Pojetí lidské důstojnosti v judikatuře Nejvyššího soudu USA

Ačkoli se jedná o cíl velice ušlechtilý, coby právní kategorie sebou lidská důstojnost přináší nespočet dosud neuspokojivě vyřešených teoretických i praktických otázek. Její teoretická koncepce, vymezení a chápání jsou navíc velmi nejednotné a problematické. Na základě výše uvedeného pak důstojnost bývá vnímána jako příliš otevřená a vágní, těžko uchopitelná a konceptuálně nejasná. Někdy je vnímána dokonce jako koncepce zcela prázdná.[1] Navíc, někteří jsou toho názoru, že pokud je v některých právních souvislostech lidská důstojnost pojímána jako koncept schopný svou povahou a důležitostí překlenout jiné individuální zájmy a práva jednotlivce, aplikace takového konceptu by pak mohla ohrozit samotný závazek dodržovat a ochraňovat základní lidská práva, pokud obsah pojmu důstojnost nebude dostatečně a priori determinovaný.[2]

Na druhou stranu lidská důstojnost je nezanedbatelnou částí právnické obce napříč právními kulturami vnímána jako fundamentální a základní koncept samotné podstaty režimu lidských práv.[3]

Cílem předkládaného příspěvku je základní teoretické vymezení lidské důstojnosti v rámci rozhodování Nejvyššího soudu USA, který tak může poskytnout alespoň primární vhled do této problematiky v americkém pojetí. Ačkoli totiž není kategorie důstojnosti formálně v americkém federálním ústavním pořádku zakotvena, zaujímá v její judikatuře významnou interpretační úlohu, která může přinést užitečné komparativní poznatky k pochopení lidské důstojnosti ve vší své komplexnosti. V rámci samotného příspěvku bude nejdříve stručně pojednáno o různých teoretických vymezeních důstojnosti v americké doktríně, následně pak budou blíže představeny jednotlivé oblasti, ve kterých je s tímto pojmem v judikatuře Nejvyššího soudu USA nejčastěji pracováno. Na jednotlivých rozhodnutích bude demonstrován konkrétní obsah a význam pojmu důstojnost v americkém právním prostředí.

1. Pojem důstojnost a jeho vymezení v americkém právním prostředí

Koncept lidské důstojnosti má bohatou historii. Již antický filosof Cicero viděl v důstojnosti základní požadavek ctnostného života spočívající v chování a jednání takovým způsobem, který odpovídá důstojnosti lidské bytosti jakožto bytosti nadané „vyšším duchem“, který jí dává schopnost myšlení a sebeuvědomění.[4] Velký vliv na americkou doktrínu lidské důstojnosti má i dílo I. Kanta, který považoval lidskou důstojnost za absolutní hodnotu neporovnatelnou s žádnou jinou hodnotou či instrumentálním užitkem; podle něj se nejedná o kvantitativní pojem, nýbrž o hodnotu plynoucí ze schopnosti myslet a morálně jednat.[5]

Pokud se podíváme na samotný koncept lidské důstojnosti, z hlediska jeho dílčí kategorizace lze rozlišit nespočet odlišných pojetí.[6] Následná diferenciace vychází z pojetí důstojnosti M. Düwella, podle kterého lze rozlišit 3 základní kategorie, a to vnímání lidské důstojnosti jako práva, normy či principu.[7]

Lidská důstojnost jako subjektivní veřejné právo bude představovat individuální právo jednotlivce charakteristické speciálním obsahem, který bude co do rozsahu méně konkrétní než ostatní základní práva a bude tak představovat jakousi sběrnou kategorii chránící před nerespektováním práv jednotlivců. Dalším možným pohledem na důstojnost jako právo je dle Düwella pohled, že k porušení tohoto práva dojde pouze v případech porušení tak závažného charakteru, že toto porušení nebude pouze porušením specifických práv, ale taktéž porušením lidské důstojnosti jako takové.[8]

V případě pojetí lidské důstojnosti jako normy se bude z hlediska její formy a závaznosti jednat o fundamentální normu, která bude vyžadovat respekt k lidské důstojnosti sama o sobě bez nutnosti vnitřního spojení s lidskými právy; tato norma potom posoudí některá jednání jako objektivní porušení lidskosti, což podle Düwella může být problematické, neboť pokud nebude důstojnost jako norma a priori dostatečně determinovaná, bude záležet na pravidlech jednání, obyčejích a zvycích každé jednotlivé společnosti, která jednání bude za porušení lidskosti považovat, což může vést až k potenciálnímu vyloučení některých, nyní uznávaných, lidských práv.[9]

Konečně, lidská důstojnost může být považována i za zastřešující princip připisující hodnotu lidským bytostem zakládající jejich přirozený respekt.

