Úvodem

Příspěvek zkoumá povinnost států vyšetřovat porušení práva na život zakotveného v článku 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále také „Pakt“) a článku 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále také „Úmluva“).[1]

Právo na život obsažené v článku 6 Paktu i v článku 2 Úmluvy obsahuje dva prvky, hmotněprávní a procesní. Hmotněprávní prvek zahrnuje obecnou povinnost států chrá­nit zákonem právo na život a vyslovuje zákaz záměrného zbavení života. Procesněprávní prvek se týká povinnosti států provést účinné vyšetřování údajných porušení hmotné části práva na život. Procesní prvek úzce souvisí s právem na spravedlivý proces a státům zakládá specifické povinnosti. Je tomu tak proto, že právo na spravedlivý proces slouží jako procesní prostředek k ochraně ostatních lidských práv, včetně práva na život. Zhod­nocení dopadů zbavení života na procesní stránku závazků států plynoucích z článku 6 Paktu a článku 2 Úmluvy proto tvoří nezbytnou součást celkového obrazu posouzení zása­hu do práva na život z hlediska mezinárodního práva.

V článku je analyzován obsah pojmu práva na spravedlivý proces v obecné rovině a ná­sledně je věnována pozornost procesním aspektům zásahů do práva na život upraveného v článku 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a v článku 2 Evropské úmlu­vy o ochraně lidských práv.

V rámci české nauky byla publikována řada děl, která s dílčími aspekty problematiky povinnosti států vyšetřovat porušení práva na život souvisí.[2] Ze zahraničních autorů se povinnosti států vyšetřovat zásah do práva na život věnují například M. Janis, R. Kay a A. Bradley,[3] kteří analyzují povinnosti států v oblasti vyšetřování zásahů do práva na život zejména v kontextu Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Tématu efektivního vyšetřování porušení práva na život v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva se rovněž věnuje A. Mowbray,[4] K. Watkin[5] se zaměřuje na problematiku ochrany práva na ži­vot v kontextu ozbrojených konfliktů a vojenských operací. Procesní povinnosti států při vyšetřování zásahu do práva na život analyzují rovněž J. Chevalier­Watts[6] a D. Martinov.[7]

S. Joseph[8] se věnuje povinnosti států vyplývající z Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, zejména v souvislosti s právem na účinné vyšetřování a právní ochranu.

Povinnost států vyšetřovat zásah do práva na život plynoucí z Mezinárodního paktu o občanských a politických právech

Mezinárodní Pakt o občanských a politických právech zakotvuje ochranu práva na život v článku 6.[9]

Záruky obsažené v článku 6 Paktu se překrývají a vzájemně ovlivňují s jinými ustano­veními Paktu. Některé formy chování tak mohou současně porušovat jak článek 6 Paktu, tak jiné jeho ustanovení.[10] Dle Výboru pro lidská práva je realizace práva na život úzce spjata s aplikací práva na spravedlivý proces a odráží se v široce pojaté povinnosti států zakotvené v článku 2 odst. 1 Paktu zajistit ochranu práva na život všech osob nacházejících se na území státu či pod jeho jurisdikcí.

V souladu s článkem 2 odst. 1 Paktu má smluvní stát povinnost respektovat a zajistit právo na život všech osob, které se nacházejí na jeho území a rovněž všech osob podléhají­cích jeho jurisdikci z jiného než teritoriálního titulu.

Na univerzální rovině je právo na spravedlivý proces zakotveno v článcích 14 a 15 Paktu. Právo na spravedlivý proces je zastřešujícím pojmem, který obsahuje řadu dílčích práv.

Struktura článku 14 Paktu je rozvětvená a reflektuje tak skutečnost, že právo na spra­vedlivý proces je svazkem jednotlivých dílčích práv. Realizace práva na spravedlivý pro­ces vyžaduje, aby smluvní státy mezi těmito jednotlivými aspekty práva na spravedlivý proces jasně rozlišovaly a zajistily jejich naplnění ve vnitrostátní legislativě i praxi.

