Přiznání vynucené násilím

SKUTKOVÝ STAV A STÍŽNOST:

V únoru 2004 získali kriminalisté na oblastním oddělení v Permu informaci o plánované loupeži, která se měla uskutečnit následující den v jednom obchodě. V tento den pak provedla skupina asi devíti policistů v obchodě zátah. Další den o půlnoci stěžovatel společně s několika dalšími osobami vniknul do obchodu s úmyslem jej vyloupit s tím, že byli policií na místě zneškodněni. Podle stěžovatele byli pachatelé loupeže policisty biti, a to s cílem doznat se k činu. Stěžovatel se posléze k činu přiznal. Na místě činu provedla policie videozáznam, na kterém se stěžovatel představil, vysvětlil důvod svého zadržení a k loupeži se přiznal. Poté, co byl předveden na policejní stanici, byl vyslýchajícími policisty dle svého tvrzení donucen přiznat se k loupeži, a to za použití ran pěstí do hlavy a do jiných částí těla. Jiný policista mu poté šlápnul na dlaň a zlomil mu prostředníček, a to se stejným úmyslem.

Státní zástupce posléze desetkrát odmítnul vyšetřovat namítané nelidské zacházení vůči stěžovateli ze strany policie. V únoru 2005 byl stěžovatel odsouzen za loupež. Ve vztahu k článku 3 Úmluvy stěžovatel namítá, že s ním bylo špatně zacházeno jak během zatčení, tak i během vazby a že ve vztahu k jeho námitkám nebylo nic vedeno žádné vyšetřování. Ve vztahu k článku 6 Úmluvy dále uvádí, že trestní řízení proti němu nebylo spravedlivé, když byl k doznání donucen s použitím násilí.

ROZHODNUTÍ SOUDU:

Evropský soud se nejprve zabýval namítaným porušením článku 3 Úmluvy. Konstatoval, že strany nerozporovaly skutečnost, že jizvy na hlavě stěžovatele jsou následkem událostí při jeho zatčení, neshodly se však ve vztahu k původu jizev na nose, ruce a na prstu. Zatímco ruská vláda trvala na tom, že zranění byla všechna způsobena během zatčení, stěžovatel tvrdil, že byla důsledkem špatného zacházení po zatčení, nejprve tedy na místě samém a později na policejní stanici při výslechu. Protože výpověď stěžovatele ve vztahu k těmto zraněním byla po celou dobu konzistentní, Soud stanovil, že důkazní břemeno je nyní na straně úřadů, které mají doložit jejich skutečnou příčinu s tím, že mají předložit důkazy o tom, že použití síly bylo přiměřené. Poté, co Soud prozkoumal spisový materiál a rozhodnutí národních soudů, uzavřel, že vláda neposkytla důvody pro použití síly proti stěžovateli, když se tento nebránil zatčení a spolupracoval s policejními úředníky. Soud konstatoval, že ke zranění stěžovatele nemohlo dojít pouhým zatčením, ale i následným jednáním policistů tak, jak popsal stěžovatel. Při zvážení všech okolností jednání policie, fyzických a psychických následků tohoto jednání na stěžovatelovo zdraví Soud uzavřel, že ve svém souhrnu skutky fyzického násilí páchaného na stěžovateli 29. února 2004 dosáhly míry nelidského a ponižujícího zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy.

Ve vztahu ke způsobu vedení vyšetřování namítaného špatného zacházení se stěžovatelem Soud konstatoval, že příslušné úřady pochybily, když nevyslechly důležité svědky. Mnoho kroků v rámci vyšetřování, zejména výslech stěžovatele policistou, prošetření lékařských zpráv a posudku znalců ve vztahu ke zraněním stěžovatele proběhlo také se značnými průtahy. Soud tak konstatoval porušení článku 3 Úmluvy i v jeho procesní rovině, když konstatoval, že vyšetřování nebylo ani účinné, ani řádné.

ESLP přiznal stěžovateli při porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a článku 3 Úmluvy v hmotněprávní i procesní rovině částku ve výši 9000 € jako náhradu nemajetkové újmy a 1000 € jako náhradu nákladů řízení.