Domácí násilí a jeho trestání: zažila jsem situaci, kdy pachatel musel podle rozsudku oběti posílat každý den růži

Jaká je Vaše náplň práce na Okresním státním zastupitelství v Chebu?

Momentálně jsem ještě před jmenováním na pozici státního zástupce, tedy mám obecný nápad. Mám spisy v podstatě ze všech specializací. Je to takový průřez od násilí po krádeže. Kromě trestní agendy se zabývám i ústavní výchovou pro mladistvé či pachatele činů jinak trestných.

Na jaké jste aktuálně pracovní pozici?

Jsem právní čekatelka, aktuálně po justičních zkouškách. Jak jste se k domácímu násilí dostala?

Jako studentka právnické fakulty jsem byla na stáži na právním oddělení v neziskové organizaci proFem o.p.s., kde jsem přišla do styku s obětmi sexualizovaného domácího násilí. Pak jsem to dále rozvíjela na státním zastupitelství.

Jak vypadá práce neziskové organizace s oběťmi domácího násilí?

Když k nám přišly klientky, nejdříve s nimi mluvily sociální pracovnice, aby zjistily situaci v „terénu“, a poté, pokud si přály další postup v rámci trestního řízení, přišly právničky a zajišťoval se další postup, zejména podání trestního oznámení na policii. Pak záleželo, oč šlo, zda se řešila i péče o děti, rozvod, nebo to bylo jen v rovině přestupkové či trestněprávní.

Pokud takové trestní řízení dospělo do fáze hlavního líčení, neziskové organizace zapojují advokáty, kteří vykonávají roli zmocněnce poškozeného u soudu?

Ano. Fungovala tam externí spolupráce s jednotlivými advokáty. Pokud poškozená chtěla zmocněnce, příp. důvěrníka na výslechu, šly s ní kolegyně z neziskové organizace. Zmocněncem nemusela být nutně právnička, a to ani důvěrník nemusí být právník. Většinou využívaly toho důvěrníka.

Dokážete odhadnout, jaká je míra latence u domácího násilí?

Řekla bych, že případy skrývaných podob násilí převažují nad těmi, co oběti nahlásí. Kolikrát jsou podoby násilí takové, že oběť, ať je to muž nebo žena, v partnerském či jiném vztahu, si neuvědomuje, že je obětí násilí a že podléhá manipulaci. Je to v podstatě součást jejich života a kolikrát se setkají v rodině či blízkém okolí s tím, že je v tom utvrzují, jak je to skvělé, že jim manžel věnuje takovou pozornost apod. Neuvědomují si však, že už je to jistá podoba násilí.

Dá se u takových obětí hovořit o syndromu naučené bezmoci, tedy že si myslí, že není cesty ven?

Spíše to berou jako normu. Teď budu mluvit o partnerovi, ale může to být babička, dědeček, maminka, nebo i spolubydlící. Zažila jsem týrání osoby ve společném obydlí, kdy se jednalo o dvě spolubydlící. Chovají se tak, že je to pro ně normální, když tráví s partnerem 99 % času. Jsou odstřiženi od sociálního kontaktu s rodinou i s kamarády a žijí utvrzené v tom, že partnerovi společný čas obětovat mají.

A promítají se tam i okoukané rodinné vzorce z dětství, které jako děti viděly u rodičů?

Ano. Když jsem zjišťovala, jakou osoba měla historii, kolikrát se ukázalo, že to zažívala i doma jako dítě. Buď to byl násilný otec nebo matka, nebo žili ve vztahově vypjatém rodičovském prostředí, případně rodina jako taková úplně chyběla.

Z jakých sociálních skupin pocházejí pachatelé trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí?

V rámci praxe v Ústí nad Labem jsem zaznamenala, že se jednalo o spoustu lidí, kteří nebyli nutně sociálně či intelektově slabší, naopak mi přišlo, že k domácímu násilí v trestněprávní podobě docházelo u lidí, kteří byli poměrně intelektově silní. Lidé, kteří byli středoškolsky či vysokoškolsky vzdělaní. Takoví lidé jsou více sofistikovaní, mají mnohem větší schopnosti s obětí pracovat, ovlivňovat ji, manipulovat. Odhadla bych, že tak 60 % pachatelů pochází ze středních či vyšších vrstev a pouze zhruba 40 % pachatelů pochází ze slabších sociálních vrstev.