Právo na spravedlivý proces obsahuje obecnou záruku rovnosti před soudy a tribuná­ly, která platí bez ohledu na povahu řízení před těmito orgány a konkretizuje minimální požadavky, které právo jednotlivce na rovnost před soudy musí zahrnovat. Je tak vyjád­řeno právo každého, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu. Součástí práva na spravedlivý proces jsou rovněž právo na přístup k soudu a požadavky nezávislosti, nestrannosti a veřejnosti, které se vztahují na případy projednávané v rámci trestního i civilního řízení.[11]

Spravedlivý proces zahrnuje i procesní a hmotněprávní záruky pro osoby obviněné z trestného činu. Mezi procesní záruky se řadí presumpce neviny, právo být promptně a efektivně informován o povaze a důvodu obvinění, právo na poučení o procesních prá­vech a právo na právní pomoc, které zahrnuje nárok na časově a věcně efektivní obhajobu včetně možnosti spojit se s obhájcem dle vlastní volby. Mezi další procesní záruky článek 14 Paktu zařazuje právo být vyslechnut a souzen bez zbytečného odkladu, nárok na pomoc tlumočníka, právo na provedení výslechu navržených svědků, právo nebýt nucen svědčit proti sobě či přiznat vinu a právo na přezkum vyšším soudem v případě prokázání viny před prvoinstančním orgánem.

Hmotněprávní záruky jsou obsaženy v odstavcích 6 a 7 článku 14 Paktu a zajišťují prá­vo na náhradu škody v případech justičního omylu v trestních věcech, aplikaci zásady ne bis in idem a právo být potrestán pouze za čin, který byl trestný podle zákona v době, kdy byl čin spáchán. Výjimku představuje retroaktivita nového zákona, jestliže je pro pacha­tele příznivější.

Článek 14 Paktu není obsažen v seznamu nederogovatelných práv ve smyslu článku 4 odstavce 2 Paktu. Výbor pro lidská práva však vyjádřil názor, že požadavky na spravedlivý proces musí být respektovány i během výjimečného stavu.[12] Rozhodovací praxe Výboru pro lidská práva konstantně potvrzuje závěr, že je­-li aplikace práva na spravedlivý proces spojena s právem, jehož derogace je vyloučena, například s právem na život upraveným v článku 6 Paktu, je článek 14 Paktu nezrušitelný jako celek.[13] V případech soudních řízení vedoucích k uložení trestu smrti je zvláště důležité svědomité dodržování záruk spravedlivého procesu. Uložení trestu smrti po skončení soudního procesu, ve kterém nebyla do­ držena ustanovení článku 14 Paktu, představuje porušení práva na život. Rovněž odchýlení se od základních principů spravedlivého procesu, včetně presumpce neviny, je vždy zakázáno.

Povinnost států vyšetřovat údajná porušení práva na život vyplývá ze samotné for­mulace textu Paktu, zejména z článků 6, 2 a 14 Paktu upravujících právo na život, právo na spravedlivý proces a obecnou povinnost států respektovat a zajistit práva obsažená v Paktu všem jednotlivcům podléhajícím jejich jurisdikci. Závazek států účinně vyšetřo­vat zásah do práva na život je dále rozvíjen a konkretizován v rozhodovací praxi Výboru pro lidská práva.

V případu Burdyko v. Belarus[14] Výbor projednával porušení práva na život v souvislosti s porušením práva na spravedlivý proces. Stěžovatel, běloruský státní občan, byl zatčen, obviněn z vraždy tří osob, únosu, krádeže a žhářství a umístěn do vazby. V prvoinstanč­ním i odvolacím soudním řízení byl stěžovatel shledán vinným a odsouzen k trestu smrti, který byl v průběhu řízení před Výborem pro lidská práva, navzdory požadavku Výboru o jeho suspenzi, vykonán.

Právní zástupce stěžovatele tvrdil, že zatčení a vazba stěžovatele byly svévolné. Stěžo­vateli byla odepřena jeho procesní práva, jak při policejním vyšetřování, tak v průběhu soudního řízení. Nebyla řádně přezkoumána oprávněnost stěžovatelovy vazby, během vy­šetřování byly téměř všechny úkony provedeny bez přítomnosti právního zástupce stěžovatele. Ve vazbě byl stěžovatel podroben mučení a špatnému zacházení s cílem donutit ho k přiznání se ke spáchání závažných zločinů. V následném soudním řízení před oběma soudními instancemi soud nebral v úvahu několik rozporů ve výpovědích stěžovatele na policii a nepřihlédl k důkazům svědčícím o tom, že byl stěžovatel mučen, aby byl donu­ cen přiznat svou vinu. Stěžovatel byl na základě vynucených přiznání shledán vinným ze závažných zločinů a odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán.[15]

