Justičně – právní zamyšlení nad uplynulým rokem

Bilancovat by se mělo proto, abychom pochopili historické souvislosti, poučili se z nich a zaměřili se na budoucnost – neboť důležitější je to, co nás čeká, než to, co jsme provedli.

V roce 2015 se však staly některé události, které neprávem zůstaly opominuty (mediálně interesantnější je rozvod moderátorů komerční televize než jmenování předsedy Nejvyššího soudu, přestože ten je šestým nejvyšším ústavním činitelem).

Stojí za to si je připomenout. A nejen to – pokusit se rovněž o výhled do budoucnosti. Aby bilancování nezůstalo planým připomínáním minulosti, která nikoho nezajímá.

Nová „hlava“ obecné justice

Paní předsedkyně Iva Brožová stála v čele Nejvyššího soudu dlouhých 13 let a proslula především svým „vztahem“ k exprezidentovi Václavu Klausovi, který soudní moc, mírně řečeno, vždy přehlížel.

Proslula i svými zásadovými postoji k nové formě správy justice a nepřijatelným se pro ni stal model správy (sice) v čele s nejvyšší radou soudní moci, ale s početným zastoupením nominantů zbývajících mocí (exekutivní a legislativní) v tomto orgánu, který prosazuje tzv. „Justiční šestka“, v níž je (byl) iniciativní především předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa.

Novým předsedou Nejvyššího soudu byl poněkud narychlo (a pro leckoho možná překvapivě) jmenován 22. 1. 2015 profesor Pavel Šámal, který se do řízení svého soudu a justičních záležitostí vůbec pustil s energií jemu pověstnou.

To je pro soudní moc nepochybně dobrá zpráva, neboť ta dosud nemá svého oficiálního reprezentanta a je velmi vítán každý z vrcholných justičních manažerů, kdo se neštítí spojení „justiční politika“ (v tom pozitivním slova smyslu).

Předseda Nejvyššího soudu začal být hned vidět, což se projevilo v již poněkud nepříliš vkusné kauze soudcovských platů, ale i v otázkách týkajících se právě vzniku nového reprezentativního orgánu soudní moci.

Pověstný „tah na branku“ nového pana předsedy se ovšem projevil i okamžitým střetem s novým ministrem spravedlnosti.

Nový „šéf“ spravedlnosti

Dne 12. 3. 2015 byl totiž po rezignaci profesorky Válkové jmenován novým ministrem spravedlnosti Robert Pelikán, mladý ambiciózní muž, jemuž drive rovněž nechybí.

Vyhraněnost osobností nového předsedy Nejvyššího soudu a nového ministra spravedlnosti vedla (bohužel) k tomu, že vztahy nejen mezi předsedy nejvyšších soudů, ale i „zbytkem“ justice vůbec, na straně jedné, v roce 2015 ochladly na bod mrazu. Snad na nejhorší možnou úroveň (a to již v justici pamatuji pěknou řadu ministrů).

To je nepochybně škoda, a to jak pro ministerstvo, tak i pro justici, tím spíše pro občany.

Usnuly práce na nových procesních kodexech (civilním i trestním), přestalo se pracovat na novém modelu správy justice, komunikace vázne obecně.

Není vůbec důležité, kdo za to může, ale že současný stav totální nekomunikace nemůže přinést nic dobrého – a doufejme, že se to v příštím roce zlepší.

Bohužel, zasvěcení a znalci justičních poměrů začínají nabývat dojmu, že se to při současném personálním obsazení v čele ministerstva a nejvyšších soudů může podařit jen velmi obtížně.

Jedinou viditelnější aktivitou ministerstva v tomto roce tak zůstaly práce na novele občanského zákoníku účinného teprve od 1. 1. 2014.

Jenže – moudří už vědí, že tato novela soukromoprávního kodexu vzniká spíše tak trochu z trucu a moudří už vědí, bez ohledu na to, zda patří mezi jeho fanoušky či odpůrce, že by se na tento zákon nemělo přinejmenším deset let vůbec sahat (než si na něj alespoň trochu zvykneme – pokud to tedy vůbec jde).

Nepochybné je, že umenšená legislativní aktivita ministerstva spravedlnosti má i svá pozitiva – právo není třeba za každou cenu „rozvíjet“, hypertrofovat a činit podrobnějším a kazuističtějším.

Doplnění Ústavního soudu

Jelikož byl Ústavní soud doplněn i mnou osobně, stěží se vyhnu podezření z podjatosti.

Jenže, Ústavní soud byl v tomto roce zkompletován a osm let může zůstat ve stejném složení, pokud tomu nezabrání rezignace či nečekané zániky funkcí.

Spekulace o novém předsedovi ponechme nyní stranou – máme toho stávajícího, který byl jmenován na druhé období teprve předloni.

Osm let je dlouhá doba – a po tuto dobu bude mít Ústavní soud „klid na práci“, což je nepochybně dobrá zpráva, přestože každý právník by měl jistě několik výhrad k jeho personálnímu obsazení.

To se ale nedá nic dělat. Jednou Ústavní soud máme a v tomto složení jej máme na dobu dostatečně dlouhou na to, aby se projevily myšlenky, ideje a směry, kterými se bude kolektivní strážce ústavnosti ubírat.

Mohu-li se podělit o některé dosavadní dojmy a pokusit se o odhad, jaké by myšlenky nového Ústavního soudu mohly být, dovolím si tipnout: 1) zdravě konzervativní se zřetelem k tradičním hodnotám; 2) zdravě liberální se zřetelem na nové společenské trendy.

Závěr

Většina zmíněných událostí roku 2015 bude mít nepochybně dohru v roce 2016.

Máme si přát nového ministra spravedlnosti, aby váznoucí komunikace nevázla? Asi ne. Stejně bychom (my soudci) nakonec naříkali, že jsme si mysleli, že „horší už to být nemůže, ale opak je pravdou.“

Avšak vztahy mezi justičními manažery a ministerstvem v příštím roce musí prodělat jistou katarzi, abychom se pohnuli dál. Současný stav je neudržitelný.

Jinak ovšem žádné velké změny nečekejme. Jak v oblasti hmotného práva, tak i práva procesního, jak na vrcholných justičních postech, tak (bohužel) i v oblasti nového modelu správy justice.

A to je zřejmě dobře. Nepochybně pro ty, kteří se řídí heslem, že každá změna je k horšímu.

Děkuji všem čtenářům Právního prostoru za pozornost v roce 2015 a přeji požehnaný rok 2016. V něm pak mnoho sil fyzických i duševních a co nejméně novelizací čehokoliv!

Jaromír Jirsa