Nová rozhodovací praxe soudů zvyšuje riziko trestní odpovědnosti statutárních orgánů

Soudy tak nově přenášejí na statutární orgány odpovědnost za veškeré dění ve společnostech, jednání interních odborníků, jakož i odpovědnost (spoluodpovědnost) za jednání dodavatelů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 791/2017): „Nelze přisvědčit námitce obviněného, že nemohl poznat nedokončenost elektrárny, neboť mu muselo být jasné, že fotovoltaická elektrárna může být provozuschopná jedině v případě, kdy jsou jednotlivé panely mezi sebou propojeny. Na tomto závěru nic nemění argument dovolatele, že ohledně připravenosti elektrárny důvěřoval svému dodavateli.“

Obdobně soudy přestávají důsledně prokazovat úmyslné trestní jednání statutárních orgánů, jejich vědomosti o odborných otázkách spojených se stavbou FVE či udílení licencí na výrobu elektrické energie, stejně jako vědomí o nepravdivosti jimi podepsaných dokumentů soudy, ale spokojují se s jejich pouhou presumpcí (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 5 To 56/2016): „Jednalo se nepochybně o všeobecné povědomí tohoto stavu a již na tomto místě nelze přisvědčit námitkám obhajoby stran subjektivní stránky žalované trestné činnosti, že by snad někteří z obžalovaných nevěděli nebo neměli informaci o tom, k čemu skutek popsaný v odsuzujícím rozhodnutí nalézacího soudu měl směřovat a co bylo cílem počínání jednotlivých obžalovaných. Ti se navíc nacházeli a byli aktivně činní v profesích, které byly s touto problematikou velice úzce spjaty a o to intenzivněji problematiku závěru roku 2010 ohledně fotovoltaických elektráren nutně museli vnímat. Je tedy třeba připomenout, že obžalovaní… …vystupují jako jednatelé společností… …, kteří jsou zároveň i dle svého vlastního tvrzení co do objemu finančních prostředků významnými investory.“

Citované závěry soudů jsou přitom dle mého názoru nepřípustně zjednodušující. V souvislosti s udělováním licencí pro výrobu elektrické energie ve FVE je nepochybné, že všechny zainteresované subjekty věděly o neočekávaném snížení výkupních cen elektrické energie pro FVE licencované po 31. 12. 2010, když se v té době jednalo o celospolečenské téma. Není proto zřejmě ani důvod pochybovat o záměru a snaze všech investorů, aby získali licence pro své FVE do konce uvedené doby, když jinak hrozilo výrazné zmaření jejich obrovských investic (často mnohamilionových či miliardových). Nelze již však automaticky předpokládat, že se každý investor uchýlil i k trestné činnosti, aby svou licenci získal. Stejně tak nelze předpokládat ani to, že by každý investor (statutární orgán vlastníka FVE) podrobně znal veškeré technické i právní náležitosti pro udělení licence ze strany Energetického regulačního úřadu (ERÚ).

Odpovídající paralelu lze dle mého názoru nalézt třeba u automobilů. Každý vlastník ví (nebo by měl vědět), že musí mít platné osvědčení o technické způsobilosti svého vozu (lidově STK), aby mohl s vozem jezdit po pozemních komunikacích. Troufám si však říci, že již jen naprosté minimum vlastníků zná přesně veškeré technické parametry, které musí jeho vůz splňovat, aby platné STK získal. Je proto jen přirozené, že v takovém případě důvěřujeme názorům a stanoviskám odborníků (automechaniků, techniků STK atd.), pro které je to denní chleba. Pokud tito vůz na STK připraví a vůz projde, nemůže být vlastník odpovědný za to, že se tak stalo pochybením odborníka nebo snad podvodem, o kterém neměl tušení.