2. Lidská důstojnost v judikatuře Nejvyššího soudu USA

Jak bylo již naznačeno výše, ačkoli není kategorie lidské důstojnosti v americkém federálním právním systému formálně zakotvena,[10] v současné době hraje (stále častěji) v právní argumentaci Nejvyššího soudu USA stále významnější úlohu.[11]

V rámci samotné analýzy judikatury Nejvyššího soudu USA lze zaznamenat určitý koncepční přesun v pojetí důstojnosti.[12] Během osmnáctého a devatenáctého století byl pojem důstojnost zmiňován pouze v souvislosti se subjekty, jako jsou soudy a státní instituce ve smyslu suverénních a svrchovaných entit. Tato koncepce byla používána k naznačení nutnosti vyjadřovat řádnou úctu vládním orgánům jak na horizontální úrovni, tak na úrovni vertikální. Již v Listech Federalistů tak J. Madison poznamenává, že požadavky pro členství v systému federálního soudnictví znamenají zajistit, že činnost těchto soudů bude provedena „prospěšně a s důstojností“.[13] Ve stejném duchu pak Nejvyšší soud USA při výkladu principu suverénní imunity státu deklaroval základní požadavek federalismu, a to vyjadřování respektu a důstojnosti ze strany Kongresu jednotlivým státům jakožto bývalým suverénům a nově připojeným účastníkům federace, což je podle soudu v souladu s jejich statusem jako suverénních a svrchovaných entit.[14]

Personální aspekt pak lidská důstojnost dostala až v průběhu dvacátého století, zejména po skončení druhé světové války a v návaznosti na přijetí Všeobecné deklarace lidských práv, kdy Nejvyšší soud začal důstojnost považovat za jakousi vlastnost či hodnotu přirozeně náležející každému jednotlivci.[15]

S tímto pojetím následně souvisí rozmach aplikace lidské důstojnosti a jejího pronikání do judikatury napříč americkým právním systémem. Podle analýzy judikatury Nejvyššího soudu USA L. Henry rozlišuje pět základních významových konceptů, v rámci kterých je lidská důstojnost nejčastěji uváděna: rovnost, svoboda, osobní integrita, kolektivní ctnost a institucionální status jednotlivce.[16] Dále lze podle N. Raa rozlišit tři základní kategorie případů nejčastějšího výskytu pojmu důstojnost: důstojnost jako inherentní hodnota každého jednotlivce, důstojnost jako podklad pro domáhání se základních (substantivních) hodnot a důstojnost ve spojitosti s uznáním a respektem.[17]

Pro důkladnější demonstraci jednotlivých významových kontextů bude dále v příspěvku sledována koncepce rozlišení podle M. Goodmana, který vyzvedává osm právních oblastí, kde je pojem lidské důstojnosti v rámci judikatury Nejvyššího soudu USA používán citelně více.[18] Jsou jimi právní oblasti dotýkající se těchto ústavně zaručených práv:

1. svoboda jednání a zájmů korespondujících s právem na soukromí v oblasti manželství, intimních vztahů, antikoncepce aj.,

2. rovnost před zákonem v případech rovného přístupu ke vzdělání a ubytování,

3. princip zákazu sebeobviňování v trestním řízení,

4. ochrana proti nepřiměřenému vyhledávání a zabavování důkazů,

5. ochrana proti ukládání krutých a nepřiměřených trestů,

6. garance možnosti jednotlivce zvolit si v určitých případech způsob a dobu smrti (tzv. „právo na smrt“),

7. rovnost v případech nároků ekonomické pomoci a hmotného zabezpečení ze strany vlády a státu,

8. svoboda projevu reflektující zároveň právo na ochranu osobnosti.