To je zajímavé. To si možná takto veřejnost nepředstavuje.

Veřejnost má většinou ponětí o tzv. ideální oběti. Oběť, která je submisivní, není schopna žádného vzdoru, taková ta „uťáplá“, subtilní paní, která chodí ve stínu manipulátora a všechno si klade za vinu.

Z hlediska pohlaví, když se zaměříme jen na partnerské páry, platí ten stereotyp, že je obětí většinou žena?

Ano, ale nemyslím si, že by to odráželo reálnou skutečnost, protože spousta mužů, která je obětí domácího násilí, to neřeší a nepůjde to nahlásit. Za dobu, co jsem zhruba jeden rok pracovala v neziskové organizaci, jsem zažila dva muže, kteří se ozvali a žádali o pomoc jako oběti domácího násilí. Na státním zastupitelství jsem pak sama žádného muže jako oběť nezažila.

Čím to podle vás je?

Těžko říct, ale co jsem slyšela od těch mužů, je to problém jejich ega. Je pro ně těžké přijít a přiznat si, že je „zmydlila“ ženská a on se jí nedokáže postavit. Nebo se bojí, že tím, že je konstitučně silnější a bude se bránit, může jí více ublížit.

Z hlediska dokazování této trestné činnosti se ve vaší rigorózní práci zabýváte mj. svědectvím z doslechu (hearsay evidence). Jaká jsou specifika těchto důkazů?

Myslím, že soudní praxe se dopouští časté chyby, když považují svědectví z doslechu jako nepřímý důkaz. Často se jedná o rodinné příslušníky či sousedy, kteří nebyli přímými pozorovateli násilí. Takový důkaz je však důkazem přímým, i když odvozeným, neboť se týká přímo projednávaného skutku, tedy toho, co se dělo za zavřenými dveřmi. Soudy však často chybně takový důkaz hodnotí jako důkaz nepřímý a přikládají mu nižší váhu, což je nesprávný postup. Svědectví z doslechu jsou bohužel vnímána jako méně kvalitní, byť jsou dle judikatury přímým důkazem jako např. výslech očitého svědka. Svědectvím z doslechu je např. výpověď svědka o tom, že se mu oběť svěřila, jak se k ní pachatel choval, co zažívala. Svědectví se tedy týká přímo dokazovaného skutku, a proto je důkazem přímým. Naopak svědectví osoby, která bude vypovídat o tom, že i vůči ní se pachatel choval v minulosti násilně, je svědectví, které podtrhuje obecně charakter pachatele, ale prokazovaného skutku se přímo netýká, a proto je důkazem nepřímý.

Rozlišuje soud při hodnocení výpovědí poškozených a svědků to, zda se šla údajná poškozená svěřit kamarádce hned po daném incidentu, anebo zda čekala třeba půl roku, rok a pak až to nahlásila?

Při analýze rozsudků jsem se setkala s tím, že některé soudy rozlišovaly, kdy se o tom oběť zmínila. Zda to bylo koncentrováno až ve chvíli, která těsně navazovala na chvíli, kdy to nahlásila na policii, anebo zda to bylo kontinuální sdělování. Ale může to být dvousečné. Když by to oběť pravidelně někomu sdělovala, pak byl problém vysvětlit, proč to neřešila, když evidentně neměla problém s tím to někomu sdělit.

Co se týká forem týrání osoby žijící ve společném obydlí, můžeme rozlišovat formu fyzickou, psychickou, sociální, ekonomickou či sexuální. Co se vyskytuje nejčastěji?

Ta forma psychická. Fyzické násilí je v podstatě vrchol násilí, které se odehrálo předtím. Pachatel postupně dostává osobu do spirály závislosti na něm postupnými kroky. Nemám ráda vyjádření některých žen, že „jedna facka a šel by“, protože ta první facka nepadne na začátku, když se potkají, ale ve chvíli, kdy již je rozvinutý pocit závislosti. Pro tu oběť už pak není snadné couvnout. Může na něm být závislá citově, ekonomicky i sociálně.

Takže eskalace násilí je častý jev?

Ano, psychické násilí často eskaluje do fyzického násilí. Minimálně párkrát se to v tom objeví, přestože oběti častěji popisují psychické násilí, které má nespočet podob, což bylo zjevné z analýzy skutkových vět rozsudků, které jsem studovala. Nejvíce mě zaujalo pojetí nevěry jako formy týrání. Nejvyšší soud dovodil, že pokud je nevěra prováděná tak, aby pachatel oběť týral, tj. dělá to, aby si toho všimla, aby o tom věděla, může se jednat o formu týrání.

