Polsko
Prokuratura nemá ústavní úpravu. V roce 2010 byl změněn zákon o prokuratuře a zavedena samostatná pozice generálního prokurátora.[1] Generální prokurátor je jmenován na 6 let prezidentem republiky z 2 kandidátů, které po jednom navrhují Zemská rada prokuratury a Zemská rada soudnictví.[2] Zemská rada prokuratury se skládá z 25 členů, kde je virilně zastoupen ministr spravedlnosti a generální prokurátor. Dále jsou členy zástupce prezidenta a 4 poslanci, jejichž funkční období je vázáno na funkční období orgánu, který je vyslal. Funkční období zbytku Zemské rady prokuratury jsou 4 roky a tvoří jej prokurátoři vybíraní shromážděním prokurátorů Generální prokuratury, Hlavní vojenské prokuratury, Institutu paměti národa a apelačních prokuratur.[3]
Jmenování generálního prokurátora prezidentem nepodléhá kontrasignaci.[4] Může být jmenován jen jednou.[5] Prokuratura je budována na principu monokracie generálního prokurátora, který může dávat všem prokurátorům závazné pokyny. Jinak může dávat změnit či zrušit rozhodnutí prokurátora jen písemně přímo nadřízený prokurátor s tím, že se rozhodnutí vkládá do spisu.[6]
Odvolat generálního prokurátora může prezident republiky nebo v případě neschválení výroční zprávy či zpronevěření se slibu na návrh předsedy vlády Sněm dvěma třetinami hlasů. Ministr spravedlnosti vydává podzákonné právní předpisy pro prokuraturu (jednací řád) a nařízením stanoví územní obvody a sídla územních složek prokuratury, přičemž se tyto nemusí shodovat se správním uspořádáním Polska.[7]
Generálnímu prokurátorovi je podřízeno 11 apelačních prokurátorů, 45 oblastních a 342 okresních prokurátorů pro civilní prokuraturu, a dále hlavní vojenský prokurátor, oblastní a garnizóní vojenští prokurátoři. Vyšší prokurátor je nadřízený nižším prokurátorům. Apelačního prokurátora jmenuje generální prokurátor na 6 let po vyjádření Shromáždění prokurátorů v Apelační prokuratuře (polovinu tvoří všichni prokurátoři Apelační prokuratury a druhou polovinu delegáti prokurátorů oblastních a okresních prokuratur). Shromáždění předseda apelační prokurátor. Pokud shromáždění nesouhlasí s kandidátem, může navrhnout svého kandidáta. Generální prokurátor pak setrvá na svém kandidátu či jmenuje kandidáta shromáždění prokurátorů nebo začne navrhovací proces znovu. V případě oblastních (jmenován na 6 let) a okresních prokurátorů (jmenován na 4 roky) je tento proces obdobný. Opět se vyjadřuje Shromáždění prokurátorů v Apelační prokuratuře s tím, že kandidáta vybírá generální prokurátor na návrh apelačního prokurátora. Apelační a oblastní prokurátoři nemohou být jmenování bezprostředně znovu na nové funkční období, okresní ano.[8]
Odvolat může vedoucího prokurátora nebo jeho náměstka, kteří mají funkční období 6 let u apelační a oblastní prokuratury a 4 roky u okresní, generální prokurátor ze zákonných důvodů, přičemž v případě náležitého neplnění služebních povinností musí mít souhlas Zemské rady prokuratury.
V letech 1990-2010 byla polská prokuratura podřízena Ministerstvu spravedlnosti a ministr byl zároveň generálním prokurátorem, kterému byla podřízena civilní Zemská prokuratura a Hlavní vojenská prokuratura.[9] Tento model známý z USA se v Polsku uplatňoval i za 2. Polské republiky 1919-39, kdy ministr spravedlnosti byl zároveň hlavním prokurátorem.