Výbor pro lidská práva došel k závěru, že: „ze strany státu byl porušen článek 14 Paktu, zejména ve světle nevyvrácených tvrzení stěžovatele a jeho právního zástupce o stěžovatelově mučení a špatném zacházení s cílem donutit jej k přiznání viny a neumožnění účinné­ho přístupu k právní pomoci během pětiměsíční vyšetřovací vazby. Rozsudek smrti a následná poprava stěžovatele nesplňovaly požadavky článku 14 Paktu a v důsledku toho bylo rovněž porušeno stěžovatelovo právo na život podle článku 6 Paktu.“[16] Bělorusku byla uložena povinnost učinit efektivní nápravu, včetně nestranného, účinného a důkladného vyšetřování, stíhání a potrestání odpovědných osob a odškodnění stěžovatelovy rodiny.[17] Výbor pro lidská práva shledal, že: „státy jsou povinny přijmout přiměřená preventivní opatření k ochraně jednotlivců před rozumně předvídatelnými hrozbami pro právo na život ze strany jednotlivců i skupin organizovaného zločinu, včetně ozbrojených nebo teroristic­kých skupin. Státy jsou rovněž povinny přijímat přiměřená ochranná opatření k předchá­zení, vyšetřování, trestání a nápravě svévolného zbavení života soukromými subjekty.“[18]

V případu Peiris et al. v. Sri Lanka[19] byla projednávána vražda manžela stěžovatelky, které předcházelo vydírání ze strany policie. Stěžovatelce a jejímu manželovi bylo dlouho­ době opakovaně vyhrožováno policií, včetně výhrůžek smrtí, s cílem donutit je, aby stáhli stížnosti, které proti policistům dříve podali. Tři měsíce po poslední slovní výhružce byl manžel stěžovatelky zastřelen maskovanými muži. Stěžovatelka a její manžel opakovaně žádali o ochranu, ale úřady nepodnikly žádné kroky. Za těchto okolností a s přihlédnu­ tím k nedostatečné spolupráci smluvního státu dospěl Výbor pro lidská práva k závěru, že smrt manžela stěžovatelky je přičitatelná státu a Srí Lanka je odpovědná za svévolné zbavení života manžela stěžovatelky v rozporu s článkem 6 Paktu.

Výbor pro lidská práva v této souvislosti připomněl, že pozitivní povinnost státu při­ jmout opatření k ochraně práva na život vyplývá jak z obecné povinnosti zajistit práva uznaná Paktem formulované v článku 2 odst. 1 ve spojení s článkem 6 Paktu, tak i ze zvlášt­ní povinnosti chránit právo na život zákonem, která je vyjádřena ve druhé větě článku 6 Paktu. Smluvní státy jsou povinny v reakci na předvídatelná ohrožení života pocházející od státních či kvazistátních orgánů a od soukromých subjektů, jejichž chování nelze přičítat státu, přijmout přiměřená pozitivní opatření, která na ně neuvalí nepřiměřenou zátěž.[20] Povinnost právo na život chránit zákonem rovněž vyžaduje, aby smluvní strany zajistily existenci a řádný chod správních a státních orgánů, jejichž prostřednictvím je vykonává­ na veřejná moc, včetně zřízení zákonných institucí a postupů pro předcházení zbavení života, vyšetřování a stíhání potenciálních případů nezákonného zbavení života, ukládá­ní trestů a poskytování plného odškodnění obětem a jejich rodinám.[21]

Důležitým prvkem ochrany, kterou Pakt poskytuje právu na život, je povinnost smluv­ních států potenciálně nezákonná zbavení života vyšetřovat a stíhat pachatele takových incidentů. Povinnost vyšetřovat vzniká i za okolností, kdy riziko zbavení života nebylo materializováno. Tato povinnost je implicitně obsažena v povinnosti chránit a zajišťovat práva uznaná v Paktu vyjádřené v článku 2 odst. 1 ve spojení s článkem 6 odst. 1 Paktu.

Vyšetřování a stíhání potenciálně nezákonného zbavení života musí být prováděno v souladu s příslušnými mezinárodními standardy a musí být zaměřeno na zajištění toho, aby odpovědné osoby byly postaveny před soud.[22]

Ztráta na životě, ke které došlo za nepřirozených okolností, zakládá domněnku svévol­ného zbavení života státními orgány, kterou lze vyvrátit pouze na základě řádného vyšet­řování, které prokáže, že stát dodržuje své závazky podle článku 6 Paktu.[23]

