Pět otázek pro prof. Jana Kyselu

Návrh poslanců kolem Bohuslava Sobotky na vydání ústavního zákona o referendu vychází z myšlenky, že demokracie není úplná, není-li součástí ústavního systému možnost, aby o základních otázkách spolurozhodovali občané. Je tato teze validní?

Nemyslím. Občané o těchto otázkách rozhodují ve volbách a následně prostřednictvím svých reprezentantů, jejichž legitimita plyne právě z vůle jejich spoluobčanů. Nikdo nikomu nebrání, aby se politického jednání neúčastnil i mimo volební akt, tj. např. realizací sdružovacího, shromažďovacího nebo petičního práva. V případě, že má politická reprezentace pocit, že nějaká otázka přesahuje její mandát, může přijmout ústavní zákon o referendu tak, jako se to stalo při vstupu do EU. Referendum není ani starší ani lepší než zastupitelská demokracie. Starší byla lidová shromáždění. V nich však šlo o přímý kontakt hlasujících, konkurenci a zvažování argumentů, také však o rozhodnutí, jež mohlo být zvráceno na dalším shromáždění. Referenda se objevila až v novověku, jsou anonymizovaná, často se hlasování v nich míjí s položenou otázkou, protože se cosi „vzkazuje“ vládě, také jsou obtížně korigovatelná.

V jednom z rozhovorů jste řekl, že jestli přímá volba prezidenta otřásla ústavním systémem, referendum jej může rozbít. Jaké scénáře si dovedete představit?

Tak to samozřejmě být nemusí, protože záleží na tom, jaké referendum chceme. Pro někoho je referendum opravdu abstraktním vylepšením demokratického rozhodování, pro jiného však způsobem, jak překonat omezení demokratického právního státu založeného na dělbě moci a ochraně práv jednotlivců a menšin. Budete-li mít referendum snadno iniciovatelné občanskou „peticí“, jímž bez nějakých dalších podmínek platnosti přímo změníte Ústavu, můžete složitou stavbu ústavního systému zbořit a nahradit jinou, v níž třeba rozhoduje charismatický vůdce opírající se o další referenda a plebiscity. Pokud naopak z referenda učiníte součást procesu změn Ústavy, tak tím zvyšujete rigiditu ústavního pořádku a podobná rizika nehrozí. Můžete v referendu rušit zákony, což systém rovněž nezboří, „jen“ to učiní obtížnější realizaci nepopulárních reforem.

Jaké parametry by muselo referendum v České republice mít, aby se dalo uvažovat o racionálním nástroji přímé demokracie?

Pokusil bych se prolomit naše domácí zakletí do oněch zásadních otázek vnitřní a zahraniční politiky, s nimiž jsou nutně spojené spory o výluky a důsledky, a uvažovat o ratifikačních či blokačních referendech, která v zahraničí převažují. Tím pádem bychom lidová hlasování učinili součástí zavedených postupů a procedur: leccos by ztížila, avšak nějaký efekt mít musí, pokud je chceme.

Brexit ukázal, že výsledky referenda mohou zrcadlit spíše kampaň, která mu předchází. Dnes už by zřejmě většina na základě dříve nevyslovených faktů hlasovala jinak. Lze uvažovat o tom, že by byl do ústavního zákona zakomponován mechanismus, jak výsledky závazného referenda zvrátit?

Referendum samozřejmě opakovat můžete, jenže se vystavujete námitce, že pak jej máte jen proto, že chcete, aby dopadlo určitým způsobem. Když dopadne jinak, voláte po reparátu. Riziko čistě emocionálního rozhodnutí můžete zkoušet snižovat přípravou, tj. veřejně dotovat kampaň pro i proti, pořádat edukační shromáždění atd. Inspirace jsou k nalezení v Irsku, Austrálii nebo Kanadě. Jsou nicméně bez záruky.

Jsme na referendum připraveni?

Nezdá se mi. Máme pro malý zájem občanů řadu neplatných referend obecních, nulovou zkušenost s referendy krajskými, množství přímých voleb s poměrně nízkou voličskou účastí, politicky značně polarizovanou společnost… A také nemáme zodpovězeno, co vlastně od celostátního referenda čekáme. V tom se opakuje situace před zavedením přímé volby hlavy státu. Prostě to chceme!