Irsko
Nejvyšší státní zástupce není člen vlády, je však definován jako její poradce. Je jmenován prezidentem na návrh premiéra a musí vždy odstoupit, jestliže jej o to požádá předseda vlády, neučiní-li tak, prezident jej na návrh premiéra odvolá.[10] V roce 1974 byl přijat zákon o trestní prokuratuře, který přenesl práva v trestním řízení na nový orgán – úřad ředitele veřejné žaloby, který je jmenován vládou na návrh komise za předsednictví ministra spravedlnosti. Vláda ho může odvolat jen na základě šetření soudce Nejvyššího soudu pověřeného ministrem spravedlnosti a nejvyššího státního zástupce. Ředitel veřejné žaloby konzultuje věci s nejvyšším státním zástupcem.[11]
Rakousko
Státní zastupitelství je součástí rezortu Ministerstva spravedlnosti. Existuje Generální prokuratura v čele s generálním prokurátorem. Ta však působí jen u Nejvyššího soudu a netvoří společnou soustavu se čtyřmi vrchními zemskými státními zastupitelstvími, která jsou přímo podřízena stejně jako Generální prokuratura Ministerstvu spravedlnosti. Vrchní státní zastupitelství jsou ve Vídni pro Vídeň, Dolní Rakousy, Burgenland a je u něj zřízeno celostátní speciální státní zastupitelství pro hospodářské a korupční věci, Linci pro Horní Rakousy a Salcbursko, Štýrském Hradci pro Štýrsko a Korutany a v Innsbrucku pro Tyroly a Voralbersko. Vrchním státním zastupitelstvím jsou podřízena státní zastupitelství a jim okresní zastupitelství, kde nemusí být činní státní zástupci.[12] Vrchní státní zástupci mohou udělovat písemné odůvodněné pokyny podřízením státním zástupcům i na nižších státních zastupitelstvích. Ministr je nadřízen nejen ve věcech správy, ale i ve věcech vlastní působnosti, může dávat písemné pokyny pro postup v konkrétní věci vrchním státním zastupitelstvím. O pokynech informuje po skončení věci Národní a Spolkovou radu.[13] Rakouský model u nás fungoval od poloviny 19. století až do 1952.[14] Státní zastupitelství je v konkrétní věci i pod dozorem soudu, kam každý může podat námitku proti porušení svých práv policií nebo státním zastupitelstvím.[15]
Ústavní novelou je od roku 2008 státní zastupitelství zařazeno do soudnictví,[16] ale aniž by se zároveň změnila jeho správa. Nutno však zdůraznit, že rakouská ústava pod vlivem svého duchovního tvůrce Hanse Kelsena specificky pojímá dělbu moci. Odděluje zákonodárství (hlava II ústavy), jež má vytvářet generální vůli (zákony), a výkonnou moc (hlava III ústavy), která je vázána zákonodárstvím a vytváří individuální vůli aplikací generální vůle. Do takto chápané výkonné moci zařazuje rakouská ústava správu (oddíl A hlavy III) i soudnictví (oddíl B hlavy III). Pokud je tedy státní zastupitelství v Rakousku zařazeno do soudnictví, zůstává v rámci výkonné moci.[17]
Německo
Státní zastupitelství působí na spolkové i zemské úrovni vzájemně odděleně. Spolkové generální státní zastupitelství je v rezortu spolkového ministra spravedlnosti. Spolkový generální státní zástupce je jmenován spolkovým prezidentem na návrh spolkového ministra spravedlnosti se souhlasem Spolkové rady. Spolkové generální státní zastupitelství nejen zastupuje veřejnou žalobu před Spolkovým soudním dvorem, ale také zastupuje veřejnou žalobu v první instanci u vybraných trestných činů proti Spolku (vlastizrada). Jmenování je do konce služební doby státního zástupce, může být odvolán stejně, jako byl jmenován.
Zemské úřady státního zastupitelství jsou v rezortu zemského ministra spravedlnosti. Jemu je podřízeno jedno nebo více generálních státních zastupitelství působících u vrchních zemských soudů. Těch je 24 s tím, že ve větších zemích je více generálních státních zastupitelstvích – Bavorsko 3, Dolní Sasko 3, Severní Porýní-Vestfálsko 3, Bádensko-Württembersko 2, Porýní-Falc 2, ostatní země po jednom. Těmto generálním státním zastupitelstvím jsou podřízena státní zastupitelství u zemských soudů. Ta mají také pobočky u úředních (okresních) soudů, v některých zemích jsou tvořeny samostatnými úředním (okresními) zastupitelstvími. Na těchto pobočkách většinou nepůsobí státní zástupci, ale vyšší úředníci (asistenti) státního zastupitelství.[18]
V rámci státního zastupitelství je monokratická organizace, kdy vedoucí státní zástupce dává pokyny, které může nižší státní zástupce odmítnout z důvodu nezákonnosti, o čemž rozhoduje nadřízený státní zástupce toho vedoucího státního zástupce, který pokyn vydal. Pokyn může být i ústní, na žádost podřízeného státního zástupce je vydán písemně. Věc lze odejmout státnímu zástupci a předat jinému.[19] Svou organizací v rámci rezortu ministerstva spravedlnosti je státní zastupitelství řazeno do moci výkonné. Ministři spravedlnosti mohou vydávat závazné pokyny státnímu zastupitelství. V roce 1998 Spolkový ústavní soud přiznal státnímu zastupitelství stejné postavení jako soudům a lze jej řadit z hlediska funkčního mezi justiční orgány.[20]
Nizozemí
Ústava neupravuje státní zastupitelství s výjimkou práva krále jmenovat nejvyššího státního zástupce u Nejvyššího soudu. Je jmenován na dobu neurčitou s možností odvolání soudním výrokem.[21] Při apelačních soudech působí generální prokurátoři, kteří vytváří grémium generálních prokurátorů. Ministr spravedlnosti může dávat pokyny státním zástupcům písemně a musí dát možnost grémiu generálních prokurátorů se k pokynu vyjádřit. Pokyny musí být odůvodněné a založeny do spisu tak, aby se k nim mohl vyjádřit i obviněný a soud. V případě pokynu, aby se trestní stíhání nekonalo, musí být informován parlament.[22]
Čechy, Morava a Slezsko
Existuje soustava státního zastupitelství v čele s nejvyšším státním zástupcem jmenovaným vládou. Mezi jednotlivými stupni panují vztahy podřízenosti a nadřízenosti především mezi dvěma bezprostředními a k vyšším stupňům jen v jednotlivých zákonem určených věcech. Celá soustava je součástí rezortu Ministerstva spravedlnosti, kdy ministerstvo není nadřízeno státnímu zastupitelství co do jeho působnosti, ale je nadřízeno ve věcech správy, především rozpočtové. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku nemůže dávat pokyny ve věci trestního řízení státnímu zastupitelství ministr spravedlnosti, vláda ani parlament. Vstoupit do trestního řízení může jen prezident republiky v rámci svého ústavního práva milosti či amnestie. Obecné pokyny může vydávat nejvyšší státní zástupce. Vedoucí státní zástupce může dávat pokyny v konkrétní věci státním zástupcům na svém státním zastupitelství a vyšší státní zastupitelství může dát pokyny bezprostředně nižším státním zastupitelstvím.
