejší účastnice po návratu z Turecka, kdy se mj. dozvěděl o instalaci zádržného zařízení v bankomatu a v tom okamžiku kartu také zablokoval.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na kogentní povahu ustanovení zákona o platebním styku, tedy i § 101 písm. b) a § 116 odst. 1 písm. b), které jsou v nyní posuzované věci rozhodné. Všeobecné obchodní podmínky proto nesmějí být v rozporu s těmito ustanoveními, což platí i pro všeobecné obchodní podmínky vedlejší účastnice. Odkaz Nejvyššího soudu na ně je proto třeba zcela odmítnout.
V nyní posuzované věci je předmětem přezkumu interpretace slova ztráta, která podle zákona o platebním styku vede k plnění oznamovací povinnosti a možnému závěru o nedbalém přístupu plátce. Nejvyšší i městský soud shodně uvedly, že pojem ztráta není v právním řádu výslovně definován. V tomto smyslu se poté s odvoláním např. na komentářovou literaturu s uvedeným slovem vypořádaly tak, že představuje ztrátu možnosti disponovat s platební kartou. Takový výklad však z § 101 zákona o platebním styku přímo nevyplývá.
Obecné soudy se sice soustředily na povinnosti stěžovatele, ale závěry učinily zcela formalisticky bez zohlednění jak účelu právní úpravy, tak i vlastního smyslu slova ztráta. Jde-li o význam slov, lze vyslovit závěr, že nemají-li v zákoně použité pojmy specifický právní význam, lze je chápat tak, jak jsou vnímány v obecném základu spisovného jazyka. Slovo ztratit znamená skutečně pozbytí možnosti s věcí nakládat, nicméně bez zjevného úmyslu vlastníka či držitele, což uvedl i Nejvyšší a městský soud. Od toho je však třeba odlišit situace, kdy vlastník nebo držitel ztrácejí momentální dispozici, kdy věc je předmětem právního poměru. V těchto situacích je vlastníku či držiteli známo, kde se věc nachází a předpokládá její navrácení či jiný, zpravidla sjednaný, smluvní osud. V nyní posuzované věci je zcela zřejmé, že stěžovatel ztratil možnost dispozice s kartou, nicméně k její ztrátě nedošlo, neboť mu bylo známo, kde se nachází, a přislíbeno její navrácení. Nedošlo-li proto zadržením platební karty k její ztrátě a zcela zjevně ani odcizení, zneužití nebo neautorizovanému použití, nemohla být ani naplněna hypotéza § 101 písm. b) zákona o platebním styku. Skutečnost zneužití byla stěžovatelem zjištěna až po čtyřech dnech, po návratu z Turecka, na což reagoval okamžitým zablokováním platební karty. V jeho postupu proto nelze spatřovat hrubě nedbalý přístup.
Věc se nyní vrací k Městskému soudu v Praze, který bude při svém rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1833/18 je dostupný zde.
Diskuze k článku ()