Konec námitkám systémové podjatosti?

Počátkem března prošel prvním čtením v Poslanecké sněmovně návrh novely správního řádu předložený zastupitelstvem Pardubického kraje, na jehož základě má dojít k vyloučení možnosti namítat podjatost úředních osob z důvodu jejich služebního či pracovněprávního vztahu ke státu nebo k územnímu samosprávnému celku, a tím i de facto k úplnému vyloučení možnosti namítat tzv. systémovou podjatost správních orgánů.

Systémovou podjatostí správního orgánu se přitom rozumí situace, kdy z rozhodování o určité věci musejí být vyloučeny všechny úřední osoby příslušného správního orgánu, včetně osoby stojící v čele orgánu, a to pro jejich služební či zaměstnanecký poměr k subjektu veřejné správy (zpravidla obci či kraji), který má na výsledku příslušného správního řízení takový zájem, že existuje reálné riziko, že by jejich postoj k věci mohl být ovlivněn i jinými než zákonnými hledisky. Jako nejčastější příklad systémové podjatosti bývají uváděny stavební úřady, kde úředníci stavebních úřadů coby zaměstnanci obcí v rámci výkonu přenesené státní správy často rozhodují o záměrech, na jejichž povolení má příslušná obec konkrétní zájem. Tyto obce přitom bývají nezřídka přímým účastníkem příslušného správního řízení. Tím může být narušena nestrannost rozhodování příslušných úředníků stavebních úřadů v důsledku jejich závislosti na obci jako zaměstnavateli.

Návrh novely reaguje především na stávající judikaturu Nejvyššího správního soudu, který sice odmítl automatické vylučování úředníků správního orgánu v případech, kdy rozhodují ve věcech, na nichž může mít zájem jejich zaměstnavatel, či osoby, které na tento samosprávný celek mají přímý nebo nepřímý vliv (zpravidla politická reprezentace), nicméně dovodil tzv. systémové riziko podjatosti. To znamená, že k pochybám o nepodjatosti úředníka a k jeho vyloučení z rozhodování v takových případech postačí i poměrně nízká míra podezření, neboť existence tohoto systémového rizika podjatosti je sama o sobě signálem ke zvýšené opatrnosti a podezřívavosti při posuzování důvodů pro vyloučení takové osoby z úkonů v řízení. Podezření mohou dle Nejvyššího správního soudu vzbudit například jevy v politické či mediální sféře, jež předcházejí příslušnému správnímu řízení či je doprovázejí a naznačují zvýšený zájem o výsledek řízení ze strany osob schopných ovlivnit jednání územního samosprávného celku jako zaměstnavatele úřední osoby. Tato judikatura pak v praxi vedla k častému uplatňování námitek podjatosti účastníky správních řízení právě z důvodu tvrzené systémové podjatosti.

Cílem novely je proto zpřísnit důvody pro vyslovení podjatosti úřední osoby tak, že tímto důvodem nikdy nemůže být služební či zaměstnanecký vztah úředníka ke státu či k územnímu samosprávnému celku. To má ve svém důsledku vést k výraznému snížení počtu podaných námitek a tím i k efektivnějšímu rozhodování správních orgánů. Současná praxe totiž ukazuje, že některá správní řízení jsou doslova paralyzována v důsledku námitek systémové podjatosti a tuto situaci je nutné urgentně řešit.

O správnosti navrhovaného řešení, kdy namísto komplexního řešení rizik systémové podjatosti přichází novela, v níž systémovou podjatost namítat nelze, má však odborná veřejnost řadu pochybností. Otvírá se rovněž diskuse, jak by se k takovému řešení postavily soudy v čele s Ústavním soudem, zejména zda by neshledaly takovou úpravu v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Kritici novely podotýkají, že by bylo vhodnější, aby namísto krajů převzala iniciativu vláda a zejména v případě stavebních úřadů vyřešila oddělení výkonu státní správy a samosprávy, tj. aby došlo k vytvoření samostatného systému stavebních úřadů, které nebudou personálně ani jinak propojené či závislé na samosprávě, podobně jako tomu je například u finanční správy, celní správy apod.