Dobrovolnická činnost, která není konaná ve smyslu zákona číslo 198/2002, o dobrovolnické službě

Tuto metodu velmi často využívají rovněž neziskové organizace, které tak pomocí studentů a dalších pracovníků řeší nedostatek finančních prostředků. Tento způsob však může zaměstnavateli i zaměstnanci přinést značné komplikace.

Od 1. 1. 2003 vstoupil v účinnost zákon upravující výkon dobrovolnické služby, který nemá v ČR prakticky žádnou historickou oporu a jeho cílem je zejména stanovit rámce dobrovolnické služby, za jakých podmínek bude uznávána státem (zejm. žádost o hmotné zabezpečení v zaměstnanosti, zdravotní pojištění, důchodové pojištění).[1]

Zákon tedy nevylučuje práci na pozici dobrovolníka v jiných oblastech, avšak taxativně určuje oblasti, které stát považuje za prospěšné, a které jsou jako dobrovolnická činnost obecně uznávané.

Současně z. o dobrov. službě v ustanovení §2 odst. 2 stanoví, že “Za dobrovolnickou službu se nepovažuje činnost týkající se uspokojování osobních zájmů, anebo je-li vykonávána v rámci podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti anebo v pracovněprávním vztahu, služebním poměru nebo členském poměru”.

Podobným případem se již dříve zabýval Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 23. 3. 2012, č. j. 4 Ads 175/2011-92. Jednalo se o případ ženy, která vedla pro občanské sdružení účetnictví pod příslibem, že bude zaměstnána v případě získání finančních prostředků z grantu. Soud v souvislosti s tímto případem konstatoval, že se nejedná o závislou činnost, protože zde chybí jedna ze základních náležitostí a to odměna za vykonanou práci. Bez této podstatné náležitosti se nejedná o závislou práci v režimu zákoníku práce, ale o smlouvu inominátní ve smyslu ustanovení § 51, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Tomuto výkladu nasvědčuje i ustanovení § 3 zákoníku práce, podle kterého závislá práce může být vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu.

Toto rozhodnutí je průlomové zejména proto, že v praxi byly často podobné případy zaměstnávání posuzovány inspektorátem práce jako nelegální zaměstnávání, která toto opírala o ustanovení § 5 písm. e) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, který definuje nelegální zaměstnávání osob jako výkon závislé práce fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah.

Současně se však osoba působící jako dobrovolník nemůže domáhat ochrany v režimu zákoníku práce, tedy například odškodnění za pracovní úraz, nevzniká mu nárok na dovolenou a podobně.

Budeme-li chápat výkon dobrovolnictví jako inominátní smlouvu, má tento stav dopad i na případné stáže, které jsou obchodními společnostmi velmi často poskytovány studentům, kde je třeba pečlivě upravit všechny podmínky a rizika, která standardně řeší zákoník práce, s vysílající organizací, či přímo se stážistou.

Výklad soudu tedy dává novou naději zaměstnavatelům zaměstnávající dobrovolníky mimo zákona o výkonu dobrovolnictví novou možnost obrany proti pokutám udílených inspektorátem práce za nelegální zaměstnávání. Současně potvrdil, že dobrovolnictví není v režimu pracovněprávní úpravy a že je třeba nakládat s tímto poměrem jako se smlouvou inominátní a domluvit si pro jeho výkon co nejpřesnější podmínky.

[1] Komentář k zákonu č. 198/2002 Sb., v platném a účinném znění, dostupné z: http://webcache.googleusercontent.com/search?q=cache:LVdqtpja7csJ:www.adorea.cz/dokumenty/komentar.doc+&cd=6&hl=cs&ct=clnk&gl=cz