2.1. Právo na soukromí, rovnost před zákonem v případě vzdělání a zákaz sebeobviňování v trestním řízení

Podle M. Goodmana judikatura zahrnující první tři subkategorie vykazuje srovnatelné znaky pojetí lidské důstojnosti, kdy důstojnost je v této oblasti považována za soudem deklarovanou a aprobovanou ústavní hodnotu, která je již stabilní součástí ústavněprávní jurisprudence.[19]

Typickým příkladem pojetí lidské důstojnosti a nutnosti její ochrany pak mohou být soudní rozhodnutí týkající se práva ženy na umělé přerušení těhotenství, kdy soud spojuje důstojnost s možností svobodné volby těhotenství ukončit. V případu Planned Parenthood of Southeastern Pennsylvania v. Casey[20] pensylvánský zákon před potratem požadoval, aby žena alespoň dvacet čtyři hodin před potratem obdržela určité informace a zároveň podepsala prohlášení, že oznámila manželovi svůj úmysl uměle těhotenství přerušit. Soud v tomto případě prohlásil možnost ženy ukončit těhotenství jako svobodný zájem chráněný ústavou, kdy se jedná o volbu ústředně se vztahující k osobní důstojnosti a autonomii jednotlivce.

Obdobnou úvahu pak učinil i v případu Lawrence v. Texas[21] týkající se zneplatnění zákona kriminalizující určitá sexuální chování či praktiky. Soud v tomto případě vztáhnul daný zákon poněkud široce na porušení svobodného zájmu zahrnující nejintimnější a nejosobnější volby jednotlivce, kdy tyto volby považoval opět za volby tak úzce se vztahující k osobní důstojnosti a autonomii, že požívají ochrany ústavního pořádku.

V kontextu těchto případů tak lze důstojnost charakterizovat jako hodnotu bytostně spojenou s jednotlivcem coby bytostí přirozeně nadanou svobodou. Zároveň pak pojem důstojnosti může být vnímán jako požadavek státu k nezasahování do určitých sfér.[22]

2.2. Nepřiměřené vyhledávání důkazů a ochrana proti ukládání nepřiměřených trestů

Zatímco tedy v oblastech dotýkajících se soukromí nebo rovnosti na vzdělání je lidská důstojnost propracovanou nedílnou součásti judikatury, v otázkách týkajících se trestních věcí (tj. kategorie čtyři a pět podle základního rozdělení) lze naopak konstatovat, že rozhodnutí soudu jsou spíše sporadická, neustálená a pojem lidské důstojnosti je používán spíše jako rétorická pomůcka při nedostatečně argumentačně podloženém rozhodnutí. V těchto oblastech se pak také objevuje spíše než snaha soudu o nalezení důstojnosti následování majoritního názoru veřejnosti nebo exekutivních orgánů.[23]

V případech vyhledávání důkazů je judikatura Nejvyššího soudu USA rozdílná a nejednotná. Lze konstatovat, že lidská důstojnost se objevovala jako součást práva na ochranu před nepřiměřeným obstaráváním důkazů zejména do poloviny osmdesátých let dvacátého století, než naplno propukla tzv. „drogová válka“.[24] Od této doby pak důstojnost v judikatuře Nejvyššího soudu USA ustoupila státnímu zájmu na odrazování a snižování obchodu s drogami.[25] Zatímco tedy v případu Rochin v. California[26] byl důkaz zahrnující nedobrovolné vypláchnutí žaludku obviněného shledán jako důkaz zcela nepřípustný, jelikož podle soudu jednání policie tímto způsobem je brutální a útočící na samotnou lidskou důstojnost, o několik desetiletí později v případě Skinner v. Railway Labor Executives'Ass'n[27] týkající se povinnosti podrobit se protidrogovým testům již soud shledal povinnost poskytnout vzorek krve a moči za požadavek slučitelný s ústavou. Nejproblematičtější se pak jeví role lidské důstojnosti v případě trestání, kdy na jedné straně soud deklaruje spravedlivé a přiměřené udělování trestů s ohledem na důstojnost jednotlivce, na druhé straně judikatura výrazně pokulhává v ospravedlnění trestu smrti právě s ohledem na lidskou důstojnost.

