Tento článek si klade za cíl analyzovat předmětné zvláštní ustanovení a zhodnotit jeho přínosnost pro trestní právo hmotné, ale i procesní. K tomuto cíli jsou v příspěvku zmíněny i názory odborné veřejnosti, jakož i rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, Soudního dvora Evropské unie, tuzemských vrcholných soudů, ale i Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, související jednak s problematikou účinné lítosti, jednak s uplatněním tzv. leniency programu a procedury narovnání, jež mají své místo v aplikaci zvláštního ustanovení o účinné lítosti.
Přínosnost leniency programu a procedury narovnání pro trestní právo?
Leniency program a procedura narovnání mohou být po splnění podmínek podle příslušné právní úpravy důvodem zániku trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea první prostřednictvím zvláštního ustanovení o účinné lítosti, jehož koncepce a zakotvení do tr. zákoníku byla již nastíněna výše. S tímto ustanovením se však pojí další problematika, a to nejen v souvislosti se „zvláštností“ v jeho znění a v jeho koncepci, nýbrž i s dalšími aplikačními aspekty, které budou rozvedeny níže.
Vzhledem k umístění zvláštního ustanovení o účinné lítosti v tr. zákoníku lze předpokládat, že v některých aspektech bude namístě na tento institut pohlížet jinými prizmaty než v případě obecné účinné lítosti podle § 33 tr. zákoníku či jiných zvláštních typů účinné lítosti.
Primární odlišnost lze zde shledávat v tom, že § 248 tr. zákoníku má své těžiště mimo trestní zákony, totiž v ZOHS. Na jednu stranu je výhodou, že tento institut bude možné v reakci na změny právní úpravy hospodářské soutěže automaticky novelizovat, a to i bez zásahu do tr. zákoníku. Na stranu druhou však nelze opomíjet princip předvídatelnosti práva, jakož i zásadu nullum crimen sine lege, na které narazil zákonodárce v jiném případě.[1]
Zákonodárce je totiž vázán zásadou zákonnosti i v tom, že v tr. zákoníku či zákonech musí stanovit všechny pojmové znaky trestného činu, tedy i dostatečně vymezovat hranice trestní odpovědnosti, což znamená, že použité právní pojmy musí být náležitě obsahově vymezeny tak, aby o uvedených hranicích nevznikaly pochybnosti, a pokud by takové pochybnosti mohly vzniknout, je třeba podat náležitou definici takového pojmu buď přímo v tr. zákoníku, anebo v jiném zákoně[2]
Zásada zákonnosti tedy nevylučuje odkazovací nebo blanketové (blanketní) právní normy za podmínky, že jejich obsah je z těchto hledisek náležitě naplněn právní normou nebo souhrnem právních norem vymezených zákonem nebo na základě zákona a v mezích jeho zmocnění, na kterou nebo na které v takové odkazovací nebo blanketové normě odkazuje, přesto by však jejich používání mělo být spíše výjimečné.[3]
Další zvláštností oproti obecné úpravě účinné lítosti je u zvláštního ustanovení o účinné lítosti skutečnost, že není potřeba zamezit škodlivému následku nebo ho napravit, ačkoliv ust. § 248 odst. 2 alinea první tr. zákoníku k naplnění skutkové podstaty předpokládá, že uzavřením zakázané dohody byla způsobena škoda jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli. V tomto ohledu je namístě uvést, že pokud soutěžitel, resp. pachatel trestného činu, splní podmínky a bude rozhodnuto ve smyslu § 22ba odst. 1 či 2 ZOHS, není v zákonné úpravě žádná opora k tomu, aby byla pachateli trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže uložena povinnost nahradit škodu, pakliže dojde k aplikaci § 248 tr. zákoníku.
Vzhledem k tomu, že pro takové situace nemá odpověď ani trestní zákoník, ani ZOHS, v případech aplikace § 248a tr. zákoníku by byli jiní soutěžitelé nebo spotřebitelé, zadavatelé nebo dodavatelé odkázáni v mezích § 229 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Takový důsledek však podle mého názoru nelze dopustit, neboť by jím byla neúměrně zkracována práva poškozených osob, a naopak navyšovány jejich náklady k domáhání se svého nároku. Proto se jeví v souladu s úvahami de lege ferenda, aby byla ve znění § 248a tr. zákoníku zohledněna i náhrada škody.
