Zamyšlení nad návrhem zákona o ochraně oznamovatelů trestných činů

Přínos právní úpravy

Celosvětové výzkumy dokazují,[1] že značné procento hospodářské kriminality je odhaleno oznamovateli uvnitř korporace, neboť se zaměstnanci o nekalých jednáních dozvídají mezi prvními a mohou na ně upozornit. Zaměstnanec však v takové situaci čelí mnoha dilematům, zejména otázce, zda porušit loajalitu a důvěrnost vůči svému kolegovi, nadřízenému, popř. zaměstnavateli, a reálně tak ohrozit jeho postavení, nebo zda upřednostnit ochranu veřejného zájmu. Whistleblowing je jedním z nejvýznamnějších nástrojů vedoucím k odhalování a prevenci podvodného jednání a korupce ve veřejné správě i soukromých korporacích, který může vést k úspoře či záchraně nemalých veřejných prostředků. Přínos oznamovatelů v odhalování korupce i jejímu předcházení je nesporný[2] a legislativní zakotvení whistleblowingu lze jen přivítat.

Předmět úpravy

Cílem předloženého návrhu je, v souladu s jeho názvem, upravit podmínky pro poskytování ochrany oznamovatelů trestných činů před neoprávněným postihem ze strany zaměstnavatele. Důvodová zpráva k výše deklarovanému cíli dodává, že účelem předkládaného zákona je nejen ochrana potenciálních oznamovatelů trestných činů na pracovišti, ale především prevence takto páchané trestné činnosti obecně.[3] Citovaná věta z důvodové zprávy naznačuje ambivalentní a nejasný charakter celého návrhu zákona.

Na první pohled by se z názvu zákona mohlo zdát, že ochrana zaměstnancům má být poskytnuta všeobecně při oznámení jakéhokoliv trestného činu. Návrh zákona však s touto variantou nepočítá a omezuje se pouze na taxativně stanovené trestné činy[4] zahrnující především trestné činy korupčního charakteru, trestné činy v oblasti zadávání veřejných zakázek, trestné činy daňové a trestné činy legalizace výnosů z trestné činnosti. Z důvodové zprávy se taktéž dozvíme, že „kromě těchto trestných činů jsou v zákoně zahrnuty i některé další, které se mohou na některých pracovištích vyskytnout a které mají vysokou společenskou nebezpečnost: např. u často diskutovaného ohrožování zdraví závadnými potravinami panuje u zaměstnanců značná neochota tyto trestné činy oznamovat. Podobně i u pohlavního zneužívání, znásilnění a sexuálního nátlaku je společensky dán zvýšený zájem na oznamování těchto trestných činů, vyskytujících se na některých pracovištích.“[5] Z jiné části důvodové zprávy zase vyplývá, že „zákon se bude vztahovat pouze na oznámení taxativně uvedených trestných činů – tedy činů společensky nejvíce nebezpečných“; nebo taktéž: „zákon bude proto obsahovat především nejzávažnější případy finanční kriminality… Dále zde budou i některé vybrané trestné činy, které jsou v zaměstnání často frekventované.“[6]

Otázkou tedy zůstává, podle jakého klíče byly uvedené trestné činy vybrány. Uvedený, úzce vymezený, výčet trestných činů v návrhu zákona zcela nekoncepčně identifikuje trestné činy napříč zvláštní částí trestního zákoníku. V taxativním výčtu najdeme skutkové podstaty z hlavy III – trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, přes trestné činy proti majetku (hlava V) až po trestné činy hospodářské (hlava VI) – netřeba dodávat, že i jednotlivé trestné činy hospodářské byly vybrány napříč jednotlivými díly v této hlavě. Uvedený výčet trestných činů tak nabízí otázku, koho má vlastně zákon chránit. Pokud má zákon chránit oznamovatele trestných činů, proč nechrání oznamovatele při oznámení všech trestných činů, ale jen některých? Bylo by přece společensky žádoucí, aby zaměstnanec v domnění svého bezpečí nahlásil podezření na páchání např. trestných činů proti životnímu prostředí. Pokud je smyslem zákona (jak předpokládá název) chránit oznamovatele trestných činů, měl by je dle mého názoru chránit před oznámením všech trestných činů. Pokud má však zákon chránit společnost před závažnou hospodářskou kriminalitou, proč se v návrhu objevily některé sexuální trestné činy? Uvedený výběr trestných činů se dle mého názoru nezaměřuje na ochranu oznamovatelů, nýbrž více směřuje proti hospodářské kriminalitě. Zaměření zákona na závažnou finanční kriminalitu koresponduje s programovým prohlášením vlády, která jako jednu ze svých priorit stanovila nesmlouvavý boj proti všem formám korupce a závažné hospodářské kriminality.[7] Tento směr je jistě v pořádku, nicméně účel zákona se stáčí jiným směrem, než jaký je deklarován v jeho názvu.

