Odpovědnost lékárníků – díl čtvrtý

V minulém díle minisérie článků, jejichž předmětem je bližší seznámení se s odpovědnostními vztahy při výkonu farmaceutických povolání, jsme se zaměřili na správněprávní odpovědnost lékárníků. Z pohledu správního práva je podstatné zejména postavení Státního ústavu pro kontrolu léčiv, jakožto kontrolního orgánu pro dodržování správné lékárenské praxe a zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech.

Čtvrtý díl minisérie bude zaměřen na odpovědnost trestněprávní, se kterou se můžeme setkat v těch nejvíce závažných případech, u nichž dojde k zasažení do jedné či více hodnot chráněných trestním právem. Trestněprávní odpovědnost nastupuje jako tzv. „ultima ratio“ v těchto případech porušení povinností lékárníků, resp. provozovatelů lékáren. V praxi se nejčastěji jedná o případy spojené s návykovými látkami a jejich nedovoleným výdejem, nedbalostním ublížením na zdraví či ohrožením životního prostředí.

Základní právní úpravu na poli trestněprávní odpovědnosti představují dva právní předpisy, a to zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník („Trestní zákoník“), který obsahově vymezuje trestněprávní odpovědnost a jednotlivé trestné činy, a zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním („Trestní řád“), jenž představuje základní procesní úpravu v oblasti trestního práva. V dnešním článku se tyto základní právní předpisy pokusíme blíže nastínit.

Úvodem je potřebné připomenout, že při výkonu povolání farmaceutů dochází k činnostem, které mohou v případě pochybení vést k těžkým následkům na zdraví pacientů. Z tohoto důvodu se tak na farmaceuty, stejně jako na lékaře, vztahuje přísná úprava povinností a s nimi souvisejících případných následků.

Trestněprávní odpovědnost dopadá také na právnické osoby, zde provozovatele lékáren. Základní úpravu obsaženou v Trestním zákoníku a Trestním řádu doplňuje zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.

Obecně k trestněprávní odpovědnosti

S trestněprávní odpovědností se v ideálním případě při výkonu svého povolání nikdy nesetkáte. Postavení trestněprávní odpovědností jakožto prostředku „ultima ratio“ vychází ze zásady subsidiarity trestní represe, která znamená, že trestní právo a jeho nástroje by měly být brány v úvahu pouze v takovém případě, kdy jiné právní prostředky ke sjednání nápravy (správněprávní odpovědnost, občanskoprávní odpovědnost apod.) nepřicházejí v úvahu, a to pro jejich neúčinnost, nevhodnost nebo faktické vyčerpání.

Shora uvedenou zásadu si můžeme uvést na praktickém příkladu likvidace nepoužitých a nepoužitelných léčivých přípravků, jež podléhá striktní právní úpravě. V případě porušení povinností na úseku likvidace léčivých přípravků se lékárník může dopustit přestupku například podle zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech, za nějž bude provozovatel lékárny náležitě potrestán.

Shora popsané jednání lékárníka může (ale nemusí) naplnit některou ze skutkových podstat trestného činu proti životnímu prostřední, a to v závislosti na závažnosti daného jednání.

Trestněprávní odpovědnost by se tak na výše uvedený příklad použila například v případě, kdy by lékárník úmyslně způsobil poškození složek životního prostřední ve větším rozsahu nebo na větším území (tj. v případě, kdy společenská nebezpečnost / škodlivost konkrétního činu dosahuje takové míry, že je možné uvažovat o trestném činu, a nikoliv jen o přestupku).

K tomu, aby trestněprávní odpovědnost vznikla, musí být naplněna skutková podstata trestného činu. Osobě, která čin spáchala, musí být odpovědnost přičitatelná a nemohou existovat důvody pro vyloučení odpovědnosti. Jednání osoby musí být úmyslné nebo nedbalostní, přičemž obecně platí, že je třeba úmyslu, nestanoví-li Trestní zákoník, že postačí nedbalosti.

Ze shora uvedeného tak vyplývá, že ne každé jednání musí naplnit skutkovou podstatu trestného činu a úpravu trestního práva tak nebude nutné použít. O tom, zda k porušení povinnosti postupovat lege artis, tj. porušení povinnosti poskytovat péči na náležité odborné úrovni, došlo či nikoliv se rozhoduje na základě znaleckých posudků.

To však neznamená, že se farmaceut či farmaceutický asistent fakticky zcela vyhne trestnímu řízení. I samotná skutečnost, že byla osoba obviněna ze spáchání trestného činu a následně s ní bylo zahájeno řízení před orgány činnými v trestním řízení může přinést řadu komplikací, včetně komplikací pro samotného provozovatele lékárny.

Kdo trestné činy řeší?

Obecně platí, že k řešení trestných činů jsou příslušné policejní orgány, státní zástupci a soudy (společně označovány jako orgány činné v trestním řízení). Každý ze shora uvedených orgánů zastává v trestním právu své vlastní postavení a plní určitou roli v řízení.

Pokud má kdokoliv za to, že byl spáchán trestný čin, může (a v některých případech pak i musí) se na orgány činné v trestním řízení obrátit s trestním oznámením. Takové oznámení není nijak obsahově předepsáno, může být podáno i ústně. Základní informace k postupu při podání trestního oznámení naleznete mj. na stránkách Policie ČR.

Na tomto místě je potřebné upozornit na to, že vědomé uvedení nepravdivých údajů v trestním řízení může vést k odpovědnosti za trestný čin křivého obvinění.

Skutkové podstaty spojené s výkonem lékárenského povolání

S trestněprávní odpovědností se můžete setkat také mimo výkon povolání. Obecné skutkové podstaty dopadají zejména na každodenní činnosti člověka, které vedou k poškození Trestním zákonem chráněných hodnot.

Předmětem tohoto článku jsou však předně ty skutkové podstaty, se kterými se mohou farmaceuti či farmaceutičtí asistenti setkat při výkonu svého povolání. Jde o (i) trestné činy proti životu a zdraví a (ii) trestné činy obecně nebezpečné. Shora uvedené trestné činy jsou v praxi důležité zejména z toho důvodu, že i potenciálně malé pochybení nebo nedbalost farmaceuta může vést ke vzniku trestněprávní odpovědnosti a trestnímu stíhání. Vedle výše uvedených trestných činů stojí také majetkové trestní činy (např. trestné činy související s paděláním receptů za účelem vyšších úhrad zdravotní péče ze strany zdravotních pojišťoven či trestné činy padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy apod.).

Trestné činy proti životu a zdraví

V případě první skupiny trestných činů, tedy trestných činů proti životu a zdraví, můžeme zmínit zejména trestné činy související s ublížením na zdraví. Tyto trestné činy upravují § 147 a 148 Trestního zákoníku. Ustanovení § 147 Trestního zákoníku stanoví, že ten, „kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.“ Vyšší trestní sazba, tj. trest ve výši šesti měsíců až čtyř let, hrozí osobě v případě, kdy poruší důležitou povinnost vyplývající z jejího zaměstnání (tj. např. porušení povinnosti postupovat lege artis, a to s ohledem na význam zdravotní péče o občany České republiky).

Zákon40/2009 Sb. Zákon trestní zákoník

§ 147

Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti

(1) Kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.

(2) Odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

(3) Kdo z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob proto, že hrubě porušil zákony o ochraně životního prostředí nebo zákony o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické zákony, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let.

Zobrazit celý dokumentvčetně souvisejících dokumentů a komentářů