Arbitrabilita sporu v rozhodčím řízení

Zákon dále navazuje ustanovením § 2 v odst. 1, 2 a 4: „Strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva). Rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže strany by mohly o předmětu sporu uzavřít smír. Není-li v rozhodčí smlouvě uvedeno jinak, vztahuje se jak na práva z právních vztahů přímo vznikající, tak i na otázku právní platnosti těchto právních vztahů, jakož i na práva s těmito právy související.“[3]

Z výše uvedeného lze zřejmě dovodit znaky, které musí být splněny kumulativně:

1. musí se jednat o majetkové spory mezi stranami rozhodčí smlouvy,
2. spory vzniklé v rámci výkonu rozhodnutí, spory v rámci konkursu[4] a vyrovnání (incidenční spory) jsou vyloučeny,
3. spory lze projednat v soudním řízení před soudy obecnými,
4. ohledně těchto sporů je možné uzavřít smír[5],
5. z pohledu personálního nejde o spory vzniklé ve veřejných ústavních neziskových zdravotnických zařízeních.[6]

Zákon nedefinuje pojem majetkový spor, a proto jeho výklad přináší především právní teorie, dle níž majetkový spor lze popsat jako spor, jehož předmětem je majetek vyjádřitelný v majetkových hodnotách.[7] Nutno poznamenat, že definici majetkového sporu nepodává ZRŘ ani OSŘ. Odborná literatura a judikatura se však shodují, že předmět majetkového sporu je takový, který lze finančně ohodnotit.[8]

Považuji tuto definici za příliš nejednoznačnou a domnívám, se že může způsobit mylnou domněnku stran, že pouze majetkový nárok ocenitelný penězi je přípustný k rozhodování před rozhodci. To je sice pravda, nicméně za majetkové spory je možné považovat i spory o splnění jiné než peněžité smluvní povinnosti, např. povinnost provést dílo. Názory na arbitrabilitu se velmi liší, judikatura a odborná veřejnost např. řadí mezi majetkové spory i spory určovací[9], k jejichž rozhodování jsou jinak příslušné soudy obecné.[10]

Nejvyšší soud se ve svém usnesení ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 476/2009 ztotožnil s formulací komentářové literatury k OSŘ. Ta definuje majetkové spory jako ty, které se svým charakterem dotýkají majetku, a to za předpokladu, že spadají do pravomoci soudu dle ustanovení § 7 OSŘ.[11]

---

[1] Viz § 265 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

[2] § 1 zákona č. 216/1994 Sb. zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů.

[3] § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 216/1994 Sb.

[4] Rozhodnutí Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR, sp. zn. 186/88: Konkursní řízení vedené v Kanadě ohledně majetku žalované kanadské společnosti se sídlem v Kanadě nebrání konání rozhodčího řízení.

[5] Zákon se přiklonil k co nejširší věcné použitelnosti rozhodčího řízení tím, že možnost uzavřít rozhodčí smlouvu váže na ty majetkové spory, v nichž by jinak bylo možno uzavřít před soudem smír podle § 99 OSŘ. Rozhodčí smlouvu nebude tedy možno sjednat především ve věcech tzv. nesporného řízení, u nichž to jejich povaha nepřipouští. Jsou to věci, v nichž je subjektům práv odňata disposice se subjektivním právem, které by bylo předmětem řízení. Viz Důvodová zpráva
k zákonu č. 216/1994 Sb., zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů.

[6] ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení – alternativa k řízení soudnímu. Právní fórum, 2008, roč. 5, č. 4, s. 121.

[7] RŮŽIČKA, Květoslav. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk s.r.o., 2005, s. 33.

[8] HENČLOVÁ, Olga. Rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách [online]. Brno, 2013, [cit. 20. 3. 2014]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta.

[9] Viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4815/2008.

[10] KLEIN, Bohuslav; DOLEČEK, Martin. Rozhodčí řízení: výklad je zpracován k právnímu stavu ke dni 1. 3.2007.

[11] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 476/2009.