Nové právní zakotvení alternativní medicíny

Návrh zákonné úpravy de lege ferenda by měl reflektovat a upravovat poskytování léčitelských služeb, podmínky jejich poskytování a s tím spojený výkon státní správy v této oblasti v návaznosti na Rezoluce Světového zdravotnického shromáždění WHA67.18 z roku 2014 a WHA69.24 z roku 2016; na základě Strategie WHO pro tradiční medicínu 2014-2023 WHO a na základě Rezoluce 1206 (1999) Parlamentního shromáždění Rady Evropy.

Zda návrh zákona zachycuje podstatu, po které zástupci alternativní medicíny volali, je však otázkou. Zastánci z řad lékařů se snažili o to, aby měli legislativní oporu pro jejich činnost, která bude oficiálně zahrnovat součinnost alternativní a klasické medicíny. Avšak stručné znění zákona ve svých 29 ustanoveních přináší pouze vágní definici lečitelských služeb, definovaných jak pozitivním, tak negativním vymezením a stručným demonstrativním výčtem.[1] Svou jednoduchostí a nejednoznačností poskytne tato úprava do budoucna v praxi široký prostor pro situace, kdy bude možné pod tato ustanovení subsumovat jakékoliv praktiky, které se budou tvářit, že jejich cílem je snaha o zlepšení nebo zachování zdravotního stavu člověka. Což bude dávat velkou moc a příležitost léčitelským podvodníkům, a tak je otázkou, zda v takovém případě zákonná regulace v podstatě neztrácí smysl.

Návrh zákona se zameřil především na ochranu pacienta jako slabší strany představovaného právního vztahu. Základní princip navrhované úpravy spočívá v umožnění poskytovat léčitelské služby pouze tomu, kdo získá oprávnění, které vydá místně příslušný krajský úřad, přičemž pro vydání tohoto oprávnění nejsou stanovena žádná odbornější kritéria, vedle těch obecných, jako je bezúhonnost a v případě fyzických osob navíc i svéprávnost a zletilost. Tato úprava pak nabízí možnost získat oprávnění komukoliv a nikterak nechrání před, v této oblasti četnou, činností podvodníků a zároveň to snižuje důstojnost léčitelských služeb.

Proto i snaha zákona chránit pacienta je ve své podstatě poněkud utopická, jelikož nelze vymáhat po léčiteli následně náhradu, když není legislativní podklad pro to, co je a co není tou správnou metodou, radou atd. Takže v praxi budou soudní spory o náhradu za škodu způsobenou nesprávnou informací nebo škodlivou radou postaveny pouze na znaleckých posudcích a opět se vytrácí právní jistota, kterou měl zákon poskytnout.

Zvláštní kapitolu tvoří odpovědnost léčitelů, která není zákonem konkrétněji upravena. Zásadní postavení v oblasti odpovědnosti léčitelů, která vychází ze závazkového vztahu, mají instituty péče řádného odborníka a péče o zdraví dle občanského zákoníku. Vycházíme tedy z premisy, že oblast léčitelství vychází ze závazkového práva, a nikoliv zdravotnického. Právní základ spočívá v péči řádného odborníka a v soukromoprávní povaze metod působení na zdraví. Podstatou tohoto závazku je příkaz, tedy činnost vedená snahou příkazníka, tj. léčitele, o příznivé působení na zdraví příkazce. Z toho vyplývá, že odpovědnost příkazníka je z patřičné snahy dle ustanovení § 2637 OZ a z institutu péče řádného odborníka dle ustanovení § 2643 odst. 1 a § 2645 OZ taktéž i odpovědnost za následný stav příkazníka vycházející z ustanovení § 2438 odst. 2 OZ, kdy nezdar je způsoben porušením povinností léčitele. Otázkou však zůstává, zda je pro posouzení odpovědnosti léčitele zapotřebí příčinné souvislosti mezi zdravotním stavem a působením léčitele, anebo pouze určitá korelace[2].

Léčitelům zákon stanovuje pouze základní povinnosti, jako je zpracování a zveřejnění seznamu cen, informovat pacienta předem o ceně služeb a vystavit mu následně účet. Vedle toho k povinnostem léčitele patří i vedení záznamů o pacientech, kdy tyto záznamy budou podléhat unijnímu nařízení o ochraně osobních údajů a jejich shromaždování bude zajištěno prostřednictvím Národního registru léčitelů.

Jedinou represivní složkou je možnost odebrání či pozastavení oprávnění uděleného místně příslušným krajským úřadem. Úprava měla předejít situacím, kdy se poskytovatelé skrývají za nejasnými nebo neexistujícími subjekty, jestli se to nové právní regulaci podaří ukáže v následujících letech praxe.

Soutěžní příspěvek v soutěži Ukaž svou kreativitu VIII, 2. místo.

---

[1] § 2 (1) Léčitelské služby jsou službami, které jsou vedeny snahou zlepšit nebo zachovat zdravotní stav člověka. (3) Léčitelskými službami nejsou pouhé poskytování fyzického cvičení, masáže, meditace, výživové poradenství, činnosti charakteru duchovní služby a služby poskytované podle zvláštních právních předpisů. (4) Zdravotní služby podle zákona o zdravotních službách nejsou léčitelskými službami.

[2] TELEC, I. Právo přírodního léčitelství. Praha: Leges, 1. vydání. s.336, 2018. ISBN 978-80-7502-306-3.