Pohled na covid-19 v kontextu pracovněprávních vztahů

Úvodem je třeba zdůraznit, že je to zaměstnavatel, kdo je odpovědný za vytváření bezpečného a zdraví neohrožujícího pracovního prostředí a pracovních podmínek. Toho by měl zaměstnavatel docílit vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v souladu s § 102 odst. 1 zákoníku práce. Uvedená zákonná ustanovení však neposkytují příliš vodítek, jaká konkrétní organizační opatření by měl zaměstnavatel přijmout. V ustanovení § 102 odst. 2 zákoníku práce je uvedeno, že zaměstnavatel má přijímat taková opatření, která mají za cíl předcházet rizikům, odstraňovat je nebo minimalizovat působení neodstranitelných rizik. Ani toto zpřesnění nepřináší jednoznačnou odpověď na otázku, jak postupovat.

S ohledem na stávající pandemii jsou na zaměstnavatele kladeny nejen požadavky plynoucí ze zákoníku práce a souvisejících právních předpisů, ale také požadavky vyplývající z mimořádných opatření. Tato opatření nově ukládají zaměstnavatelům některé povinnosti, které nejsou v zákoníku práce výslovně upraveny. Příkladem je povinnost zaměstnavatele vybavit své zaměstnance dostatečným množstvím ochranných prostředků dýchacích cest pro každou směnu. Tato povinnost se nevztahuje na ty zaměstnance, kteří trvale pracují z domova a nejsou fyzicky přítomni na pracovišti. Povinností zaměstnanců je nutnost mít ochranu nosu a úst během pohybu ve vnitřních prostorách staveb vždy, kdy dochází ke kontaktu mezi min. 2 osobami a není možné udržet rozestupy alespoň 1,5 metru. Zaměstnavatel by měl na dodržování této povinnosti dohlížet a mimo jiné také zajistit, aby na pracovišti byl dostatek prostředků pro zvýšenou hygienu rukou a dezinfekci.

Nad rámec uvedeného je však zaměstnavatel povinen kontinuálně vyhodnocovat podmínky práce na svém pracovišti. S ohledem na narůstající počty nakažených byla zaměstnavatelům opětovně uložena povinnost provádět testování svých zaměstnanců. Tato povinnost byla na základě mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 19. 11. 2021, č. 1036, uložena všem zaměstnavatelům na území České republiky. Zaměstnavatelé jsou povinni provádět pravidelné testování prostřednictvím rychlého antigenního testu určeného pro sebetestování (použití laickou osobou) nebo provedeného prostřednictvím rychlého antigenního testu prováděného poskytovatelem zdravotních služeb, a to s frekvencí jedenkrát za týden. Povinnost podstoupit testování se vztahuje na neočkované zaměstnance. Osoby, které jsou očkované nebo onemocnění covid-19 prodělaly, mají výjimku. Výjimka se vztahuje také na osoby, které se mohou prokázat negativním výsledkem PCR testu, popř. negativním výsledkem antigenního testu provedeného zdravotnickým pracovníkem. Pokud zaměstnanec odmítne absolvovat testování, je zaměstnavatel povinen tuto skutečnost bez zbytečného odkladu ohlásit místně příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví. Zaměstnanci, který odmítne podstoupit test, se dále nařizuje nosit ochranný prostředek dýchacích cest po celou dobu přítomnosti na pracovišti, dodržovat rozestup alespoň 1,5 m od ostatních osob a stravovat se odděleně od ostatních osob. Zaměstnavatel je povinen zajistit organizačním opatřením omezení setkávání tohoto zaměstnance s ostatními osobami na nezbytnou míru.

I přesto, že zaměstnavatelé nejsou povinni testování očkovaných zaměstnanců provádět, mohou si na základě interního posouzení pracovních podmínek a rizikových faktorů v souvislosti s § 102 odst. 3 zákoníku práce vyhodnotit, že pro předcházení šíření onemocnění covid-19 na pracovišti je vhodné preventivní testování očkovaných zaměstnanců zavést. Tento názor ostatně sdílí také Ministerstvo práce a sociálních věcí, dle kterého mají zaměstnavatelé při nařizování povinného testování vyhodnocovat možnosti šíření nemoci covid-19 podle svých jednotlivých pracovišť a podle aktuální situace na pracovišti či v regionu, kde se firma nebo pracoviště nachází. Zaměstnavatelé mohou dle takového vyhodnocení zvolit nejvhodnější způsob testování, případně se mohou rozhodnout pro jiná opatření k prevenci rizika šíření nemoci covid-19, anebo dokonce k nepřijetí žádných opatření, vyhodnotí-li, že riziko na jejich pracovištích je nízké.

Zaměstnavatelé mohou stanovit povinnost testování ve vnitřních předpisech a v pokynech k bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. Zaměstnanec je povinen tyto předpisy dodržovat, a to zejména s ohledem na § 301 písm. c) zákoníku práce. Je důležité zmínit, že zaměstnavatelé jsou povinni své zaměstnance s vnitřními předpisy seznámit. Dle § 106 odst. 4 písm. c) zákoníku práce je totiž zaměstnanec povinen dodržovat právní a ostatní předpisy a pokyny zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, s nimiž byl řádně seznámen, a řídit se zásadami bezpečného chování na pracovišti a informacemi zaměstnavatele. Zaměstnavatelům tedy doporučujeme přijetí srozumitelného a věcného vnitřního předpisu, který upraví metody boje proti covid-19 a zajistí seznámení všech zaměstnanců s takovým předpisem.

Dovolíme si doplnit, že odpovědnost za výše uvedené vždy leží na zaměstnavateli, který je navíc povinen nést náklady spojené se zajišťováním bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Tyto náklady nesmí být přenášeny přímo ani nepřímo na zaměstnance, jinak by se jednalo o postup v rozporu s § 101 odst. 6 zákoníku práce. Náklady na případné testování nebo jiná vnitrofiremní opatření budou tedy vždy na zaměstnavateli, a nikoliv na zaměstnanci. V případě testování uloženého zaměstnavateli mimořádným opatřením by však mělo dojít k poskytování příspěvků na testování ze strany státu.

Zdroj: bnt journal