V jednom z prvních případů zabývající se přiměřeným a spravedlivým ukládáním trestů, Trop v. Dulles,[28] Nejvyšší soud USA konstatoval, že základním výkladovým konceptem zákazu udělování nepřiměřených trestů není nic menšího než důstojnost člověka, a že předmětné ustanovení ústavy nelze považovat za statické a neměnné, ale za takové, které musí čerpat svůj význam z vyvíjejících se „standardů slušnosti“,[29] které vyjadřují průběh zrání společnosti. V na to navazujícím případu Hope v. Pelzer[30] byla tak lidská důstojnost použita jako základ pro zakázání alabamským věznicím připoutávat svoje vězně k předem určeným místům jako trest na nevhodné chování nebo odmítnutí pracovat. Na druhou stranu, lidská důstojnost v obecné rovině sama o sobě nepřevažuje zájem společnosti a státu na výkonu trestu smrti. V případu Gregg v. Georgia[31] soud sice konstatoval, že trest musí být v souladu s důstojností jednotlivce, ale v tom smyslu, že trest za spáchaný trestní čin nesmí být toliko excesivní či přehnaný, nikoli, že samotný trest smrti by byl v rámci důstojnosti nepřípustný. Za excesivní je pak vnímán takový trest, jestliže nijak měřitelně nepřispívá k akceptovaným cílům trestání a není tak ničím jiným než bezúčelným a zbytečným uložením bolesti a utrpení nebo je hrubě v nepoměru k závažnosti trestného činu.[32]

Lze tedy uzavřít, že lze pozorovat určité napětí mezi obecným výkladovým apelem Nejvyššího soudu USA k posouzení důstojnosti a rozdílem v jeho skutečném aplikování a dodržování. Na jednu stranu totiž expresivně považuje lidskou důstojnost jako imanentní součást amerického ústavního pořádku v souvislosti s ukládáním trestů, na druhou stranu bez spolehlivé argumentační pozice shledává trest smrti jako ústavně konformní alternativu s odkazem, že druh takovýchto otázek morálního charakteru by měl soud přenechat společnosti, potažmo zákonodárci.[33]

2.3. „Právo na smrt“ a problematika asistované sebevraždy

V rámci této oblasti lze v obecné rovině konstatovat, že soud si uvědomuje lidskoprávní aspekt a výraznou roli důstojnosti v této oblasti, avšak stále vnímá zájem společnosti a státu jako zájem důstojnost převažující.

V případě Cruzan v. Director, Missouri Department of Health[34] tak například Nejvyšší soud USA uznal oprávněnost požadavku státu Missouri na jasný a přesvědčivý důkaz, že nyní komunikace neschopný pacient dává souhlas k odpojení od vyživovacích a život udržujících přístrojů. Soud tak těsnou většinou zamítl „právo na smrt“ v případě, že takovýto důkaz nemůže být poskytnut. Disentující soudci pak uvedli, že každý je v těchto podmínkách oprávněn zvolit si způsob a dobu smrti, která tak zachová jeho důstojnost.[35]

V případech Washington v. Glucksberg[36] a Vacco v. Quill[37] soud konstatoval, že není žádné právo na lékařsky asistovanou sebevraždu, neboť zájem státu na zachování života a ochrana etiky a integrity lékařské profese chránící zranitelné skupiny od zneužívání a pochybení převáží. I zde pak soudce Stevens ve svém odlišném stanovisku spojil právo na asistovanou sebevraždu s důstojností, když konstatoval, že opět se jedná o základní právo jednotlivce na svobodnou volbu nacházející se v samotném středu důstojnosti a jeho autonomie.[38]

2.4. Rovnost v ekonomické pomoci a právo na rovné sociální zabezpečení

Tato subkategorie na rozdíl od předchozích nezahrnuje státní angažovanost do této oblasti, ale naopak spíše její neochotu zde zasahovat.[39] V těchto případech tak stěžovatelé nerozporují neoprávněnost státních zásahů, ale naopak spíše selhání státu spočívající v neschopnosti poskytnout určitá ekonomická plnění či finanční pomoc. Typickým případem může být rozhodnutí ve věci Goldberg v. Kelly[40] týkající se příjemců sociálních dávek, jejichž vyplácení bylo zastaveno bez řádného předchozího důkazního řízení a slyšení příjemce. V této souvislosti soud konstatoval, že pouze spravedlivé předchozí stání před zastavením vyplácení dávek může být považováno za naplňující ústavně garantované právo na spravedlivé řízení. Soud v této souvislosti taktéž konstatoval, že od samého počátku bylo jedním ze základních požadavků státu podporovat v rámci určitých mantinelů důstojnost a životní standard jednotlivců v jejich sociálních právech.

Jedná se však pouze o jakýsi začátek prosazování důstojnosti jako ústavní hodnoty v případech sociálních práv, kdy stát by měl garantovat jednotlivci z pohledu jeho důstojnosti alespoň minimální standard životní úrovně zahrnující i poskytnutí ekonomické podpory.

