Obhajoba v duchu hlavy XXII - Nahlížení do trestního spisu v řízení před soudem

V zájmu obhajoby je ukončit trestní řízení pro obviněného klienta příznivě a co nejrychleji. A k tomu je právě předběžné projednání obžaloby vhodnou příležitostí. Podaří-li se obhájci ukázat, že obžaloba nestojí ani za projednání v hlavním líčení a je na místě např. zastavení trestního stíhání, nestane se z jeho klienta obžalovaný (obviněný se mění v obžalovaného až v momentě nařízení hlavního líčení). A zde přichází na řadu Hlava XXII. Jakkoli by obhájci rádi sdělili soudu oponentní stanovisko k obžalobě stvořené státním zástupcem a se znalostí spisu a osobní zkušeností z přípravného řízení pomohli soudci najít důvody k předběžnému projednání obžaloby, často k tomu nedostanou příležitost. V trestním řízení na rozdíl od řízení civilního, soud (ob)žalovanému a jeho právnímu zástupci (obhájci) doručuje (ob)žalobu až v momentě, kdy současně nařizuje hlavní líčení. Tedy v okamžiku, kdy je již na jakékoli předběžné projednání obžaloby pozdě. Proto obhájci situaci zpravidla řeší cestou žádosti o nahlížení do spisu (kde se nachází i obžaloba). A nahlížení je soudy v této fázi zpravidla odpíráno s odůvodněním, že spis studuje předseda senátu a obhájce se bude moci s obžalobou seznámit, jakmile soud nařídí hlavní líčení (sic!).

Právě této problematice je věnováno předposlední stanovisko Unie obhájců pod č. 5/2014. Unie v něm nešvar odepírání nahlédnutí do spisu v první fázi řízení před soudem rozebírá stručně, ale ve všech důležitých souvislostech. Zejména poukazuje na to, že nahlížení do spisu je v souladu s ust. § 65 trestního řádu právem, které může obhajoba realizovat kdykoli a které ve fázi řízení před soudem nelze omezovat. Zmiňuje i to, že trestní řád (§ 196 odst. 1) nevylučuje, aby se obhajoba s obžalobou seznámila už před nařízením hlavního líčení.

Stanovisko lze už teď hodnotit pozitivně. Po obsahové stránce mu lze jen stěží něco vytknout. Teprve praxe ukáže, nakolik si stanovisek Unie jakožto svého druhu kolektivního zástupce obhájců budou též hledět orgány činné v trestním řízení, a nakolik tedy její stanoviska budou hrát roli v jednotlivých řízeních.

Problém nahlížení do trestního spisu v řízení před soudem ještě před nařízením hlavního líčení, patrně poukazuje na možný střet dvou náhledů na obhajobu. První ji vnímá jako relativně pasivní a co do forem stereotypní doplněk aktivního postupu orgánů činných v trestním řízení. Druhý jako na aktivní součást trestního řízení, která má v každé fázi trestního řízení vyvažovat a někdy i převažovat působení orgánů činných v trestním řízení. Je zjevné, že o tom, jaká má obhajoba být a kdy a jakými formami se může realizovat, nemohou rozhodovat trestní orgány, ale právě a jen obhajoba sama. Stejně tomu je i ve fázi přezkoumávání obžaloby či jejího předběžného projednání. Ani v něm by se nemělo obviněnému bránit v realizaci práva na obhajobu tím, že mu bude znemožněno se včas seznámit s obžalobou. Jakkoli je třeba požadavek, aby soudce (senát) měl možnost seznámit se spisem, považovat za legitimní, neměl by vést k faktickému vyloučení obhajoby obviněného. Rozumnou cestou z Hlavy XXII v tomto případě je zasílat obžalobu obviněném a jeho obhájci ještě před nařízením hlavního líčení tak, aby měli možnost vznést proti ní námitky ve formě podnětu k jejímu předběžnému projednání.

* Autor článku je koncipientem v advokátní kanceláři doc. JUDr. Tomáše Gřivny, Ph.D. a doktorandem na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.