Francie
Francie je jednou z kolébek prokuratury, když úřady královských prokurátorů byly zavedeny nařízeními Jana II. Dobrého roku 1355 a jejich dnešní podoba se fakticky odvozuje od přijetí trestního řádu 1809.[23] Ve Francii působí generální prokurátoři nejen u Kasačního soudu v Paříži, ale i u každého apelačního soudu, přičemž nejsou vzájemně podřízeni.
U soudů první instance působí prokuratura v čele s prokurátorem republiky, který je podřízen generálnímu prokurátoru u apelačního soudu (35 apelačních soudů). V rámci těchto prokuratur působí hierarchická nadřízenost. Nadřízený prokurátor vykonává dohled nad podřízeným a dává mu závazné pokyny. Konkrétnímu prokurátorovi může být věc kdykoliv odňata a přidělena jinému. Generální prokuratury jsou podřízeny Ministerstvu věcí veřejných, které vzniklo na konci 16. st. Ministerstvo vykonává správu soudů a státního zastupitelství. Je podřízeno ministrovi spravedlnosti. Ministr může dávat obecné pokyny.[24] Pokyny v konkrétních trestních věcech může dávat písemně pouze generálním prokurátorům. Ti je pak mohou přenést dále na jiné prokurátory.[25] Prokurátor může pokyn ministra i nadřízeného prokurátora v ústním jednání před soudem svobodně okomentovat. Na soudce a prokurátory jsou kladeny stejné požadavky, jsou plně prostupní a jejich personální základ tvoří společně magistraturu (magistrát). Prokurátoři jsou jmenováni prezidentem republiky na návrh ministra po vyjádření Nejvyšší rady magistratury (soudnictví, justiční). Z čl. 66 sice může plynout zařazení prokuratury do soudnictví, ale fakticky je podřízeno Ministerstvu věcí veřejných jako součástí exekutivy. Proto Evropský soud pro lidská práva nepovažuje francouzskou prokuraturu za soudní orgán.[26]
Dne 1. 1. 2012 byl zřízen zvláštní soud v Paříži pro stíhání válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a mučení na celém světě. Osobní působnost je však omezena jen vůči osobám trvale žijícím ve Francii anebo vůči osobám, k jejichž obžalobě dalo souhlas ministerstvo. Vláda si tak prostřednictvím žaloby zachovává z důvodu zahraniční politiky kontrolu nad působností tohoto soudu.
Švédsko
Státní zastupitelství je součástí moci výkonné, když kancléř pro spravedlnost i nejvyšší státní zástupce jsou podřízeni vládě.[27] V čele státního zastupitelství stojí vládou jmenovaný nejvyšší státní zástupce, který může dávat pokyny nižším statním zástupcům (8 oblastních státních zastupitelství a dále okresní státní zastupitelství). Vedle státního zastupitelství může vykonávat ve speciálních věcech veřejnou žalobu i kancléř spravedlnosti (věci svobody projevu, žaloby proti vysokým státním funkcionářům) nebo přímo vláda (věci s mezinárodním prvkem). Nejvyšší státní zástupce může vydávat nižším státním zastupitelstvím jen pokyny obecné povahy, ne v konkrétních věcech.[28]
Slovensko
Prokuratura je samostatnou soustavou státních orgánů v čele s generálním prokurátorem, který je jmenován prezidentem republiky na návrh parlamentu (Národní rada). Funkční období generálního prokurátora je 7 let a táž osoba může být jmenována jen dvakrát za sebou.[29] Národní rada též volí na návrh generálního prokurátora speciálního prokurátora, který má postavení náměstka generálního prokurátora a řídí Úřad speciální prokuratury pro šetření korupce a některých závažných trestných činů. Prokuratura má vlastní rozpočtovou kapitolu.[30] Byť je slovenská prokuratura upravena odděleně od úpravy výkonné moci (prezident a vláda), přesto slovenský Ústavní soud roku 1996 konstatoval, že generální prokurátor patří do systému výkonné moci,[31] avšak v dalším nálezu se této otázce vědomě vyhnul, byť na předchozí nález ve svém podání výslovně upozorňoval prezident republiky.[32] Vyšší prokurátor může dát závazný písemný a odůvodněný pokyn, nikoliv však pokyn negativní (nestíhat). Pokynem se nemusí podřízený prokurátor řídit v řízení před soudem. Pokyn lze odmítnout, je-li v rozporu se zákonem či prokurátorovým právním názorem.[33] Může mu být věc odňata a přidělena jinému prokurátorovi.
