Úmluva o biomedicíně a právo na informační sebeurčení

Úvod

Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně (Úmluva o biomedicíně, Úmluva) byla přijata před jednadvaceti lety.[1] Její význam jak mezinárodně, tak ve vnitrostátních právních řádech signatářských států v průběhu její účinnosti a praktické aplikace významně stoupal a prohluboval se s vývojem vědy a techniky v medicíně. Úmluva není rigidní dokument a musí být vykládána v souladu s rozvojem soudobé technologické a informační společnosti. Nauka k tomu podotýká: „Celou Úmluvou se prolíná zásada svobody rozhodování ve sféře práva na tělesnou integritu a její nedotknutelnosti […]. Je nutno na přednost pravidel Úmluvy o biomedicíně pamatovat a výklad zákonných pravidel jí neustále poměřovat.“[2] Tento článek zkoumá význam Úmluvy o biomedicíně, práva na informační sebeurčení a poskytování informací ve veřejném zájmu v oblasti péče o zdraví.

1. Ochrana soukromí a právo na informační sebeurčení

Právo na soukromí je považováno za jedno z nejdůležitějších základních práv fyzické osoby, které chrání její lidskou důstojnost a další hodnoty, jako je svobodná interakce s ostatními i právo zvolit si informace, které volně poskytuje svému okolí.[3]

Úmluva o biomedicíně přímo výslovně zdůrazňuje v článku 10, že každý má právo na ochranu soukromí ve vztahu k informacím o zdravotním stavu a toto právo může omezit pouze zákon. Teorie i praxe rozlišuje pojem „privacy“ – „soukromí“ – a „confidentiality“ – „důvěrnost“. Oblast soukromí a jeho ochrany se zaměřuje na získávání informací, zatímco důvěrnost je zaměřena na sdělování informací. Oba pojmy se však doplňují a překrývají, a to při poskytování zdravotních služeb i v dalších oblastech praktického života i v právní úpravě. Evropské pojetí soukromí je především zaměřeno na ochranu důstojnosti a osobnosti člověka jako celku.[4] Whitman uvádí „Naše právo na soukromí je tvořeno právem na vytvoření a kontrolu vlastního zobrazení, které sami veřejnosti předkládáme.“[5]

Čím však dokonalejší je moderní medicína, čím modernější je informační síť, tím širší přístup k důvěrným informacím mají třetí osoby a instituce a tím větší je riziko zneužití těchto informací.

Současná teorie i praxe hovoří o globální informační technologické společnosti, která má mnoho podob. Konkrétní typy a charakteristiky jsou závislé rovněž na historických a geografických podmínkách.[6] Zoubek v této souvislosti upozorňuje, že: „Problém globalizace nutí k multidimenzionálnímu, multicivilizačnímu a univerzalistickému myšlení a pohledu na svět.“[7]

Ve zdravotnictví je tak otázka přechodu k informační společnosti úzce spjata s ochranou osobnosti pacienta v širokém slova smyslu a bezpečím poskytování zdravotní péče.

„Čím je stále rozsáhlejší přístup k osobním, často důvěrným a diskrétním údajům, ať již ze strany jejich uživatelů, jako jsou pojišťovny, instituce důchodového zabezpečení, statistické orgány státní správy apod., tím je vztah mezi lékařem a pacientem relativnější.“[8]

Jednou z významných otázek při poskytování zdravotní péče v globalizované informační společnosti je právě ochrana soukromí a osobních údajů ve vztahu k právu pacienta na informační sebeurčení.

V souladu s názory Ústavního soudu o právu každého na autonomii a sebeurčení, můžeme uvedené chápat jako svobodu v rozhodování, možnost výběru svého chování v určité situaci a právo i možnost zůstat pánem svého jednání i způsobu života.

Ústavní soud opakovaně judikoval, že každý jednotlivec má subjektivní právo na všeobecnou ochranu svobodné sféry osoby.

„Z tohoto úhlu pohledu se jedná o ‚sběrné‘ či generální právo na autonomii osob, které logicky reaguje na nemožnost předvídat při formulování základních práv všechny v budoucnu se vyskytující zásahy do svobodného prostoru osoby.“[9]

Jedním z těchto základních práv je i právo na výběr poskytovaných informací, Ústavní soud zde hovoří o právu na informační sebeurčení.

„Do oblasti svobodné sféry jednotlivce pak spadá i právo jednotlivce na takzvané informační sebeurčení. Jen osoba sama je oprávněna rozhodnout o tom, jaké údaje o sobě poskytne včetně údajů o své pracovní, ekonomické či podnikatelské aktivitě, pokud zákon neukládá v tomto směru osobě povinnost tak, jak to předvídá čl. 4 odst. 1 LPS.“[10]

V nedávné době rozšířil Ústavní soud[11] pojetí práva na sebeurčení o právo pacienta rozhodnout o přijetí či odmítnutí léčby, a to i v případech, kdy odmítnutí léčby může vést k ohrožení života či dokonce smrti.

Právo na informační sebeurčení však naráží na mantinely ochrany veřejného zdraví a dále poskytování informací ve veřejném zájmu. Vzhledem k neurčitosti obou pojmů je třeba se zamyslet nad tím, zda Úmluva o biomedicíně dává vodítko k tomu, kdy veřejný zájem převažuje nad právem pacienta na sebeurčení.

