Zneužití firemní kreditky jako důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru?
Základní povinností zaměstnance vůči zaměstnavateli je, aby svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, aby řádně hospodařil se svěřenými prostředky, a střežil a ochraňoval majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím. Případné porušení takových povinnosti ze strany zaměstnance úmyslným útokem na majetek zaměstnavatele má za následek zásadní narušení či ztrátu důvěry zaměstnavatele vůči zaměstnanci. Lze však z takového důvodu okamžitě zrušit pracovní poměr s daným zaměstnancem, i když výše škody na majetku zaměstnavatele je relativně nízká?
Otázkou, zda lze pro útok na majetek zaměstnavatele okamžitě zrušit pracovní poměr s daným zaměstnancem, i když výše škody na majetku zaměstnavatele je relativně nízká, se Nejvyšší soud zabýval naposledy v rámci řízení vedeném pod sp. zn. 21 Cdo 3034/2016 s následujícím skutkovým stavem:
Zaměstnanec působící na pozici vedoucí kanceláře měl k dispozici k hrazení nákladů spojených s výkonem práce kreditní kartu zaměstnavatele. Kartou zaplatil 3 117 Kč za konzumaci na rozlučce při příležitosti skončení pracovního poměru jednoho ze zaměstnanců, které se zúčastnila vedle zaměstnanců i osoba, která pro zaměstnavatele nepracovala.
Zaměstnavatel po zjištění této skutečnosti přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnance, neboť v jeho jednání, tj. v zaplacení útraty za hosta, který k zaměstnavateli nebyl v žádném vztahu, kreditní kartou, která mu byla zaměstnavatelem svěřena pouze pro úhradu nákladů spojených s výkonem jeho práce pro zaměstnavatele, spatřoval útok na svůj majetek. Nižší soudy shledaly okamžité zrušení pracovního poměru neplatným, když přihlédly k tomu, že pokyny k používání karty byly ze strany zaměstnavatele vydány jen ústně, nepřesně a ve velmi omezené míře a zaměstnanec se tudíž mohl domnívat, že týmové akce kreditní kartou mohl uhradit, že pochybil jen jejím použitím k platbě za třetí osobu, přičemž útrata byla poměrně nízká a zaměstnavatel její úhradu po zaměstnanci ani nepožadoval.
Nejvyšší soud ale dospěl ke zcela odlišnému závěru. Konstatoval, že zaměstnanec zaplacením účtu i za osobu, která k zaměstnavateli neměla žádný vztah, porušil povinnost řádně hospodařit s prostředky zaměstnavatele a střežit jeho majetek před poškozením. Výše škody je přitom irelevantní. Bez ohledu na částku byla mezi stranami pracovněprávního vztahu v podstatné míře narušena důvěra.
I když Nejvyšší soud nakonec rozhodnul, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo oprávněné, zaměstnavatel se mohl několikaletému sporu vyhnout, kdyby věnoval větší pozornost přípravě vnitřních předpisů, zejména směrnice o pravidlech užívání firemních kreditních karet a dalších prostředků ve vlastnictví zaměstnavatele.
Zdroj: BNT journal
Kontakt na autora: anna.sucha@bnt.eu
Další články
DPH při dovozu zboží přes jiný stát EU: kde vzniká daňová povinnost
Jak se uplatňuje DPH při dovozu zboží z třetích zemí přes jiný stát EU než je místo skutečné spotřeby a jaké povinnosti mají dovozce a konečný odběratel? Rozhodující pro DPH není místo dovozu, ale místo skutečné spotřeby.
Možnosti využití AI v právní praxi
Dnes budu hovořit o tom, jakým způsobem využívám umělou inteligenci při své právní praxi. Proberu jednotlivé nástroje, které lze použít, a také standardní postup k docílení správného výsledku. Ještě před tím je možná dobré se zeptat, proč bychom právě umělou inteligenci měli používat.
Evropská komise představila návrh nových pokynů pro posuzování fúzí
Evropská komise dne 30. dubna 2026 zveřejnila návrh nových pokynů pro posuzování fúzí („Merger Guidelines“, dále jen „Pokyny“). Jedná se o nejrozsáhlejší revizi evropských pravidel pro kontrolu spojování soutěžitelů za posledních dvacet let.
Švarcsystém pod drobnohledem inspekce práce
Co odhalily kontroly inspekce práce v letech 2024–2025? Pokuty v milionech, neohlášené kontroly a sektory, kde inspektoři hledají nejčastěji.
Autonomní zbraňové systémy: Kdo odpovídá za chybu?
Autonomní zbraňový systém může po aktivaci sám vyhledat objekt odpovídající předem nastavenému cílovému profilu a použít proti němu sílu. Člověk přitom nemusí předem znát konkrétní cíl, přesné místo ani okamžik zásahu. Právě tím se takový systém liší od běžného dálkově ovládaného dronu, u něhož konkrétní cíl zpravidla vybírá operátor. Právní otázka tedy nezní, zda o likvidaci cíle „rozhodl“ stroj, ale kdo rozhodl o vývoji, nastavení a nasazení systému, jaké měl informace a zda mohl jeho působení ovlivnit.