Volba kandidáta na generálního prokurátora v parlamentu je otázkou dohody politických stran, jde o vyjednávání především mezi stranami vládní koalice. V případě nedohody je volba neúspěšná. Roku 2010 došlo k tomu, že opoziční Směr-sociální demokracie a Slovenská národní strana (SNS) podporovaly v tajné volbě kandidáta na generálního prokurátora dosavadního generálního prokurátora Dobroslava Trnku. Vládní koalice byla nejednotná, když většina navrhla Evu Mišíkovou - Křesťanskodemokratické hnutí (KDH), Most-Híd, Svoboda a solidarita. Nejsilnější vládní strana Slovenská demokratická a křesťanská unie-Demokratická strana (SDKÚ-DS) navrhla Jána Hrivnáka. První kolo volby 3. 11. 2010 bylo neúspěšné, stejně jako druhé kolo 4. 11. 2010, kam postoupil Dobroslav Trnka, který získal 68 hlasů, a Eva Mišíková (47 hlasů), protože poslanci SDKÚ-DS nepodpořili nikoho. Národní rada Slovenské republiky má 150 poslanců, druhého kola volby 4. 11. 2010 se účastnilo 144 poslanců.[34] Předsedkyně vlády Iveta Radičová prohlásila, že pokud bude zvolen Dobroslav Trnka, podá demisi, což má na Slovensku za následek demisi celé vlády.[35]
V prvním kole druhé volby kandidáta na generálního prokurátora 2. 12. 2010 se účastnilo 149 poslanců. Pro kandidáta opozičního Směru-sociální demokracie Dobroslava Trnku bylo 74 poslanců a pro Jozefa Čentéše - společného kandidáta vládní koalice (SDKÚ-DS, KDH, Most-Híd, Svoboda a solidarita) bylo 73 poslanců. Trnka v tajném hlasování dostal hlasy i od některých vládních poslanců.[36] Následně vládní koalice druhé kolo 7. 12. 2010 bojkotovala, když si vládní poslanci vyzvedli hlasovací lístky, ale neúčastnili se tajné volby. Vládní kandidát Jozef Čentéš ze 150 přítomných poslanců nezískal ani hlas, Dobroslav Trnka získal 71 hlasů opozičních poslanců Směru-sociální demokracie a Slovenské národní strany. Vládní koalice pak avizovala změnu zákona, aby se hlasování nekonalo tajně, ale veřejně.[37] Nicméně Dobroslav Trnka napadl průběh druhé volby u Ústavního soudu, protože řada vládních poslanců ukazovala své lístky stranickým kontrolorům a tím porušili tajnost voleb. Ústavní soud první i druhé kolo druhé volby 20. 4. 2011 zrušil.[38] Volba se opakovala již jen s jedním kandidátem v jednom kole 17. 5. 2011, když z volby odstoupil Jozef Čentéš. Zvolen nebyl nikdo, protože Dobroslav Trnka dostal 70 hlasů ze 150 hlasujících poslanců.[39]
Vládní koalice prosadila změnu tajné volby na veřejnou novelou zákona o jednacím řádu Národní rady.[40] Následně 1. náměstek generálního prokurátora a zastupující generální prokurátor Ladislav Tichý[41] podal návrh na Ústavní soud, aby přezkoumal ústavnost novely jednacího řádu Národní rady zavádějící veřejnou volbu kandidáta na generálního prokurátora. Ústavní soud 15. 6. 2011 rozhodl o pozastavení účinnosti ustanovení o veřejné volbě.[42] Vládní koalice pak v parlamentu provedla třetí tajnou volbu 17. 6. 2011, na které byl zvolen 79 hlasy z 80 přítomných Jozef Čentéš. Poslanci opozičního Směru-sociální demokracie a SNS se volby neúčastnili. Jejich kandidát Dobroslav Trnka z volby odstoupil. Důvodem bylo, že opozice chtěla vyčkat konečného verdiktu Ústavního soudu.[43] Ústavní soud 5. 10. 2011 nakonec možnost veřejné volby akceptoval jako ústavní.[44] Prezident Ivan Gašparovič však Čentéše nejmenoval s tím, že původně vyčkával rozhodnutí Ústavního soudu. Pak stejně o jmenování nerozhodl a skupina poslanců podala návrh Ústavnímu soudu na výklad ústavy, zda může prezident návrh Národní rady odmítnout. Ústavní soud rozhodl, že prezident nemusí automaticky vyhovět návrhu Národní rady, ale musí případné odmítnutí řádné odůvodnit závažnými důvody.[45] Následně 2. 1. 2013 prezident oznámil předsedovi Národní rady, že Jozefa Čentéš nejmenuje. Národní rada, která byla zvolena 10. 3. 2012 a v níž měla absolutní většinu strana Směr-sociální demokracie, zvolila 18. 6. 2013 novým kandidátem na generálního prokurátora Jozefa Čižnára. Volbu bojkotovala opozice, když pro Čižnára jako jediného kandidáta hlasovalo v tajné volbě všech přítomných 82 poslanců strany Směr-sociální demokracie. Prezident Ivan Gašparovič Jozefa Čižnára jmenoval 17. 7. 2013.
Maďarsko
Prokuratura je samostatnou soustavou státních orgánů jako na Slovensku nepodřízenou vládě. Generálního prokurátora volí Zemský sněm 2/3 většinou poslanců na 9 let. Kandidáta z prokurátorů navrhuje prezident republiky.[46] Opakovaná volba je možná. Zánik funkce je upraven taxativně v zákoně. Organizaci a postavení prokuratury upravují obyčejné zákony.[47] Každoročně předkládá generální prokurátor Zemskému sněmu správu o své činnosti. Soustava prokuratury je čtyřstupňová podle soustavy soudů. Generální prokuratura působí u Kurie (nejvyšší soud), dále jsou apelační vrchní prokuratury u soudních tabulí, vrchní (župní) a okresní prokuratury. Prokuratura má samostatnou rozpočtovou kapitolu a v zásadě se v ní uplatňuje princip monokratičnosti generálního prokurátora. Generální prokuratuře je podřízen Národní kriminologický institut.
