S institutem dokazování je nerozlučně spjato tzv. důkazní břemeno, jehož unesení je jedním z klíčů k úspěchu v civilním sporu, a které zpravidla leží na straně žalobců. V praxi se nejčastěji prokazují skutečnosti, které se reálně staly (tzv. pozitivní skutečnosti) a je tak možné jejich existenci určitým způsobem průkazně doložit. V poslední době však soudy přistupují k ukládání povinnosti účastníkům soudních řízení prokazovat i takové věci, které se fakticky nestaly, tedy prokazovat tzv. negativní skutečnosti.
K dokazování v civilním řízení obecně
Není žádnou novinkou, že ve sporném občanském soudním řízení jsou účastníci zpravidla povinni k prokázání svých tvrzení navrhovat důkazy a tím pádem unést tzv. důkazní břemeno. Jinak je tomu v nesporných občanskoprávních řízeních (např. v řízení o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů, v řízení o pozůstalosti či v řízení o soudní úschově), u kterých je soud ze zákona povinen k řádnému prokázání skutkového stavu věci provést i jiné důkazy, než které byly navrženy účastníky. Nesporná civilní řízení, která se ze zákona řídí zásadou projednací, však nejsou předmětem tohoto článku. Pokud ve sporných civilních řízeních účastníci sporu neoznačí důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z těch důkazů, které byly provedeny. V civilním sporném řízení soud sice není povinen zjišťovat úplný skutkový stav věci ze své vlastní iniciativy, avšak o tom, které z účastníky navržených důkazů nakonec budou či nebudou provedeny, samozřejmě rozhoduje.
Historický přístup k dokazování tzv. negativních skutečností
Jelikož problematika dokazování negativních skutečností není výslovně upravena v žádném ustanovení zákona, je třeba se v tomto ohledu spolehnout na závěry odborné literatury a rozhodovací praxe českých soudů. Problém však spočívá v tom, že názory odborníků ani soudní judikatura nejsou nijak zvlášť jednotné, což způsobuje časté výkladové potíže. Soudy (včetně těch vrcholných) v minulosti často zastávaly názor, podle kterého tzv. negativní skutečnosti zásadně nemohly být předmětem důkazního břemena, protože je prostě a jednoduše nelze dokazovat. V této souvislosti lze odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1144/2014, ze dne 28. června 2016, podle něhož „účastník, který tvrdí negativní skutečnost, nenese ohledně této skutečnosti důkazní břemeno (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 732/98)“. Zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu tak prosazuje, že obecné pravidlo důkazní povinnosti každého účastníka ohledně těch skutečností, z jejichž existence vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, „lze v odůvodněných případech modifikovat, neboť striktní dodržování takového rozložení důkazního břemene by v ojedinělých situacích vedlo k neudržitelnému zatížení strany nesoucí důkazní břemeno, neboť tato strana objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu“, čímž podporuje tzv. negativní teorii důkazní.
Podle shora uvedených judikatorních závěrů je hlavním důvodem nemožnosti prokazování negativních skutečností tzv. obrácení důkazního břemene, podle něhož důkazní břemeno nemá nést ta ze stran, která tvrdí negativní skutečnost (tedy, že se určitá věc „nestala“), nýbrž ta ze stran, která tvrdí opak (tedy, že se určitá věc „stala“). Jako příklad lze uvést třeba předání a převzetí stavby, kdy žalobce tvrdí negativní skutečnost, že k předání staveniště nedošlo. Jeho tvrzení lze jen obtížně fakticky něčím prokázat, a proto by měl být v takovém případě na řadě žalovaný, aby jeho tvrzení určitým způsobem vyvrátil (např. předložením podepsaného předávacího protokolu) a unesl tak důkazní břemeno.
Překonání tzv. negativní teorie důkazní
V uplynulých několika letech se ovšem výkladová i soudní praxe pomalu začala ubírat poněkud odlišným směrem a shora nastíněné a dlouho přijímané závěry tzv. negativní teorie důkazní, zastávající argumentaci, podle které se negativní skutečnosti zásadně neprokazují, lze již považovat ze překonané. Prokazování negativních skutečností se tak po účastnících řízení v současné době již vcelku běžně požaduje, jelikož z objektivního hlediska mnohdy negativní skutečnost prokázat lze – přesto, že důkaz není samozřejmě natolik do očí bijící, jako u prokazování skutečností pozitivních. Pokud tedy například účastník řízení tvrdí, že na svůj bankovní účet v určitém období neobdržel finanční prostředky, o kterých druhá strana tvrdí, že mu je touto cestou poskytla, lze takovouto negativní skutečnost relativně jednoduše prokázat výpisem z bankovního účtu, na kterém uvedená částka figurovat nebude.
Samozřejmě, že ne všechny negativní skutečnosti půjdou prokázat tak jednoduše, jako ve shora nastíněném příkladu. Pokud by například byla zapůjčená částka poskytnuta v hotovosti, už by nešlo danou skutečnost tak lehce prokázat, pokud by nebylo možné využít případných svědků. Z toho důvodu i přes to, že se negativní teorie důkazní do jisté míry již považuje za překonanou, by v určitých případech, kdy by prokazování negativních skutečností představovalo nepřiměřenou zátěž, bylo bezesporu na místě udělat výjimku.
Závěr
Prokazování negativních skutečností je v současné době soudy již mnohdy vyžadováno, což v minulosti bylo v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí nejvyšších soudů. Nelze říci, že by tento trend měl být považován za nežádoucí, jelikož i negativní skutečnosti je samozřejmě možné mnohdy dostatečně prokázat, kdy tento přístup účastníky civilního sporu alespoň nutí k tomu, aby se pokusili skutkový stav věci svým aktivním konáním co nejvíce objasnit a soudům tak ulehčit práci při konečném rozhodování.
Diskuze k článku ()