2.5. Svoboda projevu

Odlišnost pojetí lidské důstojnosti v této kategorii od kategorií předchozích spočívá především ve skutečnosti, že zde uvedené případy mohou představovat dvě soupeřící ústavní hodnoty, a to na jedné straně právo na svobodu projevu a lidskou důstojnost z toho plynoucí, na druhé zájem na zachování důstojnosti (v americkém právním prostředí tzv. reputace). Lidská důstojnost pak v těchto případech může stát na dvou protichůdných stranách, vždy záleží na jednotlivých konkrétních okolnostech každého individuálního případu, což ale velmi omezuje možnost abstrakce alespoň obecných univerzálně platících poznatků.

Obecně tak lze poukázat alespoň na případy Rosenblatt v. Baer[41] a Paul v. Davis[42] týkající se náhrady škody za zveřejnění potenciálně degradujících osobních informací nebo materiálů, kde soudce Stewart ve svých odlišných stanoviscích konstatoval, že právo jednotlivce na ochranu své reputace reflektuje základní koncept důstojnosti jednotlivce a jeho hodnoty jako lidské bytosti. Jedná se tak o kořenový princip systému založeného na spořádaných hodnotách. V těchto rozhodnutích je tak lidská důstojnost pojata ve smyslu ústavní hodnoty vykládané německým Spolkovým ústavním soudem.[43]

3. Závěr

Pojetí lidské důstojnosti v judikatuře Nejvyššího soudu USA prošlo za celou jeho historii znatelným vývojem, od vnímání důstojnosti pouze v politickém kontextu až po rozsáhlou argumentační pozici při posuzování individuálních práv jednotlivců napříč jednotlivými právními odvětvími. Aktuálně také hraje důležitou úlohu při posuzování případů týkajících se biotechnologií, biomedicíny či práv menšin. Celkově je četnost jejího výskytu v judikatuře Nejvyššího soudu USA stále větší, přičemž, na rozdíl od jejího dřívějšího užívání, je v současné době zmiňována jak soudci spíše liberálnějšími, tak i jejich konzervativními protějšky.[44]

Na druhé straně se stále jedná o koncept velmi vágní a neurčitý, o kterém nepanuje jednotný společenský konsensus. Jeho obsah, koncept i praktické použití tak i nadále zůstávají čistě na uvážení právo aplikujících orgánů, což se pak projevuje v jejich ne příliš jednotné, ustálené či argumentačně vyvážené judikatuře. Naplnění ideálu lidské důstojnosti tak stále zůstává cílem ušlechtilým, ale prozatím nedosaženým a možná i nedosažitelným.

Text vznikl jako výstup konference Weyrův den právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity v Brně, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.

---

[1] Srov. např. EBERLE, Edward J. Human Dignity, Privacy, and Personality in German and American Constitutional Law. Utah Law Review, roč. 1997, č. 4, str. 964 a násl.

[2] Více viz DÜWELL, Marcus; BRAARVIG, Jens; BROWNSWORD, Roger, et alii. The Cambridge handbook of human dignity: interdisciplinary perspectives. 1. vyd. Cambridge: Cambridge university press, 2014, str. 18. ISBN 978-0-521-19578-2.

[3] Viz např. BOTHA, Henk. Human Dignity in Comparative Perspective. Stellenbosch Law Review, roč. 20, č. 2 (2009), str. 173 a násl.

[4] GLENSY, D. Rex. The Right to Dignity. Columbia Human Rights Law Review, roč. 43, č. 1 (2011), str. 74 a násl.

[5] BOSTROM, Nick. Dignity and Enhancement. Contemporary Readings in Law and Social Justice, roč. 1, č. 2 (2009), str. 85.

[6] Např. DAN-COHEN, Meir. A concept of dignity. Israel Law Review, roč. 44, č. 1 (2011), str. 9 a násl. nebo RAO, Neomi. Three Concepts of Dignity in Constitutional Law. Notre Dame Law Review, roč. 86, č. 1 (2011), str. 183 a násl. aj.

[7] DÜWELL, Marcus; BRAARVIG, Jens; BROWNSWORD, Roger, et alii. The Cambridge handbook of human dignity: interdisciplinary perspectives. 1. vyd. Cambridge: Cambridge university press, 2014, str. 28.