Vzhledem k tomu považuji za nešťastné, pokud by se na statutární orgány právnických osob a jejich odbornost mělo nahlížet jiným (přísnějším) způsobem. Tím spíše v souvislosti s udělováním licencí FVE na konci roku 2010, kdy existovala nejednotnost v postupu ERÚ; nebyl stanoven jednoznačný správný postup při provádění revizí FVE revizními techniky[1]; nebyla jednoznačná podmínka dokončenosti FVE (když o licence bylo možné žádat i u FVE ve zkušebním provozu či přímo nedokončených); vlastníci FVE se do tísnivé situace nedostali vlastním zaviněním, ale jednáním státu. Nelze přitom opomenout ani fakt, že „nová“ (výše citovaná) judikatura je v rozporu s dosavadní ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, dle které bylo přirozené, pokud se statutární orgány nebo vedoucí zaměstnanci spoléhají na rady a doporučení odborníků.[2]

Prozatím ještě není zřejmé, zda se jedná o nastolení nového trendu či případy vymykající se svou povahou ustálené judikatuře (citované závěry soudů dosud neprošly přezkumem ve všech instancích). I tak je však zřejmé, že statutární orgány právnických osob by měly být obezřetnější a měly klást větší důraz na řádné plnění svých povinností a bez dalšího se nespoléhat jen na doporučení odborníků. Pro snížení rizika trestní odpovědnosti lze jedině doporučit, aby i závěry a doporučení odborníků (ať již interních či externích) byly podrobeny kritice a ověření.

---

[1] Správný postup revizních techniků byl řešen vlastně až následně, srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 2 As 313/2015 „Také s ohledem na to, že právní normy neposkytovaly návod, jak měl revizní technik při revizi postupovat, bylo třeba zjistit, jaký postup byl v rozhodnou dobu v oboru elektro revizí souladný s obvyklými metodami v oboru (což je možné připodobnit ke zkoumání dodržení postupu lege artis v medicíně) a zda jej revizní technik H. dodržel. Jaké konkrétní zkoušky, měření či prohlídky měl revizní technik provést ve vztahu k fotovoltanickým panelům, je tak otázkou odbornou, a nikoliv právní.“

[2] Odkázat lze například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1557/2014, dle něhož: „Ke spáchání přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku se ovšem vyžaduje úmyslné zavinění pachatele. Je tedy nezbytné, aby pachatel znal nebo přinejmenším předpokládal některé okolnosti, jež zakládají jeho povinnost odvést příslušné povinné platby za zaměstnance, a aby byl alespoň srozuměn s nesplněním této povinnosti. V uvedených souvislostech má význam i zjištění, zda a jakým způsobem takovou povinnost fakticky ovlivňovala jiná osoba činná v obchodní společnosti, která je zaměstnavatelem nebo plátcem povinným zajistit příslušné odvody, a zda tak činila bez vědomí statutárního orgánu. Závěr o úmyslném zavinění pachatele posuzovaného přečinu nelze totiž založit jen na skutečnosti, že určitá osoba byla v postavení statutárního orgánu obchodní společnosti jako zaměstnavatele či jiného plátce a že si neověřila správnost některých údajů a důsledně nekontrolovala práci jiných osob, které byly i vzhledem k jejich odbornosti a zkušenostem odpovědné za konkrétní činnost v obchodní společnosti a na něž člen statutárního orgánu důvodně spoléhal.“

Obdobně Nejvyšší soud judikoval i v usnesení ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 5 Tdo 334/2017: „…bylo pouze přirozené, pokud se obviněný spolehl na doporučení svých podřízených, kteří měli nejen příslušné odborné vzdělání,… …V této souvislosti je vhodné poukázat na ustálenou rozhodovací praxi soudů ve skutkově obdobných případech, kdy se pachatelé… …spoléhali na odborné rady advokáta (popř. jiných odborníků), a soudy neshledaly úmyslné zavinění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 848/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 273/2014).“

Odkázat lze i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 848/2010: „Jestliže se laické osoby spolehnou na právní rady advokáta jako osoby práva znalé, aniž by zde byly nějaké konkrétní okolnosti, ze kterých by mohly usuzovat na nesprávnost takových rad, nelze u nich zpravidla dovodit úmyslné zavinění.“