Případ Eshonov v. Uzbekistan[24] se týkal smrti syna (uzbeckého státního příslušníka) stěžovatele, který zemřel ve vazbě. Stěžovatel tvrdil, že se Uzbekistán dopustil porušení článku 2 a článku 7 Paktu a rovněž článku 6, odstavce 1 samostatně i ve spojení s článkem 2 Paktu. Stěžovatelův syn byl zatčen a umístěn do vazby. Stěžovatel uvedl, že jeho syn byl před zatčením v dobrém zdravotním stavu a netrpěl žádnou chronickou nemocí. Devět dní po zatčení stěžovatelův syn zemřel v nemocnici Kashkadarya Regional Medical Center. Stěžovatel tvrdil, že na těle jeho syna byly viditelné známky použití násilí a smrt jeho syna byla důsledkem mučení, kterému byl vystaven v průběhu výslechů. Nedostatečné vyšetřo­vání smrti syna stěžovatel označil za pokus utajit závažné trestné činy spáchané státními orgány.

Oficiální vyšetřování vedená státním zastupitelstvím potřikrát dospěla k závěru, že ne­ existují důvody k zahájení trestního stíhání v souvislosti se smrtí syna stěžovatele, a to pro nedostatek důkazů, že byl jakoukoli osobou spáchán trestný čin. Uzbekistán tvrdil, že stěžovatelův syn utrpěl prudké zvýšení krevního tlaku a musel být hospitalizován. Podle soudního lékařského posudku byla smrt stěžovatelova syna způsobena hypertenzí, která měla za následek abnormální cerebrální krevní oběh a krvácení do mozku. Nebyly zjiště­ny žádné známky tělesného zranění. Zranění na těle zemřelého včetně zlomenin sedmi žeber byla výsledkem život zachraňující srdeční masáže a nesouvisela s jeho smrtí.

Výbor pro lidská práva připomněl, že: „státy jsou odpovědné za bezpečnost jakékoli osoby ve vazbě, a pokud je osoba ve vazbě zraněna, je povinností smluvní strany předložit důkazy vyvracející tvrzení, že ke zranění či smrti osoby ve vazbě došlo v důsledku jednání či opome­nutí státních orgánů. Nadto, jakmile byla podána stížnost na špatné zacházení v rozporu s článkem 7 Paktu byl stát povinen stížnost neprodleně a nestranně prošetřit. Pokud by vy­ šetřování odhalilo porušení určitých práv Paktu, stát musí zajistit, aby osoby odpovědné za tato porušení byly postaveny před soud. Výbor dospěl k závěru, že vyšetřování podezřelých okolností smrti syna stěžovatele ve vazbě bylo nedostatečné a ze strany Uzbekistánu došlo k porušení článku 6 odst. 1 a článku 7 ve spojení s článkem 2 Paktu.“[25]

Výbor pro lidská práva rovněž posuzoval případy, kdy k úmrtí došlo v kontextu meziná­rodního ozbrojeného konfliktu. Státy, které jsou smluvní stranou Paktu, mají povinnost vyšetřit obvinění z porušení článku 6, kdykoli se jeví, že státní orgány použily potenciálně smrtící sílu mimo bezprostřední kontext ozbrojeného konfliktu, například když byli civilisté nalezeni mrtví za okolností naznačujících možné porušení práva na život státními orgány.

V případu Amirov v. Russian Federation[26] Výbor projednával porušení článků 6, 7 a 2 Paktu v souvislosti se smrtí stěžovatelovy manželky, ke které došlo za okolností nasvěd­čujících ingerenci příslušníků ruských bezpečnostních složek.[27]

Stěžovatel a jeho manželka, oba čečenského původu, žili v Grozném až do roku 1999, kdy začala druhá vojenská operace Ruské federace v Čečenské republice. Krátce po začát­ku vojenské operace se stěžovatel s jeho rodinou z bezpečnostních důvodů přestěhoval do vesnice Zakan­Yurt. V polovině listopadu 1999 se stěžovatel vrátil do Grozného, aby vyzvedl rodinné věci. Po návratu do Zakan­Yurtu stěžovatel nenašel svou rodinu a nebyl schopen určit místo jejich pobytu. Později stěžovatel zjistil místo pobytu jeho dětí, ale ni­koli manželky. Tělo stěžovatelovy manželky bylo nalezeno 7. května 2000 ve sklepě skladu v Grozném. Podle svědectví jednoho z obyvatel, kteří tělo objevili, se tělo začalo rozkládat a suterén vypadal, jako by v něm došlo k výbuchu.