Další odlišnost lze shledávat v tom, že uváděné ustanovení lze využít pouze pro případy trestního stíhání osob fyzických a že jeho aplikace může být závislá na postupu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, což může být především u procedury v jistém slova smyslu v rozporu s principem právní jistoty. Uvedeným odlišnostem bude další pozornost věnována níže.
Samostatná úprava zvláštního ustanovení o účinné lítosti se tak z hlediska systematiky jeví jako příhodná a souladná s dalšími částmi zvláštní části tr. zákoníku. Na druhou stranu zvláštnost tohoto typu účinné lítosti z něj dělá ustanovení vymykající se dosavadním závěrům rozhodovací praxe orgánů činných v trestním řízení a v některých aspektech v tomto článku zmíněných ustanovení problematické.
Další zvláštností tohoto institutu je problematika jeho osobní působnosti. Jak už vyplynulo z výše uvedeného znění, k aplikaci § 248a tr. zákoníku mohou přistoupit orgány činné v trestním řízení pouze v řízení vedeném proti osobě fyzické. Osoba právnická je z této možnosti vyloučena vzhledem ke znění § 7 ZTOPO. Znění § 248a tr. zákoníku zároveň požaduje, že to má být právě pachatel, a nikdo jiný, kdo má splnit podmínky leniency programu či procedury narovnání. S ohledem na znění § 22ba ZOHS se potenciálnímu pachateli bude rovnat pojem soutěžitel ve smyslu ZOHS. Ust. § 22ba ZOHS totiž splnění podmínek váže přímo na soutěžitele, a nikoliv na jeho zástupce či někoho z osob začleněných k soutěžiteli.
Podle mého názoru tak z aktuálního znění posuzovaného ustanovení tr. zákoníku s přihlédnutím k ustanovením ZOHS nelze jednoznačně dovodit možnost fyzické osoby, která participovala na dosažení účelu leniency programu či procedury narovnání, usilovat o zánik trestní odpovědnosti podle § 248a tr. zákoníku, ačkoliv takový byl podle důvodové zprávy účel novely zakotvující tento institut do tr. zákoníku.[4]
Důvodová zpráva k zákonu č. 360/2012 Sb., kterým bylo zvláštní ustanovení o účinné lítosti začleněno do zvláštní části tr. zákoníku, k tomuto uvádí, že „byť je žadatelem o leniency ‚soutěžitel‘, jímž může být subjekt odlišný od pachatele – např. právnická osoba, a tato také plní podmínky, na nichž závisí upuštění od uložení pokuty či snížení pokuty za kartel, vztahuje se účinná lítost k pachateli jako fyzické osobě; ta se musí pro získání beztrestnosti aktivně zapojit – např. vyvolat či podílet se na krocích soutěžitele v rámci leniency programu, které povedou k odhalení zakázané horizontální dohody či umožní její prokázání“.[5]
V tomto případě se jeví záhodným, aby došlo k novelizaci § 248a tr. zákoníku ve smyslu zamýšleného účelu zákonodárce, příp. tak, aby byla vyzdvihnuta participace fyzických osob na přípravě žádosti a dalším jejich zapojení v průběhu řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže.[6] Na základě těchto úvah de lege ferenda se domnívám, že za vhodné znění § 248a tr. zákoníku by se dalo označit toto znění:
„Trestní odpovědnost za trestný čin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea první zaniká, jestliže pachatel splní podmínky či přispěl ke splnění podmínek podle jiného právního předpisu na ochranu hospodářské soutěže pro upuštění od uložení pokuty nebo pro snížení pokuty za účast na dohodě o určení ceny, dohodě o rozdělení trhu nebo jiné dohodě narušující hospodářskou soutěž se svým konkurentem.“
Jako druhá varianta se nabízí řešení předvídané v důvodové zprávě, tedy připodobnění zvláštního ustanovení o účinné lítosti podle § 248a tr. zákoníku jiným konceptům zvláštních typů účinné lítosti, např. podle § 242 tr. zákoníku,[7] na základě kterého trestní odpovědnost za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby (§ 241) zaniká, jestliže pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. Nastolené připodobnění by se však mělo projevit v rozhodovací praxi. Vzhledem k absenci praxe k rozhodování o ust. § 248a je lze však pouze predikovat. Nicméně pokud by se tato praxe měla přiblížit předpokládanému účelu tohoto zvláštního typu účinné lítosti, pak by měla přijmout obdobné závěry jako judikatura k § 242, např. že:
- o účinnou lítost půjde i tehdy, jestliže pachatel sám povinnou platbu nezaplatí, ale svou vlastní aktivní činností zařídí, že za něho byly platby uhrazeny jinou osobou,[8]
- zánik trestní odpovědnosti v důsledku účinné lítosti zde bude přicházet v úvahu zejména tehdy, jestliže pachatel poskytl potřebnou součinnost k vymáhání dlužných plateb nebo přispěl k dobrovolné úhradě některých z nich.[9]
Na základě výše uvedeného se však spíše kloním k závěru, že by mělo dojít k novelizaci § 248a v intencích navrhovaného znění, a to především z důvodu naplnění účelu tohoto ustanovení, jakož i vyšší motivace pachatelů trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea první. Pokud by byla v zákonném znění výslovně zahrnuta i součinnost směřující ke splnění podmínek leniency programu a procedury narovnání, pak by k jejich uplatnění mohlo v konečném důsledku docházet frekventovaněji. Zároveň bych z případných úvah nad novelizací znění § 248a nevyloučil ani možnost ponechat dosavadní znění a doplnit speciální úpravu pro zaměstnance soutěžitelů, po níž volá odborná veřejnost.[10]
V rámci úvah de lege ferenda by ovšem měla zaznít i úvaha nad tím, zda vyčlenit předmětný trestný čin z § 7 ZTOPO, či nikoliv. Důvodem pro jeho vypuštění může např. být skutečnost, že je to právě právnická osoba, která vystupuje jako častý soutěžitel a účastník kartelu, a že by to ještě samo o sobě nemuselo znamenat nárůst páchání těchto trestných činů. Stejně tak by vyčlenění z ustanovení ZTOPO mohlo odrazovat potenciální pachatele od uzavírání zakázaných dohod. Na druhou stranu je třeba vnímat činnost Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže v intencích ZOHS, jakož i možné komplikace při řešení tzv. kolizí odpovědností (viz dále).
S ohledem na rozhodovací praxi a další příspěvky z odborné veřejnosti lze dospět k závěru, že žádost o leniency program může mít veliký vliv na dokazování ve věci.[11] Bude však záležet na tom, jak k její důvěryhodnosti přistoupí Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, neboť jeho stanovisko či rozhodnutí bude mít vliv na činnost orgánů činných v trestním řízení.
V souvislosti s případnou aplikací § 248a tr. zákoníku může vyvstat pochybnost nad tím, zda zavedení tohoto ustanovení do právní úpravy nepřinese obtíže a průtahy v řízení, a to z důvodu, že by orgány činné v trestním řízení musely vždy počkat na ukončení řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže.[12] Vzhledem k tomu, že si orgány činné v trestním řízení nemohou naplnění podmínek účinné lítosti podle § 248a samostatně vyřešit předběžnou otázkou, stálo by za úvahu, zdali by nebylo vhodné, pokud by byla mezi orgány činnými v trestním řízení a Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže stanovena pravidla pro jejich vzájemnou spolupráci, např. prostřednictvím memoranda, o němž referuje Jiří Kindl s odkazem na zahraniční praxi.[13]
Tento problém v podobě nejasnosti, jaké právo má v posuzování zakázaných dohod a s tím souvisejícím zvláštním ustanovením o účinné lítosti přednost, je o to více umocněn zajímavou otázkou v souvislosti s aplikací § 248a, která spočívá v posouzení souladu se zásadou ne bis in idem, tedy zda uplatnění předmětného ustanovení, a potažmo trestní odpovědnosti, bude vůbec přicházet v úvahu, pokud bude o totožné zakázané dohodě již rozhodnuto Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže ve správním řízení.