Stává se často, že do domácího násilí jsou zapojeny děti? Buď že tomu pasivně přihlížejí, nebo že jsou samy oběťmi?

Bohužel ano. Děti jsou často minimálně svědky daného násilí na ženě.

Jakou formou se pak děti vyslýchají?

Pro jejich slyšení existuje speciální zákonná úprava. Jedná se asi o nejspecifičtější výslech jako takový. Záleží samozřejmě na věku dítěte, jak je schopno spolupracovat. Pořád se jedná o dítě, které musí vypovídat o osobách, které má nejradši. Je tu hlavně zájem na tom, aby dítě nebylo vyslýcháno několikrát a hlavně, aby nebylo vláčeno k soudu. Proto zákon umožňuje přečtení protokolu o výslechu z přípravného řízení za podmínek § 102 trestního řádu, mimo režim § 211 odst. 1 trestního řádu, tedy k jeho přečtení není třeba souhlasu obžalovaného či státního zástupce, a to bez ohledu na to, zda se jedná v přítomnosti obžalovaného či v jeho nepřítomnosti.

Jak hodnotíte kvalitu znaleckých posudků z oblasti psychologie či psychiatrie pořizovaných ve věcech domácího násilí?

Je to znalec od znalce. Setkala jsem se s několikero znalci a každý z nich byl různě důsledný. Někdo to víc popisoval, jiný byl v písemném posudku stručnější, a proto bylo zapotřebí jej více vyslechnout u soudu.

Zadává soud vždy zpracování znaleckého posudku z odvětví psychologie i psychiatrie?

Ne, není to nutné. Převládají posudky z psychologie s ohledem na obecnou věrohodnost, ať již poškozeného či obžalovaného. Psychiatr pak hodnotí duševní choroby, např. posttraumatickou stresovou poruchu. U obžalovaných se zpracovává psychiatrický posudek velmi často. Znalec zkoumá třeba i to, zda obviněný nejednal pod vlivem duševní poruchy.

Ve své práci jste zkoumala i taktiku obhajoby, tedy čím se obžalovaní nejčastěji brání. Uvedla jste, že 11 % obžalovaných popíralo zcela vinu a nejčastější strategií obhajoby bylo tvrzení, že hádky mezi partnery byly vzájemné (48 %).

Ano, analyzovala jsem to z toho, jak byly v odůvodnění zachyceny výpovědi obžalovaných. Ze všech mi vyšlo, že většina z nich připustila vzájemnost – verbální hádky i fyzické napadání. Tedy obhajoba směřovala tak, že v daném vztahu nikdo nebyl agresorem ani obětí, ale v podstatě se jednalo o dvě sobě rovné osoby.

Když se podíváme na znaky skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, co nejčastěji dělá u soudu problém při dokazování?

Jednak to, zda to osoba vnímá jako těžké příkoří, dále to, že se to dělo kontinuálně po určitou dobu, že nešlo o exces. Obecně týrání, jehož znaky jsou vykládány čistě judikaturou, je těžké prokázat.

Jak se to s prokazováním znaku „trvalosti“, resp. páchání po určitou dobu? Co když dochází k časovým přetržkám mezi jednotlivými násilnými incidenty?

To jednání probíhá často ve spirále. Agresor dojde k eskalaci násilí a následně zasype oběť lavinou květin, srdíček, kdy se omlouvá a je hodný. Následně z jakéhokoli podnětu násilí eskaluje zas. To, že se násilné chování neděje každodenně, je běžný model týrání.

Co bývá častou bariérou odchodu, tedy že se oběť bojí týrání nahlásit?

Bariérou odchodu jsou hlavně děti. Je to u matek, které mají s násilníkem děti, které ho mají rády a ona jim nechce vzít tatínka, takže to radši vydrží. Nebo se bojí, že bude přes děti vyvíjet nějaký nátlak. Je to také finanční situace, kdy poškozená třeba nechodila do práce, nevydělávala, protože se starala o domácnost a bojí se, že si nebude schopna najít práci, že je závislá na partnerovi. V tu chvíli nevidí žádné východisko, jak se od něj odstřihnout.

Může to být tlak okolí?

Určitě. I tlak vlastního okolí.

