Komentář: Potenciální (úmyslné) rozšíření viru ebola
Na konci října zveřejnilo Ministerstvo vnitra informaci, že policie šetří vydírání státu. Pachatelé hrozili rozšiřováním viru ebola na veřejných místech. Jaké trestněprávní konsekvence by mělo naplnění těchto výhružek?
Orgány činné v trestním řízení kvalifikují jednání pachatelů jako vydírání podle § 175 trestního zákoníku. Při přečtení článku jsem se ale zamyslel nad trestněprávní odpovědností v případě, že by pachatelé svou hrozbu realizovali a ebolu skutečně v České republice rozšířili.
V takovém případě by přicházela kvalifikace takového jednání jako šíření nakažlivé nemoci podle § 152 trestního zákoníku. Vzhledem k tomu, že ebola je typem hemorhagické horečky, je uvedena v nařízení vlády č. 453/2009 Sb., které stanoví výčet nakažlivých nemocí ve smyslu § 154 trestního zákoníku.
Zajímavé je zamyslet se v souvislosti s epidemií eboly též nad myšlenkou, jak by měly postupovat osoby, které se vystavují zvýšenému riziku nákazy této choroby z pohledu trestního práva, respektive zda i tyto osoby se za určitých okolností mohou dopustit v souvislosti s epidemií eboly nějaké trestné činnosti. Typicky půjde o osoby pracující v místě nákazy, tedy v afrických zemích, kde je ebola rozšířená, např. pracovníci Medicins sans frontiére (lékaři bez hranic). Jsem toho názoru, že u těchto osob přichází v úvahu trestní odpovědnost za trestný čin šíření nakažlivé nemoci z nedbalosti podle § 153 trestního zákoníku. Spáchání tohoto trestného činu by se uvedené osoby mohly dopustit v případě, že z nedbalosti způsobí nebo zvýší nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí. K tomu by dle mého názoru postačovalo, pokud by si byly např. vědomy, že přišly v zahraničí do styku s osobami nakaženými touto nemocí a přitom neučinily potřebná opatření k tomu, aby nakažlivou nemoc nešířily dále například tím, že by se bez jakéhokoliv varování úřadů vrátily zpět do České republiky.
Další články
Evropská unie rozšiřuje regulaci AI. Obsah generovaný nebo upravený umělou inteligencí musí být pro uživatele rozpoznatelný
Jednou z nejzásadnějších změn v oblasti regulace AI budou nová pravidla transparentnosti, která vstoupí v účinnost 2. srpna 2026. Zavádějí povinnost jakýkoli AI obsah označit, informovat o deepfakes a upozornit uživatele, pokud komunikuje s umělou inteligencí.
Svěřenské fondy v realitních transakcích: Transparentní evidence skutečných majitelů versus limity AML prověrky
Využívání institutu svěřenských fondů zažívá v České republice v posledních letech dynamický nárůst, a to nejen jako nástroj pro správu rodinného majetku (family office) či mezigenerační transfer, ale stále častěji i jako entita vystupující v roli investora na realitním trhu. Pro realitní zprostředkovatele a další povinné osoby však toto uspořádání představuje značnou výzvu v oblasti Anti-Money Laundering (AML) procesů.
Maximální ceny pohonných hmot vyhlašované Ministerstvem financí
Ministerstvo financí od 8. dubna tohoto roku vyhlašuje v reakci na aktuální situaci na světových trzích a v návaznosti na to na domácím trhu každý pracovní den maximální ceny pohonných hmot na následující den, v případě vyhlášení v pátek na následující víkend a pondělí. Jaký je právní základ tohoto jeho počínání?
Česká republika rozšiřuje povinný screening zahraničních investic
Zahraniční investoři zvažující vstup do cílových společností aktivních na českém trhu by měli věnovat pozornost zásadní změně v oblasti prověřování zahraničních investic (FDI). Od 1. listopadu 2025 se v důsledku novely zákona o prověřování zahraničních investic výrazně rozšířil okruh transakcí, které podléhají povinné notifikaci a schválení ze strany Ministerstva průmyslu a obchodu. Povinnému screeningu budou nově častěji podléhat investice zejména v digitálním, technologickém, zdravotnickém či energetickém sektoru.
Nová „tlačítková” povinnost pro e-shopy
Od června 2026 budou muset provozovatelé e-shopů umístit na svůj web speciální tlačítko, jehož prostřednictvím bude moci spotřebitel jednoduše odstoupit od smlouvy. Tuto povinnost přináší připravovaná novela občanského zákoníku, která vychází z unijní směrnice. Jejím cílem je zajistit, aby bylo odstoupení od smlouvy pro spotřebitele stejně snadné jako její uzavření.