Generální prokurátor má právo účasti s hlasem poradním na jednáních Zemského sněmu a Kurie (Nejvyššího soudu). Jmenuje a odvolává i bez uvedení důvodu podřízené vedoucí prokurátory. Při odvolání se vyžaduje jen projednání s Radou prokurátorů. Prokurátoři požívají imunity ve stejném rozsahu jako poslanci s tím, že imunity je může zbavit generální prokurátor a jeho může imunity zbavit Zemský sněm dvoutřetinovou většinou hlasů.
Itálie
Prokuratura je řazena do moci soudní, spolu se soudy se pro obě složky užívá po francouzském vzoru název magistratura, kvalifikační požadavky i platy pro obě složky jsou stejné a obě povolání jsou personálně vzájemně prostupná.[48] Upravena je v zákoně o soudnictví.[49] Soudnictví (magistratura) je řízeno Nejvyšší radou soudnictví za předsednictví prezidenta republiky, kde je účasten i generální prokurátor u Kasačního soudu. Řazení prokuratury do soudnictví vytváří jeho materiální i funkční závislost na soudech – pro zastavení trestního stíhání je nutný souhlas soudu.[50] Pokud ze zákonných důvodů vedoucí prokurátor odnímá věc konkrétnímu státnímu zástupci, kopii svého písemného rozhodnutí zašle Nejvyšší radě soudnictví. Vedoucí státní zástupce může dávat pokyny, jak ve věci postupovat. Vyšší stupeň prokuratury má právo zrušit rozhodnutí nižšího či si věc atrahovat.
Prokuratura je v Itálii tvořena třemi stupni. První je při soudech 1. instance. Tento orgán veřejné žaloby je podřízen generální prokuratuře působící při každém odvolacím soudu. Pokud má odvolací soud pobočku, zastupuje u něj veřejnou žalobu generální advokát. V rámci generálních prokuratur při odvolacích soudech působí úřady pro boj s organizovaným zločinem, které podléhají též Národní centrále pro boj s organizovaným zločinem. Při Kasačním soudu v Římě působí generální prokurátor, který není nadřízen generálním prokurátorů při odvolacích soudech.
Belgie
Státní zastupitelství je ústavně řazeno do moci soudní,[51] ale s výraznými právy ministra spravedlnosti, takže podle bývalého rakouského nejvyššího státního zástupce G. Strassera „jako součást moci soudní vytváří most k moci výkonné“.[52] Ministr spravedlnosti může nařídit zahájení trestní stíhání a směrnice k realizaci trestní politiky. Ministr může dát písemný pokyn i k postupu při jednání před soudem. Pokud státní zástupce s pokynem nesouhlasí, může jej svobodně před soudem okomentovat, musí jej však předložit soudu. Ministr nemůže pokynem zakázat trestní stíhání.
Řecko
Státní zastupitelství je řazeno do moci soudní.[53] Státní zástupci podléhají kontrole vyššího státního zastupitelství a Nejvyššího soudu. V čele soustavy státního zastupitelství je státní zástupce při Nejvyšším soudě (Areopag), který je jmenován prezidentem republiky z řad zastupujících státních zástupců u Nejvyššího soudu nebo ze soudců Nejvyššího soudu. Funkční období je nejvýše čtyřleté, končí však dříve při dosažení 67 let. K přeložení ke státnímu zastupitelství u Nejvyššího soudu dochází na základě rozhodnutí prezidenta republiky po předchozím rozhodnutí Nejvyšší soudcovské rady, kde je členem státní zástupce u Nejvyššího soudu a dva jeho vylosovaní zastupující státní zástupci. Obdobně jsou jmenováni i generální státní zástupce při správním soudnictví a generální státní zástupce při Účetním dvoře, který je v Řecku řazen do moci soudní. Zde existují i speciální další dvě nejvyšší rady při správním soudnictví a při Účetním dvoře.