Jak se soudy staví k procesní použitelnosti soukromých audio či videonahrávek pořízených poškozeným?

Jako důkaz to přijímané obecně je, vyplynulo mi to i z analýzy rozsudků. I za situace, kdy o tom obviněný vůbec nevěděl, že je nahrávaný. Nesetkala jsem se, že by s tím byl z hlediska přípustnosti důkazu problém. Soud zpravidla hodnotil, zda nahrávka byla pořízena za účelem zachycení konkrétní situace. Jiné by to bylo, kdyby byl dotyčný obviněný permanentně nahrávaný a nemělo by to vazbu na konkrétní jednání, ale bylo by to náhodné a byl by v podstatě permanentně sledovaný. Na druhou stranu, i toto by mohl být jeden z aspektů týrání, např. pokud by poškozená osoba byla doma permanentně pod kamerou.

Přejděme k odvolacím soudům. Jak hodně odvolací soudy zasahují do rozsudků soudů prvního stupně? V jakém poměru zhruba zamítají odvolání, rozhodují samy a mění prvoinstanční rozsudky, anebo ruší prvoinstanční rozsudky a vrací je k novému projednání?

Rušení a vracení rozsudků jsem zaznamenala minimálně. Spíše odvolací soud rozsudek potvrdí a zdůvodní, proč byl závěr soudu prvního soudu správný. Pokud odvolací soud nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, většinou rozhoduje sám, tedy změní rozsudek soudu prvního stupně. Vracení věci k novému projednání jsem zažila ve vlastní praxi jednou či dvakrát.

Dochází u odvolací instance často k zásahu do výroku o trestu?

Ve výroku o trestu jsou změny častější než ve výroku o vině. Tipla bych, že spíše ku prospěchu obžalovaného.

Bývá u trestání časté ukládání ochranného léčení v podobě psychoterapie nebo přiměřeného omezení ve zkušební době, že odsouzený musí navštěvovat resocializační programy?

Existují na to cílené probační programy. Ochranné opatření bývá ukládáno ve formě protialkoholní léčby, pokud byla trestná činnost spáchána v souvislosti s užíváním alkoholu. Zažila jsem i situaci, kdy soud uložil, aby dotyčný posílal oběti každý den růži. Pokud je pachatel osobou s charakterovou vadou, která se nedá vyléčit, je otázka, zda program jako takový dokáže osobě pomoct, pokud na její jednání nemá náhled a je to dané charakterem.

Trvá pořád tendence, že prvopachatelům se ukládají jen podmíněné tresty?

Ano, často jsou tam podmíněné tresty. Někdy jen prosté, bez dohledu probační služby. Záleží, jakého charakteru týrání je, ale podmíněné tresty jsou časté. Často pachatelé opakují tuto trestnou činnost, anebo jsou chyceni ještě předtím než to opětují.

Jaká jsou úskalí výslechu poškozené v trestním řízení týkajícím se domácího násilí?

Vnímám negativně, že se osoba musí často vyslýchat několikrát v různém čase. Postupem doby paměť nějak funguje, buď zapomíná, nebo si naopak dovybavuje. Přijde mi neúčelné, pokud musí být osoba vyslýchána v tom procesu několikrát. Když si to spočítám, tak daná osoba je nejdřív slyšena na trestní oznámení, pak se zahájí úkony trestního řízení, vyslechne se na úřední záznam o podání vysvětlení, pak se po zahájení trestního stíhání vyslechne na protokol, pak jde ke znalci a pak se znovu vyslýchá u hlavního líčení, pokud obžalovaný nesouhlasí se čtením protokolu z přípravného řízení.

Jak lze podle vás postupovat, aby oběti nepodléhaly sekundární viktimizaci v důsledku opakovaných výslechů?

Nevím, proč se v dnešní době nevyužívá více obrazový záznam. Osoby by nemusely mluvit stále o tom stejném dokola. Vypověděly by to jednou v přípravném řízení na zvukově-obrazový záznam a v hlavním líčení u soudu by se jich soud i obhajoba mohly doptat na doplňující dotazy. Zvukově-obrazový záznam by zároveň přesně dokumentoval průběh výslechu konkrétní osoby, zda na ni nebyl vyvíjen nátlak, zda nebyly vyslýchajícím pokládány sugestivní či kapciózní otázky a podobně. Zároveň by byly komplexně zachyceny všechny nonverbální projevy vyslýchané při její výpovědi.