2. Právo na informační sebeurčení v úmluvě

V obecné části Úmluvy je generálním výkladovým pravidlem článek 2. Právu na informace a zachování soukromí se pak věnuje článek 10 Úmluvy. Dle mého názoru je třeba, i ve světle výše citovaného nálezu ÚS o rozhodování o přijetí či odmítnutí léčby, vykládat právo na informace ve spojení s článkem 5 Úmluvy. Pouze řádné poučení pacienta a na základě tohoto poučení udělený informovaný souhlas nebo nesouhlas, splňují požadavky na právo pacienta na informační sebeurčení v širokém slova smyslu. Poučení a souhlas pacienta v sobě v praxi zahrnují i zmocnění dalších osob k získání informací. Je pak zásadní také to, zda u všech osob nebo alespoň u osob veřejně činných či známých, by nemělo být do poučení a informovaného souhlasu zahrnuté rovněž oprávnění či naopak zákaz podávat informace veřejnosti. Na tuto citlivou otázku by rovněž měli odpovědět účastníci hromadné havárie či katastrofy a jejich blízcí.

Vždy je však třeba diskutovat o tom, zda je poskytnutí příslušné informace způsobilé přispět k debatě ve veřejném zájmu. V této souvislosti však Úmluva žádnou konkrétní odpověď nedává a odkazuje na vnitrostátní právní úpravu zákonem. Ustanovení předpisů veřejného práva, jako jsou trestní řád[11] nebo zákon o zdravotních službách,[13] však také nedávají, a ani nemohou dát, kazuistický návod, jakým způsobem provádět test proporcionality a vyvažovat jednotlivé, právem chráněné zájmy. Je proto třeba vyjít z judikatury.

Uvedenými otázkami se zabývaly jak Evropský soud pro lidská práva (ESLP), tak Ústavní soud (ÚS) a Nejvyšší soud České republiky (NS).

Právo na poskytování informací veřejnosti a ve veřejném zájmu je tak vymezeno základní otázkou, kterou si musí položit i nositel a poskytovatel informace: „Jaký vztah má informace o soukromí dotčeného k veřejnému zájmu? Má veřejnost právo znát ji? Potřebuje ji k občanskému rozhodování? Anebo pouze touží dozvědět se ji jako zajímavost?” [14]

Rozsudky ESLP von Hannover v. Německo, které se týkají monacké princezny Karolíny, jsou stále základním vodítkem ohledně práva veřejnosti na informace. V prvním rozsudku[15] rozhodl ESLP, že i když princezna je příslušnicí vládnoucího rodu, pokud nemá v Monaku žádné oficiální postavení či funkce, není možné bez jejího souhlasu zveřejňovat fotografie a informace, respektive spekulace o jejím soukromém životě. Na tento rozsudek navazují dva další, známé pod označením Von Hannover 2 a 3. [16] V těchto rozhodnutích již ESPL dospěl k rozšiřujícímu výkladu a poněkud odlišnému závěru, že pokud zveřejněný článek či informace přispějí k debatě ve veřejném zájmu a týkají se veřejné osoby, nemusí jít, ani u informací osobního charakteru o porušení práva na respektování soukromého a rodinného života. Vždy je třeba konkretizovat, zda zásah do soukromí a způsob pořízení informací byl přiměřený sledovanému účelu, tedy zahájení veřejné debaty nebo poskytnutí informací v obecném zájmu. [17]

Dále čtěte zde: http://medlawjournal.ilaw.cas.cz/index.php/medlawjournal/article/view/166/140

No 2 (2018): Časopis zdravotnického práva a bioetiky

---

[1] Zveřejněna pod č. 96/2001 Sb. m. s

[2] ŠUSTEK, P. – HOLČAPEK, T. Informovaný souhlas: teorie a praxe informovaného souhlasu ve zdravotnictví. Praha: ASPI 2007, s. 16 – 17

[3] Srov. SOVOVÁ, O. Ochrana soukromí při poskytování zdravotní péče z pohledu práva veřejného. Časopis zdravotnického práva a bioetiky. 2017, Vol. 7, No. 1, s. 1–12.

[4] WHITMAN, J. Q. The Two Western Cultures of Privacy: Dignity versus Liberty. Faculty Scholarship Series. 2004, Paper 649. Dostupné z: http://digitalcommons.law.yale.edu/fss_papers/649.

[5] Pracovní překlad autorky.

[6] WILSON, M. I. – KELLERMAN, A. – COREY, K. E. Global Information Society: Technology, Knowledge, and Mobility. Lanham: Rowman & Littlefield Publishers, 2013, s. vii.

[7] ZOUBEK, V. Postmoderní problémy globální společnosti. In: Bezpečnost v podmínkách organizací a institucí ČR: sborník z mezinárodní konference. Praha 20. května 2005. Praha: Soukromá vysoká škola ekonomických studií, 2005, s. 76.

[8] ULSENHEIMER, Klaus von. Arztstrafrecht in der Praxis. 2. vyd. Heidelberg: Müller, 1998, s. 270.

[9] Srov. např. nález I. ÚS 1835/07, I. ÚS 43/04.

[10] Srov. I. ÚS 1835/07.

[11] Srov. I. ÚS 2078/16.

[12] Zákon č. 141/1961 Sb.

[13] Zákon č. 372/2011 Sb.

[14] Viz Etický kodex časopisu Týden. 2005, s. 280–285. Dostupné z: http://abartfull.artarchiv.cz/dokumenty.php?IDdokumentu=58101.

[15] Stížnost 59320/00. Dostupné z: www.echr.coe.int.

[16] Stížnosti 40660/08 a 8772/10. Dostupné z: www.echr.coe.int.

[17] Podrobně k uvedeným rozsudkům a právu veřejnosti na informace viz SOVOVÁ, O. Informace ve veřejném zájmu a právo na ochranu soukromí. In: NĚMEC, M. – SUCHÁNEK, J. a kol. Sborník příspěvků z mezinárodní kriminalistické konference Pokroky v kriminalistice 2017. Praha: Policejní akademie ČR v Praze, 2017, s. 277–284.