Ministr spravedlnosti může dávat státnímu zastupitelství pokyny obecné povahy. Podle trestního řádu má ministr spravedlnosti právo nařídit, aby se trestní stíhání zahájilo. Nemůže zakázat trestní stíhání s výjimkou věci politických a věcí týkajících se mezinárodních vztahů státu, kdy po předchozím souhlasu vlády může nařídit odklad či zastavení trestního stíhání. To však podléhá přezkumu státního zastupitelství a soudu, zda skutečně jde o věc politickou či věc mezinárodních vztahů státu.[54]
Portugalsko
Prokuratura je řazena do moci soudní jako její autonomní složka. V čele je generální prokuratura. Při generální prokuratuře působí Nejvyšší rada prokuratury složená z členů volených parlamentem a státními zástupci. Generálního prokurátora jmenuje prezident republiky na návrh vlády na funkční období 6 let. Může jej na návrh vlády i odvolat. Generální prokurátor má personální pravomoc v rámci celé soustavy prokuratury (jmenování, přeložení, disciplinární věci). Personální základ prokuratury je totožný se soudy a tvoří magistraturu.[55]
Španělsko
Státní zastupitelství (El Ministerio Fiscal – nejde o finanční prokuraturu) je součástí moci soudní jako její autonomní složka. Generální prokurátor je jmenován králem na návrh vlády a po slyšení Generální soudcovské rady. Generální prokurátor je hierarchicky a monokraticky nadřízen všem složkám prokuratury.[56]
Anglie a Wales
V systému anglické formy vlády parlamentní monarchie je dominantní parlament vedle panovníka, respektive včetně něho, což vyjadřuje zásada: „Král panuje v Parlamentu.“. Proto v čele veřejné žaloby stojí generální prokurátor jmenovaný královnou na návrh předsedy vlády z členů Sněmovny obcí Parlamentu, který za činnost veřejné žaloby zodpovídá Sněmovně obcí. Generální prokurátor jmenuje na základě návrhu Komise civilní služby ředitele Korunní prokurátorské služby. Generální prokurátor vykonává obecný dozor nad ředitelem Korunní prokurátorské služby a může podmínit některé žaloby svým souhlasem, je-li např. ohrožena národní bezpečnost či je účasten mezinárodní prvek. Korunní prokurátorská služba se dělí na oblasti v Londýně a Yorku a na územní celky v čele s královským prokurátorem podřízeným řediteli služby. V čele územního celku je hlavní korunní prokurátor, který je nadřízen korunním prokurátorům. Korunní prokurátoři jsou jmenováni ředitelem Korunní prokurátorské služby z řad advokátů (barrister, solicitor), mohou být odvoláni vládou za nesprávný postup.[57]
Kromě této služby mohou vykonávat oprávnění veřejného žalobce i Úřad pro závažné podvody, některá ministerstva a správní úřady v oboru své působnosti (Ministerstvo zdravotnictví, Ministerstvo sociálních věcí, Královská společnost pro prevenci týrání zvířat, Národní společnost pro prevenci týrání dětí, Poštovní úřad, Dopravní policie) a místní úřady. Významnou úlohu hraje i tradiční soukromá trestní žaloba. Prokurátor může trestně žalovat jen to, co mu předloží policie. Pokud policie neshledá důvod k žalobě, nemůže ji donutit k předání případu.
Skotsko
Veřejnou žalobu řídí lord advokát, kterému jsou podřízeni jednotliví úředníci zastupující veřejnou žalobu. Lord advokát je odpovědný parlamentu. Jmenován a odvoláván je královnou na návrh předsedy vlády.[58]
USA
Zde jsou oddělené systémy federální prokuratury a prokuratury v jednotlivých státech federace, přičemž se jejich organizace liší. Vždy je prokuratura řazena do výkonné moci. Federální prokurátoři jsou jmenováni prezidentem na 4 roky se souhlasem Senátu. Mohou být prezidentem odvoláni. Generální prokurátor je jmenován stejně a je zároveň ministrem spravedlnosti. Při každém okresním federálním soudu působí úřad federálního státního zástupce. Státní zástupci stíhají federální trestné činy, zastupují federální vládu při civilních žalobách a vymáhají pohledávky unie. Prezident může pro vyšetřování konkrétní věci jmenovat zvláštního státního zástupce.
Na státní úrovni jsou státní generální prokurátoři většinou voleni (poprvé uplatněna volba 1821 v Ohiu). Voleni jsou ve 42 státech, v 8 státech je jmenuje guvernér. Stíhají trestné činy celostátního významu a působí i jako právní poradci guvernéra. V malých státech mohou působit na celém území státu přímo.[59] Naprostou většinu trestných činů stíhají místní státní zástupci, kteří jsou v 97% případech voleni lidmi v příslušném obvodu, zpravidla na 4 roky. Svou působnost vykonává buď přímo, nebo skrze své asistenty. Odvoláni mohou být rozdílně podle státu soudem, guvernérem, parlamentem nebo přímo voliči. Díky vázanosti na voliče často uplatňuje státní zástupce diskreční pravomoc v rámci principu oportunity v trestním stíhání s ohledem na místní společenství – nestíhá činy, které nejsou obecně považovány za škodlivé. Rovněž je místní společenství zastupováno v soudních porotách, proto místní státní zástupce musí zohlednit postoje místního společenství. Místní státní zástupci nejsou dozorováni státním generálním prokurátorem.
V americkém trestním právu se výrazně uplatňuje dohoda o vině a trestu. Přes 90% odsuzujících rozsudků je vydáno na základě dohody a přiznání pachatele, kdy soud bez jednání rozhoduje jen o trestu. Prokurátor se v případě osvobozujícího rozsudku již nemůže odvolat. Odsouzený se může odvolat do právních chyb.[60]
[1] Zákon o prokuratuře Polské republiky Dz.U. 1985, Nr 31, poz. 138 ve znění novel.
[2] Dne 31. 3. 2010 se ujal úřadu první generální prokurátor soudce Andrzej Seremet. Ten byl jmenován na základě dvou návrhů Zemské rady soudnictví, protože Zemská rada prokuratury nebyla ještě ustavena.
[3] TOMÁŠ PALOVSKÝ: Prokuratura v Polsku. Státní zastupitelství 4/2012, ISSN 1214-3758, s. 10 sl. 2, s. 15 sl. 1.
[4] Jde o spornou věc, když kontrasignaci jinak podléhají rozhodnutí prezidenta na základě obyčejného zákona. Uvažuje se o změně ústavy, aby přímo v ní bylo uvedeno, že prezident jmenuje generálního prokurátora bez kontrasignace předsedy vlády.
[5] Čl. 10 zákona o prokuratuře Polské republiky.
