Vliv změny výkladu judikatury na prominutí trestu

SKUTKOVÝ STAV A STÍŽNOST:

V období mezi prosincem 1988 a květnem 2000 bylo proti ní vedeno celkem 8 trestních řízení s tím, že byla několikrát odsouzena za spáchání několika trestných činů spojených s teroristickými útoky, které se uskutečnily v letech 1982 až 1987. Ve svém celkovém součtu si měla odsedět ve vězení více než 3000 let. Nicméně podle článku 70.2 trestního zákona z roku 1973 účinného v předmětné době byla maximální délka trestů omezena na 30 let, a to i v situaci, kdy bylo uloženo více trestů v rámci více trestních řízení.

V letech 1993 a 2004 rozhodly soudy příslušné k výkonu jejího trestu podle příslušných ustanovení trestního zákona o prominutí části trestu ve výši 9 let, a to za práci, kterou stěžovatelka ve vězení vykonala s tím, že vedení věznice v Murcii, kde výkon trestu probíhal, navrhovala jako termín propuštění stěžovatelky na svobodu 2. července 2008.

Mezitím se však Nejvyšší soud Španělska odchýlil od své dosavadní ustálené judikatury v otázce prominutí části trestu doktrínou, které se říká doktrína Parot. Příslušný španělský úřad poté ve vztahu k novému výkladu příslušného ustanovení trestního zákona stanovil nové datum propuštění stěžovatelky, a to sice 27. června 2017.

Ve vztahu k článku 7 Úmluvy stěžovatelka namítá, že nový výklad příslušného ustanovení trestního zákona poskytnutý Nejvyšším soudem, byl na její případ uplatněn retroaktivně až poté, co byla uvězněna, následkem čehož musela strávit ve vězení o devět let více. Ve vztahu k článku 5 odst. 1 Úmluvy stěžovatelka namítá, že byla držena ve vazbě v rozporu s požadavky zákonnosti a v rozporu s řízením stanoveným zákonem. V rozhodnutí senátu ESLP ze dne 10. července 2012 Soud dospěl k závěru, že došlo k porušení článku 7 a článku 5 odst. 1 Úmluvy. Španělská vláda nicméně požádala, aby byla věc projednána velkým senátem ESLP.

ROZHODNUTÍ SOUDU:

ESLP ve svém rozhodnutí dovodil ve vztahu k článku 7 Úmluvy, že stěžovatelka měla na základě ustálené soudní praxe a výkladu článku 70.2 trestního zákona z roku 1973 důvod očekávat, že se v její situaci bude postupovat v souladu s touto praxí.

Soud musel dále posoudit, zda se užití doktríny Parot v případě stěžovatelky týkalo pouze “způsobu výkonu trestu” či “rozsahu” výkonu trestu. V tomto kontextu soud připomněl rozdíl mezi opatřeními, která znamenají “trest” a opatřeními, která se vztahují čistě k “výkonu trestu”, přičemž článek 7 Úmluvy se týká pouze pojmu “trest”. ESLP zdůraznil, že uvedený rozdíl nebyl vždy v soudní praxi zřejmý.

V případě stěžovatelky nebylo sporu o délce prominutí části trestu ani o tom, zda si toto prominutí stěžovatelka zaslouží. Spíše šlo o to, jakým způsobem má být s ohledem na nový výklad ustanovení trestního zákona s prominutím naloženo. Užití doktríny Parot na situaci stěžovatelky by jí zbavilo kýženého účinku prominutí trestu, ke kterému byla oprávněna. Stěžovatelka, která obdržela v rámci více trestních řízení více odsuzujících rozsudků a trestů, by musela nyní strávit ve výkonu trestu celých třicet let a na délku trvání tohoto trestu by prominutí nemělo žádný vliv.

ESLP dále posuzoval, zda bylo použití doktríny Parot v případě stěžovatelky předvídatelné se závěrem, že paní Prada neměla žádný důvod domnívat se, že dojde ke změně stávající soudní praxe. Konstatoval tedy porušení článku 7 Úmluvy.

Ve vztahu k článku 5 Úmluvy Soud konstatoval, že stěžovatelka nemohla rozumně předpokládat, že doktrína Parot přijatá Nejvyšším soudem v roce 2006 ovlivní délku jejího výkonu trestu. Omezení její svobody po 3. červenci 2008 bylo tedy nezákonné, a to v rozporu s článkem 5 odst. 1 Úmluvy.

ESLP přiznal stěžovatelce 30 000 € jako náhradu nehmotné újmy a 1 500 € jako náhradu nákladů řízení.