[8] Podle Düwella je tato povaha lidské důstojnosti problematická v tom, že vidí porušení lidské důstojnosti jako porušení subkategorie nejvýznamnějších fundamentálních práv, tzv. normativního jádra lidských práv, pro které je pak nutná silnější forma ochrany. Viz DÜWELL, Marcus; BRAARVIG, Jens; BROWNSWORD, Roger, et alii. The Cambridge handbook of human dignity: interdisciplinary perspectives. 1. vyd. Cambridge: Cambridge university press, 2014, str. 28 a násl.

[9] Tamtéž.

[10] Pouze několik málo států má ve svých ústavách důstojnost formálně zakotvenou (např. Louisiana nebo Montana), a to ať už jako fundamentální hodnotu nebo subjektivní právo na individuální důstojnost.

[11] Jak na základě své studie konstatuje např. M. Henry. Viz HENRY, L. Meltzer. The Jurisprudence of Dignity. University of Pennsylvania Law Review, roč. 160, č. 1 (2011), str. 189 a násl.

[12] RESNIK, Judith.; SUK, Ch. Julie Adding Insult to Injury: Questioning the Role of Dignity in Conceptions of Sovereignty, Stanford Law Review, roč. 55, č. 5 (2003) str. 1934.

[13] RAO, Neomi. On the Use and Abuse of Dingnity in Constitutional Law. Columbia Journal of European Law, roč. 14, č. 2 (2008), str. 238 a násl.

[14] Viz např. Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ze dne 23.6.1999, Alden v. Maine , č. (98-436) 527 U.S.706 [online]. In Legal Information Institute [cit. 06-06-2015]. Cornell University Law School. Dostupné z: https://www.law.cornell.edu/supct/html/98-436.ZS.html

[15] RESNIK, Judith.; SUK, Ch. Julie Adding Insult to Injury: Questioning the Role of Dignity in Conceptions of Sovereignty, Stanford Law Review, 2003, roč. 55, č. 5, str. 1934.

[16] Více viz HENRY, L. Meltzer. The Jurisprudence of Dignity. University of Pennsylvania Law Review, 2011, roč. 160, č. 1, str. 189 a násl.

[17] RAO, Neomi. Three Concepts of Dignity in Constitutional Law. Notre Dame Law Review, 2011, roč. 86, č. 1, str. 187 a násl.

[18] GOODMAN, Maxine. Human Dignity in Supreme Court Constitutional Jurisprudence. Nebraska Law Review, 2006, roč. 84, č. 6, str. 757 a násl.

[19] Tamtéž.

[20] Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ze dne 29. 6. 1992, Planned Parenthood of Southeastern Pa. v. Casey, č. (91-744), 505 U.S. 833 [online]. In Legal Information Institute [cit. 01-06-2015]. Cornell University Law School. Dostupné z: https://www.law.cornell.edu/supct/html/91-744.ZS.html

[21] Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ze dne 26. 6. 2003, Lawrence v. Texas, č. (02-102) 539 U.S. 558 [online]. In Legal Information Institute [cit. 01-06-2015]. Cornell University Law School. Dostupné z: https://www.law.cornell.edu/supct/html/02-102.ZO.html

[22] GLENSY, D. Rex. The Right to Dignity. Columbia Human Rights Law Review, 2011, roč. 43, č. 1, str. 91 a násl.

[23] GOODMAN, Maxine. Human Dignity in Supreme Court Constitutional Jurisprudence. Nebraska Law Review, 2006, roč. 84, č. 6, str. 757 a násl.

[24] Což je situace spojená se zvýšenou snahou o zabránění užívání a obchodu s drogami, reagující na přijaté protidrogové zákony.

[25] Tamtéž.

[26] Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ze dne 2. 1. 1952, Rochin v. California, č. 342 U.S. 165 [online]. In Legal Information Institute [cit. 01-06-2015]. Cornell University Law School. Dostupné z: https://www.law.cornell.edu/supremecourt/text/342/165

[27] Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ze dne 21. 3. 1989, Skinner v. Railway Labor Executives'Ass'n, č. (87-1555) 489 U.S. 602 [online]. In Justia - US Supreme Court Database [cit. 04-06-2015]. US Supreme Court Database. Dostupné z: https://supreme.justia.com/cases/federal/us/489/602/case.html