Pokud totiž Úřad pro ochranu hospodářské soutěže v řízení uzná soutěžitele vinným z příslušného přestupku, přičemž upustí od uložení pokuty např. na základě přiznání soutěžitele k účasti na této dohodě, pak jestliže toto rozhodnutí nabude právní moci, dá se v takové situaci hovořit o aktivaci zásady ne bis in idem.[14] K tomu lze připojit judikatorní závěr Nejvyššího soudu, že je porušením zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jestliže byl obviněný trestně stíhán a odsouzen pro stejný skutek, který byl jako čin trestněprávní povahy již dříve projednán příslušným správním orgánem v přestupkovém řízení, jež skončilo pravomocným rozhodnutím, kterým byl tento čin obviněného posouzen jako přestupek, pokud ke zrušení tohoto rozhodnutí správního orgánu nedošlo. V takovém případě ust. § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu ve spojení s čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod činí trestní stíhání nepřípustným.[15]
Tomuto závěru ostatně napovídá i rozhodovací praxe ESLP, v níž bylo jako porušení zásady ne bis in idem shledáno samostatně vedené trestní stíhání a samostatně vedené daňové řízení, přičemž obě řízení ve svém celku probíhala přes devět let, současně probíhala jen o něco déle než jeden rok. Navíc ESLP upozornil na převážně nezávislé shromažďování a posuzování důkazů. Proto v dané věci nebyla dostatečná časová a věcná spojitost mezi oběma řízeními, což vedlo k porušení čl. 4 Protokolu č. 7 Úmluvy.[16]
Odpověď na výše vznesenou problematiku k zásadě ne bis in idem však není tak jednoduchá, jak se na základě výše uvedeného zdá být, neboť se zde vyskytuje oponující závěr plynoucí z pozdější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a opírající se o další rozhodovací praxi ESLP.[17] V jednom ze svých rozhodnutí totiž Nejvyšší soud připustil vedení dvou řízení trestněprávní povahy nezávisle na sobě, když uvedl, že „souběžné či postupné vedení daňového řízení a trestního řízení, která jsou řízeními trestněprávní povahy ve smyslu tzv. Engel kritérií, nevytváří překážku ne bis in idem, je-li mezi daňovým řízením a trestním řízením nejen dostatečně úzká věcná souvislost, ale současně i souvislost časová“.[18]
Vzhledem k výše uvedeným rozporům, vyskytujícím se i v judikatuře vrcholných soudů České republiky, mám za to, že by mělo dojít k:
- určení, jaké řízení má v souvislosti s uzavřením zakázané dohody přednost, či
- stanovení podmínek, na jejichž základě bude postupováno při rozlišování, zda má dojít k trestněprávnímu, či správnímu postihu, příp.
- nastolení úzké spolupráce mezi Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže a orgány činnými v trestním řízení.
Závěr
Spojení trestního práva a dalších právních odvětví může být mnohdy problémem, který se i přes urputnou snahu nedokáže optimálně vyřešit.V některých případech je východiskem novelizace právní úpravy, v jiných pak překlenutí právní úpravy jejím výkladem. Nejinak tomu podle mého názoru bude i u zvláštního ustanovení o účinné lítosti, které má dosah nejen do práva trestního, nýbrž i do práva na ochranu hospodářské soutěže. Jaké konkrétní důsledky a východiska toto ustanovení přináší pro trestní právo obecně, jsem se snažil nastínit v předchozích řádcích.
Cílem tohoto příspěvku tedy bylo krátce analyzovat ust. § 248a tr. zákoníku jakožto ustanovení zákona vedoucího k zániku trestnosti, jež má do jisté míry blanketní charakter. Podotázkou k tomuto cíli pak bylo posouzení, zda je předmětné ustanovení přínosem, či přítěží pro trestní právo. Byť se sebekriticky na jednu stranu domnívám, že by si některé části zasloužily více pozornosti, na stranu druhou mám za to, že hlavní cíl tohoto článku byl splněn.