Stěžovatel tvrdil, že smrt jeho manželky byla násilná a došlo k ní v důsledku jednání příslušníků ruských ozbrojených složek. Stěžovatel uváděl, že smrt jeho manželky nastala ve stejnou dobu a na stejném místě, kde probíhala druhá vojenská operace v Čečenské republice vedená ruskými federálními silami, a odkazoval na prohlášení Ministerstva pro mimořádné situace (Ministry of Emergency Situations), že stěžovatelova manželka zem­řela na střelné poranění hrudníku, přičemž stejná příčina úmrtí byla uvedena i v jejím úmrtním listu.[28]

Vyšetřování smrti stěžovatelovy manželky bylo opakovaně přerušováno z důvodu ne­ zjištění pachatele a nebylo dokončeno. Stát tvrdil, že námitka stěžovatele vůči nedostat­kům ve vyšetřování je v rozporu se skutečností a spisovými materiály. Ruská federace poskytla podrobné informace o snaze úřadů o ohledání místa činu v den nálezu těla a konstatovala, že kvůli rozkladu těla nebylo možné určit věk oběti a dobu její smrti. Státními orgány nebyly zjištěny žádné známky násilné smrti, přičemž nebyly pořízeny fotografie místa činu.[29]

Výbor připomněl, že: „důkazní břemeno nemůže spočívat pouze na stěžovateli, zejména s ohledem na to, že stěžovatel a stát nemají vždy stejný přístup k důkazním materiálům.“[30] Výbor dále upozornil na povinnost státu uvedenou v článku 2 odst. 3 písm. a) Paktu, která státu ukládá poskytnout stěžovateli účinný prostředek ochrany práv, mimo jiné, formou nestranného vyšetřování okolností smrti jeho manželky, stíháním odpovědných osob a přiměřeným odškodněním.[31] Výbor pro lidská práva byl toho názoru, že ze strany Ruské federace došlo k porušení článků 6, 7 a 2 Paktu.[32]

Povinnost poskytnout účinné odškodnění obětem porušování lidských práv je vyjád­řena v čl. 2 odst. 3 Paktu ve spojení s čl. 6 odst. 1 Paktu.

V případu Pestaño and Pestaño v. Philippines[33] bylo projednáváno úmrtí syna stěžova­telů, ke kterému došlo za podezřelých okolností na palubě lodi filipínského námořnictva. Syn stěžovatelů, příslušník filipínského námořnictva, objevil nelegální náklad umístěný na jedné z lodí námořnictva a angažoval se v prošetření této věci. Následně bylo stěžova­telům oznámeno, že jejich syn spáchal sebevraždu.

Stěžovatelé tvrdili, že po potyčce se svým nadřízeným byl syn zabit, aby mu bylo za­ bráněno prozradit kriminální aktivity odehrávající se na palubě lodi. Stěžovatelé označili hlavního bezpečnostního důstojníka za nejpravděpodobnějšího pachatele zločinu a tvr­dili, že námořnictvo, coby státní orgán, spáchalo vraždu jejich syna a následně se snažilo zakrýt tento zločin a ochránit pachatele.

Stát nejprve zastával postoj, že oběť spáchala sebevraždu, později bylo zahájeno vyšet­řování, neboť smrt syna stěžovatele byla označena za násilnou. Vyšetřování vedlo k závě­ru, že oběť byla zastřelena na palubě lodi BRP Bacolod City, s tím, že se jedná o běžný kri­minální čin bez účasti státních činitelů. V době projednávání případu před Výborem pro lidská práva vyšetřování okolností smrti syna stěžovatelů ještě probíhalo, a to již patnáctým rokem.[34]

Výbor uvedl, že pouhé prohlášení Filipín, že nedošlo k žádné přímé účasti státu na porušení práva na život, nesplňuje pozitivní povinnost státu provést promptní, nezávislé vyšetřování smrti syna stěžovatelů na palubě lodi námořnictva, včetně důkladného pro­ věření možné participace příslušníků námořnictva na jeho úmrtí. Výbor připomněl, že:

„státní úřady mají povinnost vyšetřit všechna obvinění z porušení Paktu vznesená proti státu a jeho orgánům. Pokud osoba zemře za okolností, které by mohly zahrnovat porušení práva na život, je stát povinen provést vyšetřování a zajistit, aby pachatelé byli stíháni a po­ trestáni.“[35] Výbor pro lidská práva dospěl k závěru, že smrt syna stěžovatelů je přímo při­čitatelná státu, stát neprokázal, že bylo zahájeno vyšetřování s konečným cílem zajistit účinné stíhání a potrestání pachatelů,[36] a ze strany Filipín proto došlo k porušení článku 6 ve spojení s článkem 2 odst. 3 Paktu.[37]