Vybraná ustanovení

Jak již bylo výše uvedeno, zákon se má týkat pouze společensky nejvíce nebezpečných činů, resp. zákon má obsahovat především nejzávažnější případy finanční kriminality. V rozporu s uvedeným tvrzením se pak jeví např. zařazení do taxativního výčtu trestný čin podvodu (§ 209 TZ) ve všech jeho odstavcích, včetně odstavce prvního, který se zabývá vzniklou škodou již od 5 tis. Kč. Toto jistě nelze považovat za společensky nejvíce nebezpečný čin. S ohledem na smysl právní úpravy a minimalizaci možného přehlcení orgánů činných v trestím řízení by bylo vhodné upravit znění návrhu[8] na trestný čin podvodu ve třetím až pátém odstavci trestního zákoníku.

Návrh zákona taktéž pomýšlí na vybrané trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Dle mého názoru však samotné zařazení vybraných trestných činů do návrhu zákona není dostatečné. Charakter sexuálních deliktů mnohdy způsobuje, že oběti sexuálních deliktů odmítají takovéto trestné činy oznamovat. Mezi příčiny nízké ochoty oznamovat patří na prvním místě vztah k pachateli, neboť většinou bývají pachateli sousedé, rodinní známí, bývalí partneři nebo právě kolegové v práci. Mezi další faktory neoznámení můžeme řadit např. sekundární viktimizaci a stigmatizaci oběti[9], což bude markantní zejména na pracovišti. Výsledkem uvedeného je mnohdy situace, kdy oběť sexuálního útoku se před oznámením policii raději svěří blízké osobě, kterou lze nalézt i na pracovišti. Sexuální útok pak spíše nahlásí tato osoba, než samotná oběť. V návaznosti na navrhovaný zákon bude v takové situaci chráněn pouze tento kolega a nikoliv samotná oběť, která může být následně terciálně - pracovněprávně ze strany zaměstnavatele dále postižena.

Závěr

Návrh zákona je v současné době v připomínkovém řízení. Výše uvedené zamyšlení není míněno jako kritika, nýbrž jako podnět pro zpřesnění a zlepšení navrhované právní úpravy, která v budoucnu může při odhalování trestných činů hrát důležitou roli. Fenomén a význam whistleblowingu je nezpochybnitelný a právě prostřednictvím kvalitního zákona může naplnit svůj potenciál.

---

[1] Např. KPMG. 2013. Global profiles of the fraudster. White-collar crime – present and future. Dostupné online na (https://www.kpmg.com/NL/nl/IssuesAndInsights/ArticlesPublications/Documents/PDF/Risk-Consulting/Global-profiles-of-the-fraudster.pdf)

[2] Franková, L. (2016). Ochrana oznamovatelů v České republice. Právní prostor. Dostupné online na (http://www.pravniprostor.cz/clanky/ostatni-pravo/ochrana-oznamovatelu-v-cr)

[3] Sněmovní tisk č. 799 - Důvodová zpráva, str. 2.

[4] § 4 návrhu zákona.

[5] Sněmovní tisk č. 799 - Důvodová zpráva, str. 9.

[6] Sněmovní tisk č. 799 - Důvodová zpráva, str. 2-3.

[7] Vláda České republiky. Programové prohlášení vlády ČR. 2014. Dostupné online na (http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/dulezite-dokumenty/programove-prohlaseni-vlady-cr-115911/), ověřeno k 6.5.2016

[8] § 4 bod 7 návrhu.

[9] Kovář, P. a kol. (2008): Sexuální agrese. Oběti sexuálního násilí. Praha : Maxdorf, 2008.