V některých částech jsou použity odkazy na jiné příspěvky z řad odborné veřejnosti, ty však plně postačí k mnou zaujatým závěrům o případné přínosnosti tohoto zvláštního ustanovení o účinné lítosti v trestním právu. Na základě poznatků a argumentů uvedených v tomto článku dospívám k závěru, že začlenění zvláštního ustanovení o účinné lítosti jako jednoho ze zvláštních typů účinné lítosti uvedeného v tr. zákoníku se jeví jako přínosné ustanovení z hlediska výše uvedených skutečností, kterému by však měla být věnována pozornost, obzvlášť pak optikou původně stanoveného účelu tohoto ustanovení zákonodárcem. Vhodnější a o poznání přiléhavější by totiž podle mého názoru v kontextu úvah de lege ferenda bylo novelizovat znění § 248a tr. zákoníku, a to s ohledem na otázky škody a na větší motivaci fyzických osob příslušejících k soutěžiteli, ať už v podobě osoby fyzické, či právnické. Dosavadní znění předmětného ustanovení totiž v kontextu ZOHS mlčí ve vztahu k otázkám škody. Zároveň pravděpodobně bude toto zvláštní ustanovení aplikovatelné pouze na soutěžitele samotné, což ve mně evokuje otázku, zda by neměl být z § 7 ZTOPO vyčleněn trestný čin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea první tr. zákoníku.[19]
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
[1] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 98/20.
[2] P. Šámal a kol.: Trestní zákoník, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2012,str. 114.
[3] Srov. B. Repík: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac, Praha 2002, str. 34.
[4] Viz článek III. části druhé důvodové zprávy k zákonu č. 360/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
[5] Tamtéž.
[6] Srov. k tomu P. Šámal: Trestněprávní postih tzv. horizontálních kartelů podle nového tr. zákoníku, Bulletin advokacie č. 7-8/2010, str. 19 a násl.
[7] Op. cit. sub 4.
[8] Např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1971, sp. zn. 1 To 154/71, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/1972, příp. také usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. 10 To 325/2005, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2006.
[9] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 5 Tdo 324/2022, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/2022.
[10] A. Ezrachi, J. Kindl: Cartels as Criminal? The Long Road from Unilateral Enforcement to International Consensus, in C. Beaton-Wells, A. Ezrachi: Criminalising Cartels – Critical Studies of an International Regulatory Movement, Hart Publishing, Londýn 2011, str. 419-434.
[11] Viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 12. 2009, č. j. 8 Afs 56/2007-479, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 2295/2011; E. Bruna: Problematické aspekty úplatkářských trestných činů (3. část) – některé specifické nástroje k jejich odhalování, Bulletin advokacie č. 3/2019, str. 24 a násl. Dále např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 19. 12. 2013 ve věci Siemens AG, Mitsubishi Electric Corp. And Toshiba Corp. v. Commission, sp. zn. C-239/11 P, C-489/11 P a C-498/11 P.
[12] Srov. P. Šámal: Trestněprávní postih tzv. horizontálních kartelů podle nového tr. zákoníku, Bulletin advokacie č. 7-8/2010, str. 19 a násl.
[13] Tamtéž.
[14] H. Prášková: Vztah trestního řízení proti právnické osobě a řízení o správním deliktu právnické osoby, Trestněprávní revue č. 6/2012, str. 131 a násl.
[15] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 11 Tdo 738/2003, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 736.
[16] Rozsudek ESLP ze dne 18. 5. 2017 ve věci Jóhannesson a ostatní proti Islandu, stížnost č. 22007/11, in Z. Kühn: Judikatura Evropského soudu pro lidská práva v praxi Nejvyššího správního soudu, Časopis pro právní vědu a praxi č. 2/2021, str. 363 a násl.
[17] Rozsudek ESLP ze dne 15. 11. 2016 ve věci A a B proti Norsku, stížnosti č. 24130/11 a 29758/11.
[18] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 15/2017.
[19] Tento příspěvek vznikl v rámci plnění projektu Specifického vysokoškolského výzkumu (SVV) Univerzity Karlovy č. 260 622 „Technologický pokrok a společenské proměny jako výzvy pro zkoumání základních otázek práva“.
Diskuze k článku ()