Podle článku 2 odst. 3 písm. a) Paktu je stát povinen poskytnout stěžovatelům účinný prostředek nápravy zejména ve formě nestranného, účinného a včasného vyšetření okol­ností smrti jejich syna, stíhání pachatelů a přiměřeného odškodnění. Opatření vedoucí k faktické nebo de iure beztrestnosti potenciálních pachatelů úmyslného zabití jsou ne­ slučitelná s povinností státu respektovat a zajišťovat právo na život a poskytovat obětem účinný prostředek nápravy. Státy jsou také vázány povinností podniknout nezbytné kroky k ochraně svědků, obětí a jejich příbuzných a osob provádějících vyšetřování před hroz­bami, útoky a jakýmikoli odvetnými činy.[38]

1.1 Shrnutí

Záruky obsažené v článku 6 Paktu se překrývají a vzájemně ovlivňují s jinými ustanove­ními Paktu. Některá jednání či opomenutí tak mohou současně porušovat jak článek 6 Paktu, tak jiná jeho ustanovení.[39] Výbor pro lidská práva ve svých obecných komentářích k jednotlivým článkům Paktu právo na spravedlivý proces vykládá poměrně široce. Role práva na spravedlivý proces coby prerekvizity k zajištění realizace jiných práv zakotve­ných v Paktu je patrná ve výkladu Výboru pro lidská práva obsaženém v obecném komentáři č. 36 k článku 6 Paktu. Povinnost státu chránit právo na život je nutno aplikovat v ro­ vině preventivní, při realizaci samotné operace, v jejímž průběhu může dojít k zásahu do práva na život, a rovněž poté, co k použití potenciálně smrtící síly došlo.

V preventivní rovině jsou státy povinny zajistit existenci vnitrostátní právní úpravy, která bude chránit právo na život proti zbavení života způsobenému jak ze strany stát­ních orgánů a orgánů jim asimilovaných, tak osob, jejichž chování není státu přičitatel­né, včetně jednání jiných států či organizací působících na území států nebo pod jejich jurisdikcí, pokud se jedná o hrozby, které lze „rozumně předvídat“.[40]

Právě kritérium „rozumné předvídatelnosti“ hrozby je jedním z klíčových prvků pro stanovení odpovědnosti státu z hlediska porušení článku 6 a článku 14 Paktu v souvislosti s povinností státu zajistit ochranu práva na život. Aplikace tohoto kritéria přichází v úvahu v situaci, kdy jsou naplněny ostatní požadavky pro vznik odpovědnosti státu, zejména aspekt kontroly ze strany státu.

Jde-­li o státní orgány či orgány jim asimilované, je možnost předvídat hrozbu poruše­ ní práva na život a práva na spravedlivý proces z jejich strany vysoká a konsekventně jsou kladeny i značné nároky na povinnost státu učinit opatření k zabránění porušení těchto práv. Naopak čím je pravděpodobnost předvídatelnosti hrozby ohrožení života nižší, tím menší požadavky jsou kladeny na povinnost státu zabránit porušení práva na život.

Posouzení kritéria „rozumné předvídatelnosti“ je velmi individuální a je nutno k ně­ mu přistupovat s ohledem na konkrétní situaci, ve které se daný stát nachází. Jinou míru odpovědnosti za předcházení porušení práva na život bude mít stát, kde je riziko ozbro­jeného, například teroristického, útoku na obyvatelstvo vysoké, neboť k těmto útokům pravidelně dochází. Jiná bude odpovědnost státu za předcházení porušení práva na život v případě, že na jeho území k teroristickým útokům zpravidla nedochází a ozbrojený útok s cílem zabít a zastrašit civilní obyvatelstvo je zřídkakdy se vyskytující hrozbou.

Státy mají povinnost učinit opatření k prevenci svévolného zbavení života ze strany veškerých jeho bezpečnostních složek. Státy tak nesou povinnost stanovit jasná pravidla pro činnost příslušníků bezpečnostních sborů. K minimalizaci ztrát na životech jsou stá­ ty rovněž povinny zajistit trénink bezpečnostních sborů v technikách, které umožnují efektivní zákrok při minimalizaci kolaterálních škod. K povinnosti států minimalizovat újmu na životě patří i vybavení bezpečnostních sborů efektivními bojovými prostředky, které umožní minimalizovat použití smrtící síly.