[6] Viz op. cit. sub. 3, s. 10 sl. 2, s. 14 sl. 1.
[7] Viz op. cit. sub. 3, s. 11 sl. 2.
[8] Čl. 13 a 13a zákon o prokuratuře Polské republiky.
[9] Jan Kudrna, Boleslaw Banaszkiewicz: Postavení prokuratury v právním řádu Polské republiky. Státní zastupitelství 11-12/2008, ISSN 1214-3758, s. 13-18. Boleslaw Banaszkiewicz: Justice v ústavním systému Polska. Státní zastupitelství 11-12/2008, ISSN 1214-3758, s. 11-13. TOMÁŠ PALOVSKÝ: Prokuratura v Polsku. Státní zastupitelství 4/2012, ISSN 1214-3758, s. 9.
[10] Čl. 30 Ústavy Irské republiky. Vladimír Klokočka, Eliška Wagnerová: Ústavy států Evropské unie, 2. vydání Praha 2004, ISBN 80-7201-466-8, s. 166-167.
[11] Gottfried STRASSER: Samostatnost štátného zastupiteľstva z európského pohľadu. Justičná revue 11/2002, ISSN 1335-6461, s. 1324-1325.
[12] KATEŘINA HORKÁ: Státní zastupitelství v Rakousku. Státní zastupitelství 4/2012, ISSN 1214-3758, s. 20 sl. 2.
[13] Viz op. cit. sub. 12, s. 21 sl. 1.
[14] Podle stavu k 1. 10. 2011 působilo v Rakousku 369 státních zástupců, z toho na generální prokuratuře 16. V Rakousku působilo k témuž datu 1 700 soudců. Rakousko má 8,4 milionů obyvatel. KATEŘINA HORKÁ: Státní zastupitelství v Rakousku. Státní zastupitelství 4/2012, ISSN 1214-3758, s. 24 sl. 1.
[15] Viz op. cit. sub. 12, s. 22 sl. 2.
[16] Čl. 90a Spolkového ústavního zákona Rakouské republiky z 1. 10. 1920 ve znění ústavního zákona BGBl.I č. 2/2008.
[17] Čl. 24-94 Spolkového ústavního zákona Rakouské republiky z 1. 10. 1920. Hans Kelsen: O podstatě a hodnotě demokracie. Praha 1933, s. 62-63. Jan Grinc: Spolkový prezident v rakouském ústavním systému. Právník 12/2008, s. 1350.
[18] V roce 2010 bylo 5 145 státních zástupců v Německu. Německé má přes 81 milionů obyvatel. HOLGER SCHMIDT: Státní zastupitelství v Německu. Státní zastupitelství 4/2012, ISSN 1214-3758, s. 25-26.
[19] HOLGER SCHMIDT: Státní zastupitelství v Německu. Státní zastupitelství 4/2012, ISSN 1214-3758, s. 26 sl. 2 – s. 27 sl. 1.
[20] Bystrík Šrámel: K postaveniu orgánov verejnej žaloby v trestnom konaní vo vybraných krajinách světa. Státní zastupitelství 5/2011, ISSN 1214-3758, s. 21. Gottfried STRASSER: Samostatnost štátného zastupiteľstva z európského pohľadu. Justičná revue 11/2002, ISSN 1335-6461, s. 1316.
[21] Čl. 117 Ústavy Království Nizozemí ze 17. 2. 1983.
[22] Gottfried STRASSER: Samostatnost štátného zastupiteľstva z európského pohľadu. Justičná revue 11/2002, ISSN 1335-6461, s. 1320-1321.
[23] Bystrík Šrámel: Systém verejnej žaloby vo Francúzsku. Trestní právo 9/2012, ISSN 1211-2860, s. 27.
[24] Viz op. cit. sub. 23, s. 30.
[25] Bystrík Šrámel: K postaveniu orgánov verejnej žaloby v trestnom konaní vo vybraných krajinách světa. Státní zastupitelství 5/2011, ISSN 1214-3758, s. 22-23.
[26] Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z 10. 7. 2008 ve věci Medveděv x Francie. JEAN-LOUIS NADAL: Je francouzské státní zastupitelství nezávislé? Státní zastupitelství 7-8/2009, ISSN 1214-3758, s. 8. Bystrík Šrámel: Systém verejnej žaloby vo Francúzsku. Trestní právo 9/2012, ISSN 1211-2860, s. 28, 30.
[27] Čl. 6, 9 kapitoly 11 Soudnictví a správa Ústavy Království Švédska.
[28] Gottfried STRASSER: Samostatnost štátného zastupiteľstva z európského pohľadu. Justičná revue 11/2002, ISSN 1335-6461, s. 1323.
[29] § 7 zákona č. 153/2001 Z.z., o prokuratuře. JOZEF ČENTÉŠ: Prokuratúra v Slovenskej republike – ústavne limity a posobnosť v trestnej oblasti. Státní zastupitelství 11-12/2008, ISSN 1214-2860, s. 19. JOZEF ČENTÉŠ: Prokuratúra v ústavnom systéme Slovenska. Státní zastupitelství 4/2012, ISSN 1214-2860, s. 25-29. PATRIK PRÍIBELSKÝ: Prokuratúra v ústavnom systeme Slovenskej republiky. Státní zastupitelství 11-12/2008, ISSN 1214-3758, s. 19. Bystrík Šrámel: Verejná žaloba na území Slovenskej republiky v historickom kontexte. Státní zastupitelství 11/2011, ISSN 1214-3758, s. 33-34. BYSTRÍK ŠRÁMEL: Ústavné postavenie prokuratúry SR a niektoré otázky týkajáce sa jej nezávislosti. Justičná revue 1/2012, ISSN 1335-6461, s. 11-25.
