Fejeton: Humanismus a právo

Díky vyvěšení nadměrných trenýrek jsou ovšem tito výtečníci jen podezřelí z přečinů výtržnictví, krádeže a poškození cizí věci. Ocenění zatím v nedohlednu.

Vzpomeňme si krátce, jaká umělecká díla již vznikla v zahraničí. Například manželský pár Christo a Jeanne-Claude měl v oblibě balit různé předměty do prostěradel. Takto společně zakryli budovu Říšského sněmu v Berlíně, ostrovy v zátoce na Floridě, ale i památku UNESCO - most Pont Nuef v Paříži. Hranice umění posunul i Marcel Duchamp, když na své výstavě předvedl pisoár z porcelánu, dnes již slavnou Fontánu. V jeho odkaze pokračoval italský umělec Piero Manzoni svým nafouknutým balonkem nazvaným „Artist´s Breath“, či dnes miliony korun oceňovanou plechovkou s názvem „Artist´s Shit“. V současné době se jistý Justin Gignac dokonce živí prodejem odpadků z New Yorku zabalených v dárkové krabičce.

Může nám to připadat absurdní, ale všechny tyto bizardnosti spojuje jejich škatulka – konceptuální umění, někdy také happening. V tomto druhu umění již nejde tak o umělecký požitek, jak o jeho psychologický dopad na pozorovatele. Skvělým příkladem je i Týcovo důvtipné překrytí půlky neonového srdce nad Pražským hradem na otazník na konci funkčního období Václava Havla. Uměleckým dílem není samotné překryté srdce, ale komunikace díla s divákem. Stejně tak i u protestního kálení ve Veletržním paláci, kdy se autoři této „instalace“ opravdu nechtěli podělit se světem s obsahem svého měchýře, ale chtěli vyjádřit své znepokojení nad způsobem vedení Národní galerie.

Dle autorského zákona je dílo jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora a může být vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě, a to trvale nebo dočasně. Nezapadají do této definice i díla konceptuálního umění? Jestliže ano – a přijměme prosím domněnku, že prádlo nadměrných rozměrů bylo jakýmsi happeningem – znamená to, že by mohly být trenky chráněny nejen svobodou projevu, ale i svobodou umělecké tvorby? Tudíž neměly by být chráněny jako autorské dílo? A nemohli bychom vzhledem k posouvajícím se hranicím vnímání umění aplikovat tuto ochranu i na někdejší moč ve Veletržním paláci?

Ať už k těmto výstředním kouskům máme nebo nemáme sympatie, zamysleme se nad slovy Kurta Vonneguta, který prohlašuje, že umění není způsob jak se uživit, ale jak udělat život snesitelnější. Nabádá nás, že ať už jsme jakkoli mizerní v umění, máme se o něj pokoušet, protože tak naše duše poroste. Úlohou práva je pak sledovat všechny výstřelky společnosti, a usnadňovat jí jejich realizaci. Když se zaměříme na umění, musíme připustit, že má mnoho podob, stejně jako lidé, kteří jej tvoří. A jak říkal s oblibou Jan Werich – hlavní je mít rád lidi. Tehdejší porota, jež ocenila atomový výbuch, se vyjádřila, že touto cestou chtěla skupině přiznat uměleckou a morální legitimnost. Je tu někdo, kdo by jí přiznal i tu právní?

Fejeton byl napsán pro soutež Právnická povídka 2016, jejíž byl Právní prostor.cz mediálním partnerem.