Odměňování akademických pracovníků a povinnost rovného zacházení

Především se ale prohlubují rozdíly ve mzdě akademických pracovníků podle oborů i podle fakult, na nichž působí. Mzdová hladina v humanitních a společenskovědních oborech je zpravidla výrazně nižší než u vědců věnujících se technickým, lékařským a přírodovědným oborům.[1]

Článek si klade za cíl analyzovat právní úpravu, která se k odměňování akademických pracovníků vysokých škol vztahuje. Pokládá si následující výzkumnou otázku: je přípustné, aby se odměňování akademických pracovníků vysoké školy lišilo podle zařazení pracovníka do určité fakulty, tedy organizační součásti vysoké školy?

Zásada rovného odměňování: stejná mzda za stejnou práci

Povinnost zaměstnavatele rovně odměňovat své zaměstnance vyplývá z § 110 zákoníku práce.[2] Podle tohoto ustanovení přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. To, zda jde o stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, je třeba posuzovat podle konkrétní náplně práce.

Zákoník práce stanoví v § 109 odst. 4 kritéria, podle nichž se určuje (sjednává) výše mzdy na platu takto: „mzda a plat se poskytují podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků“. Jedná se o taxativní výčet, což znamená, že jiná kritéria, než která jsou v tomto ustanovení zákoníku práce uvedena, použít nelze.[3]

Většina kritérií se vztahuje k vykonávané práci a měla by tak být stejná pro všechny zaměstnance, kteří dané činnosti vykonávají. Jde o složitost, odpovědnost a namáhavost práce a o pracovní podmínky.

Složitost, odpovědnost a namáhavost práce se určuje podle požadavků, které jsou na zaměstnance kladeny pro výkon a při výkonu práce a podle vlivů, které práce na zaměstnance má. Podle § 110 odst. 3 zákoníku práce se posuzují

1. vzdělání, praktické znalosti a dovednosti potřebné pro výkon práce;
2. složitost předmětu práce a pracovní činnosti;
3. organizační a řídící náročnost práce;
4. míra odpovědnosti za škody, zdraví a bezpečnost;
5. a fyzická, smyslová a duševní zátěž a působení negativních vlivů práce.