Konkrétní akce musí být pečlivě naplánována a vedena tak, aby ohrožení života osob pod jurisdikcí státu bylo minimalizováno. Dalším aspektem povinnosti států chránit právo na život je povinné hlášení postupu ozbrojených složek v průběhu akce samotné, umož­ňují-­li to okolnosti operace.

Státy jsou povinny po skončení akce požadovat hlášení o jejím průběhu za účelem zajiš­tění důkazního materiálu pro vyšetřování postupu operace. Aby státy dostály závazkům chránit právo na život osob pod jejich jurisdikcí a realizovat právo na spravedlivý proces, jsou povinny vyšetřovat, jak probíhal proces operace, a stíhat potenciální případy svévol­ného zbavení života. Samotný způsob vyšetřování odráží prvky práva na spravedlivý proces, neboť musí být nezávislé, nestranné, promptní, důkladné, efektivní, transparentní a důvěryhodné. Státy jsou povinny pohnat odpovědné osoby ke spravedlnosti, včetně možné odpovědnosti nadřízených za činy jim podřízených osob. Státy jsou rovněž vázány povinností učinit potřebná opatření, aby se podobné ztráty na životě neopakovaly v budoucnosti.[41] Zbavení života, ke kterému dojde v důsledku jednání, které je porušením či opomenu­ tím jiných ustanovení Paktu než je samotný článek 6 Paktu, například článku 14 zakotvu­jícího právo na spravedlivý proces, je považováno za svévolné.

Lidskoprávní normy, včetně článku 6 Paktu, se uplatňují i za ozbrojeného konfliktu. Státy jsou proto povinny zajistit aplikaci práva na spravedlivý proces i v situaci ozbrojeného konfliktu. Povinnosti států plynoucí dle Výboru pro lidská práva z práva na spravedlivý proces speciálně v souvislosti s prováděním operací v rámci ozbrojeného konfliktu zahr­nují stanovení kritérií pro použití ozbrojené síly, přičemž tato kritéria je nutno zveřejnit. Státy by měly zpracovat a zveřejnit proces výběru cílů a pravidla pro určení kombatantů a osob přímo se podílejících na ozbrojených útocích. Státy musí být schopny zdůvodnit použití zvolených metod útoku a konkrétních bojových prostředků užitých při operaci.

I v případě aplikace mezinárodního humanitárního práva mají státy povinnost řádně vyšetřovat údajná porušení článku 6 Paktu.[42] Státy, které neučiní všechna rozumná opat­ření ke smírnému urovnání mezinárodních sporů, mohou jednat v rozporu s povinností chránit život osob pod jejich jurisdikcí.

Právo na život není derogovatelné a uplatňuje se i při ohrožení života národa. Existence mimořádné situace ohrožující život národa však může být určující pro to, zda konkrétní čin vedoucí ke zbavení života byl svévolný, a také k určení rozsahu preventivních opatře­ní, která je stát povinen učinit. Derogovatelná práva, která podpírají aplikaci nederogovatelných práv, nesmí být zkrácena. Tak je tomu i v případě práva na spravedlivý proces, které je zárukou k realizaci ostatních práv, včetně práva na život. Například nedostál­-li stát povinnosti aplikovat aspekt práva na spravedlivý proces řádně vyšetřovat, stíhat, trestat a odškodnit údajná porušení práva na život, nese odpovědnost za porušení článku 6 Paktu.[43]

Článek byl publikován v časopise Právník č. 8/2025. Pokračování je dostupné zde.

---

[1] Příspěvek tematicky navazuje na článek PETEROVÁ, Jana. Cílené likvidace v kontextu materiální stránky práva na život. Právník. 2025, roč. 164, č. 7, s. 628–648; který byl věnován posouzení legality cílených likvidací z hlediska materiální stránky práva na život a přípustnost zásahu do práva na život zkoumá prizmatem procesní stránky práva na život obsažené v článku 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, článku 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a v rozhodovací praxi příslušných kontrolních orgánů.