[28] Týkající se propadnutí občanství rodilému Američanovi jako trest námořnického tribunálu za dezerci počas válečného konfliktu. Více viz Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ze dne 31. 3. 1958, Trop v. Dulles, č. 356 U.S. 86 [online]. In Legal Information Institute [cit. 01-06-2015]. Cornell University Law School. Dostupné z: https://www.law.cornell.edu/supremecourt/text/356/86

[29] Podle těchto standardů je pak např. trest smrti udělený mentálně retardovaným jedincům považován za nepřípustný. Viz např. Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ze dne 20. 6. 2002, Atkins v. Virginia, č. (00-8452) 536 U.S. 304 [online]. In Legal Information Institute [cit. 11-05-2015]. Cornell University Law School. Dostupné z: https://www.law.cornell.edu/supct/html/00-8452.ZS.html

[30] Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ze dne 26. 6. 2002, Hope v. Pelzer, č. (01-309) 536 U.S. 730 [online]. In Legal Information Institute [cit. 01-06-2015]. Cornell University Law School. Dostupné z: https://www.law.cornell.edu/supct/html/01-309.ZS.html

[31] Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ze dne 2. 7. 1976, Gregg v. Georgia, č. (74-6257) 428 U.S. 153 [online]. In Legal Information Institute [cit. 11-06-2015]. Cornell University Law School. Dostupné z: https://www.law.cornell.edu/supremecourt/text/428/153

[32] Nejvyšší soud tak např. nepovažuje v obecné rovině za protiústavní uložení trestu smrti za vraždu. Více viz např. Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ze dne 2. 6. 1976, Woodson v. North Carolina, č. (75-5491) 428 U.S. 280 [online]. In Legal Information Institute [cit. 01-06-2015]. Cornell University Law School. Dostupné z: https://www.law.cornell.edu/supremecourt/text/428/280

[33] Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ze dne 2. 7. 1976, Gregg v. Georgia, č. (74-6257) 428 U.S. 153 [online]. In Legal Information Institute [cit. 11-06-2015]. Cornell University Law School. Dostupné z: https://www.law.cornell.edu/supremecourt/text/428/153

[34] Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ze dne 25. 6. 1990, Cruzan v. Director, Missouri Department of Health, č. (88-1503) 497 U.S. 261 [online]. In Legal Information Institute [cit. 01-06-2015]. Cornell University Law School. Dostupné z: https://www.law.cornell.edu/supremecourt/text/497/261

[35] Tamtéž.

[36] Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ze dne 26. 6. 1997, Washington v. Glucksberg, č. (96-110) 521 U.S. 702 [online]. In Legal Information Institute [cit. 25-05-2015]. Cornell University Law School. Dostupné z: https://www.law.cornell.edu/supremecourt/text/521/702

[37] Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ze dne 26. 6. 1997, Vacco v. Quill, č. 521 U.S. 793 [online]. In Justia - US Supreme Court Database [cit. 03-06-2015]. US Supreme Court Database. Dostupné z: https://supreme.justia.com/cases/federal/us/521/793/

[38] Tamtéž.

[39] GOODMAN, Maxine. Human Dignity in Supreme Court Constitutional Jurisprudence. Nebraska Law Review, 2006, roč. 84, č. 6, str. 759 a násl.

[40] Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ze dne 23. 3. 1970, Goldberg v. Kelly, č. 397 U.S. 254 [online]. In Justia - US Supreme Court Database [cit. 01-06-2015]. US Supreme Court Database. Dostupné z: https://supreme.justia.com/cases/federal/us/397/254/case.html

[41] Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ze dne 21. 2. 1996, Rosenblatt v. Baer, č. 383 U.S. 75 [online]. In Justia - US Supreme Court Database [cit. 01-06-2015]. US Supreme Court Database. Dostupné z: https://supreme.justia.com/cases/federal/us/383/75/case.html

[42] RozhodnutíNejvyššíhosoudu USA zedne23. 3.1976,Paulv.Davis,č. 424 U.S. 693 [online]. In Justia - US SupremeCourt Database [cit. 14-05-2015].US Supreme Court Database. Dostupnéz: https://supreme.justia.com/cases/federal/us/424/693/case.html

[43] GOODMAN, Maxine. Human Dignity in Supreme Court Constitutional Jurisprudence. Nebraska Law Review, 2006, roč. 84, č. 6, str. 789.

[44] HENRY, L. Meltzer. The Jurisprudence of Dignity. University of Pennsylvania Law Review, 2011, roč. 160, č. 1, str. 189.