[30] Tento model fungoval v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v letech 1953-93.
[31] Nález č. 7/1996 Zbierky nálezov a uznesení Ústavného súdu SR (PL.ÚS 43/95, část B odůvodnění), s. 149. http://www.concourt.sk/rozhod.do?urlpage=dokument&id_spisu=17116
[32] Nález č. 2/1998 Zbierky nálezov a uznesení Ústavného súdu SR (PL.ÚS 17/96, část II. bod 2, část V. bod 1 odůvodnění), s. 51, 66. http://www.concourt.sk/rozhod.do?urlpage=dokument&id_spisu=17118
[33] § 6 zákona o prokuratuře ve znění zákona č. 220/2011 Sb.
[34] http://www.nrsr.sk/Dynamic/Sprava.aspx?MasterID=50181
[35] Čl. 116 ods. 5 Ústavy SR č. 460/1992 Sb.
[36] http://www.nrsr.sk/Dynamic/Sprava.aspx?MasterID=50554
[37] http://www.nrsr.sk/Dynamic/Sprava.aspx?MasterID=50627
[38] Nález č. /2011 Zbierky nálezov a uznesení Ústavného súdu SR (I.ÚS 76/2011).
[39] http://www.nrsr.sk/Dynamic/Sprava.aspx?MasterID=51055
[40] Zákon stanovil veřejnou volbu, pokud ústava nestanovila volbu tajnou či tajnou volbu neschválila Národní rada na návrh alespoň 15 poslanců. Změna se týkala i předsedy a místopředsedy Nejvyššího kontrolního úřadu. § 39, 39a, 110 ods. 2, § 115 ods. 1, § 123 ods. 3, § 124 ods. 2 zákona č. 350/1996 Z.z., o jednacím řádu Národní rady v původním znění a ve znění zákona č. 153/2011 Z.z.
[41] Dobroslavu Trnkovi uplynulo funkční období.
[42] Usnesení Ústavního soudu SR z 15. 6. 2011, PL. ÚS 95/2011.
[43] http://www.nrsr.sk/Dynamic/Sprava.aspx?MasterID=51129
[44] Nález Ústavního soudu SR z 5. 10. 2011, PL. ÚS 95/2011-163.
[45] Usnesení Ústavního soudu SR z 24. 10. 2012, PL. ÚS 4/2012-77.
[46] Čl. 9 ods. 3 pís. j), čl. 29 části Stát Základního zákona Maďarska z 25. 4. 2011. Dříve čl. 52 ods. 1 Ústavy Maďarské republiky z roku 1949. Vladimír Klokočka: Ústavy států Evropské unie. 2. díl. Praha 2005, s. 168. Iván Halasz: Postavenie generálnej prokuratúry v maďarskom ústavnom systéme po roku 1989. Státní zastupitelství 11-12/2008. BYSTRÍK ŠRAMEL: Nová právna uprava maďarskej prokuratury: krok späť? Státní zastupitelství 3/2013, ISSN 1214-3758, s. 47-57.
[47] Zákon č. CLXIII, o prokuratuře a zákon č. CLXIV, o právním postavení generálního prokurátora, jednotlivých prokurátorů a dalších zaměstnanců prokuratury. Oba přijaty 28. 11. 2011.
[48] Ćl. 104, 112 Ústavy Italské republiky z 22. 12. 1947. V Itálii bylo k roku 2008 2 018 státních zástupců při 60,1 milionů obyvatel. VÍT PEŠŤUKA: Prokuratura v Itálii. Státní zastupitelství 4/2012, ISSN 1214-3758, s. 30.
[49] Zákon o soudnictví – královský dekret č. 12/1941. VÍT PEŠŤUKA: Prokuratura v Itálii. Státní zastupitelství 4/2012, ISSN 1214-3758, s. 30-35.
[50] Viz op. cit. sub. 28, s. 1319.
[51] Čl. 151 § 1 Ústavy Království Belgie ze 17. 2. 1994.
[52] Viz op. cit. sub. 28, s. 1315-1316.
[53] Čl. 87 ods. 3, čl. 90, 92 Ústavy Řecké republiky z 9. 6. 1975.
[54] Viz op. cit. sub. 28, ISSN 1335-6461, s. 1318-1319.
[55] Čl. 133 pís. m), čl. 219-220 Ústavy Republiky Portugalsko z 2. 4. 1976.
[56] Čl. 124 Ústavy Království Španělsko z 29. 12. 1978.
[57] Bystrík Šrámel: K postaveniu orgánov verejnej žaloby v trestnom konaní vo vybraných krajinách světa. Státní zastupitelství 5/2011, ISSN 1214-3758, s. 24-25. Bystrík Šrámel: Systém verejnej žaloby vo Velkej Británii (Anglicko a Wales). Trestní právo 11/2011, ISSN 1211-2860, s. 23-28.
[58] Viz op. cit. sub. 28, s. 1325-1326.
[59] Viz op. cit. sub. 28, 38-39.
[60] Viz op. cit. sub. 28, s. 44.
Diskuze k článku ()