[2] ŠTURMA, Pavel – FAIX, Martin. Lidskoprávní dimenze mezinárodního práva. Studie z lidských práv. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2014; European Court of Human Rights in action. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2021; BÍLKOVÁ, Veronika. Odpovědnost za ochranu. Nová naděje nebo staré pokrytectví?. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2010; BÍLKOVÁ, Veronika. Úprava vnitrostátních ozbrojených konfliktů v mezinárodním hu­ manitárním právu. Beroun: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2007; ČEPELKA, Čestmír – ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní právo veřejné. Praha: C. H. Beck, 2008; HÝBNEROVÁ, Stanislava. Evropská ochrana lidských práv. Základ­ ní dokumenty. Praha: Karolinum, 1992; SCHEU, Harald Christian. Právní aspekty boje proti terorismu. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2005; ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní a evropské kontrolní mechanismy v oblasti lidských práv. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2010; ŠTURMA, Pavel – NOVÁKOVÁ, Jana a kol. Mezinárodní a evropské instrumenty proti terorismu a organizovanému zločinu. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2003.

[3] JANIS, Mark W. – KAY, Richard S. – BRADLEY, Anthony W. European Human Rights Law: Texts and Materials. Oxford: Oxford University Press, 2008.

[4] MOWBRAY, Alastair. The Creativity of the European Court of Human Rights. Human Rights Law Review. 2005, Vol. 5, No. 1, s. 57–79.

[5] WATKIN, Kenneth. Use of force during occupation: law enforcement and conduct of hostilities. International Review of the Red Cross. 2012, Vol. 94, No. 885, s. 267–315.

 [6] CHEVALIER-WATTS, Juliet. Effective Investigations under Article 2 of the European Convention on Human Rights: Securing the Right to Life or an Onerous Burden on a State? European Journal of International Law. 2010, Vol. 21, No. 3,

s. 705. Dostupné z: https://doi.org/10.1093/ejil/chq045.

[7] MARTINOV, Darija. The Chechnya cases as an illustration of the way the European court interpreted the procedural obligation under article 2 of the European convention on human rights. SCIENCE International Journal. 2024, Vol. 3, No. 1, s. 163–166.

[8] JOSEPH, Sarah. Extending the right to life under the International Covenant on Civil and Political Rights: General Comment 36. Human Rights Law Review. 2019, Vol. 19, No. 2, s. 347–368.

[9] V ČR publikován jako vyhláška č. 120/1976 Sb., Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, 1976; článek 6 odst. 1 stanoví: „Každá lidská bytost má právo na život. Toto právo je chráněno zákonem. Nikdo nebude svévolně zbaven života.“ Odstavce dva až šest Paktu upravují specifická ustanovení týkající se trestu smrti.

[10] UNHRC, General Comment No. 32, 2019, § 52.

[11] UNHRC, Pertere v. Austria, 2001, § 9.2.

[12] UNHRC, General Comment No. 32, 2019, § 14.

[13] UNHRC, Shakurova v. Tajikistan, 2000, § 8; UNHRC, Ruzmetov v. Uzbekistan, 2000, § 7; UNHRC, Chan v. Guyana, 2003, § 5.4.

[14] UNHRC, Burdyko v. Belarus, 2010, § 8.6.

[15] Ibidem, § 3.

[16] Ibidem, § 9.6.

[17] Ibidem, § 10.

[18] UNHRC, General Comment No. 32, 2019, § 21–22.

[19] UNHRC, Peiris et al. v. Sri Lanka, 2009, § 7.2.

[20] UNHRC, General Comment No. 32, 2019, § 21.

[21] Ibidem, § 19.

[22] Ibidem, § 29.

[23] Ibidem, § 21.

[24] UNHRC, Eshonov v. Uzbekistan, 2003.

[25] Ibidem, § 9.10–9.12.

[26] UNHRC, Amirov v. Russian Federation, 2006.

[27] K případu Amirov v. Russian Federation například zde: RODLEY, Nigel S. Integrity of the Person. In: International Human Rights Law. Oxford: Oxford University Press, 2018, s. 229.

[28] UNHRC, Amirov v. Russian Federation, 2006, § 2.17, § 3.3.

[29] Ibidem, § 4.2.

[30] Ibidem, § 11.2.

[31] Ibidem, § 13.

[32] Ibidem, § 11.5, § 12.

[33] UNHRC, Pestaño and Pestaño v. Philippines, 2007.

[34] UNHRC, Pestaño and Pestaño v. Philippines, 2007, § 4.2.

[35] Ibidem, § 7.3.

[36] Ibidem, § 7.5.

[37] Ibidem, § 7.6.

[38] Ibidem, § 8.

[39] UNHRC, General Comment No. 32, 2019, § 52.

[40] Ibidem, § 20–21.

[41] UNHRC, Pestaño and Pestaño v. Philippines, 2007, § 8.

[42] UNHRC, General Comment No. 32, 2019, § 64–67.

[43] Ibidem, § 68.