Česká advokátní komora a její znaky ve světle judikatury Ústavního soudu

Ústavní soud se ani jednou ve svých nálezech nevěnoval přímo České advokátní komoře, avšak vyslovené závěry o charakteristických znacích profesních komor přiléhavě pasují i na Komoru advokátů.[1]

Jak již bylo řečeno výše, cílem tohoto článku je v souladu s judikatorními závěry Ústavního soudu popsat základní znaky profesních komor. Tyto základní znaky pasují i na ČAK, jakožto jednoho z představitelů profesní samosprávy. Jedná se především o dvě klíčová rozhodnutí Ústavního soudu, a to rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 181/01 z roku 2003[2] a rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 40/06 z roku 2008[3]. V nálezu z roku 2003 se soud zabýval Komorou veterinárních lékařů a v druhém nálezu se daná věc dotýkala problematiky České lékařské komory.

První nález je důležitý v kontextu teoretického zařazení ČAK do tzv. profesní či zájmové samosprávy[4]. Ústavní soud zabývající se Komorou veterinárních lékařů vyjádřil ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 181/01 názor, že se jedná „o problematiku týkající se tzv. zájmové samosprávy, konkrétně profesních komor s povinným členstvím, sdružujících samostatně výdělečné fyzické osoby v určitých povoláních, kde je dán silný veřejný zájem na jejich řádném výkonu. Tyto komory jsou právnickými osobami veřejného práva, zřizované zákonem, vybavené oprávněním vydávat různé vnitřní předpisy pro komoru a její členy, kteří se jim musí s ohledem na povinné členství podřídit. Komora tak nad těmito členy – příslušníky určitého profesního stavu - vykonává mocenská oprávnění, mezi něž typicky patří právě kárná pravomoc.“

Ústavní soud tak vytyčil několik základních znaků, které náleží všem profesním komorám. Těmito znaky jsou především:

• povinné členství osob, které chtějí vykonávat určité povolání,
• komory jsou zřizované zákonem a jsou tak právnickými osobami veřejného práva,
• mají pravomoc vydávat své vlastní předpisy,
• mají disciplinární pravomoc nad svými členy

Následně se Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 40/06 zabýval Českou lékařskou komoru a konkrétně se jednalo o situaci, kdy byla napadána jedna z podmínek výkonu lékařského povolání, a to povinnost být členem České lékařské komory. Stěžovatelé spatřovali v povinném členství porušení svého práva svobodně se sdružovat ve smyslu čl. 20 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.[5] Jednalo se o negativní stránku práva se svobodně sdružovat, tedy nebýt nucen se sdružovat proti své vůli. Ústavní soud dospěl k závěru, že povinné členství v profesní komoře nelze vztahovat na čl. 20 Listiny základních práv a svobod, jelikož komory nejsou soukromoprávními sdruženími, ale osobami veřejného práva zřizovanými ve veřejném zájmu.[6] Zároveň se Ústavní soud v tomto názoru ztotožnil s charakteristikou profesních komor, která byla podaná v prvně zmíněném nálezu. Ústavní soud se zabýval způsobem, jakým byla Česká lékařská komora zřízena. Česká lékařská komora byla zřízena zákonem, stejně jako i další profesní komory, včetně ČAK. Přičemž forma zřízení nasvědčuje tomu, že komory jsou veřejnoprávními korporacemi.

Dále soud pojednával o otázce povinného členství. Povinné členství se vyžaduje z toho důvodu, že komora dbá, aby její členové vykonávali své povolání odborně, v souladu s etikou a způsobem stanoveným zákony a předpisy komory. Komory tak byly zřízené, aby vykonávaly i veřejnou správu, neboť pokud by tato funkce nepříslušela komorám, vykonával by ji stát. V případě, že by nebylo členství[7] povinné, tak by takové komory, jakožto představitelé profesní samosprávy, postrádaly smysl. Dalším znakem je pravomoc vydávat a přijímat vlastní předpisy.

ČAK má pravomoc vydávat stavovské předpisy, a to v mezích zákonem stanovených. Zdali takové předpisy jsou právními předpisy či nikoliv je otázka, na kterou v právní teorii nenalezneme jednoznačnou odpověď. Existují jak zastánci toho, že určité stavovské předpisy jsou právními předpisy, tak i zastánci opačného názoru.

Posledním charakteristickým znakem, kterým se zabýval Ústavní soud, byla disciplinární pravomoc. Tato pravomoc přísluší ČAK, jelikož Komora má oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech osob, které jsou zapsány v seznamech vedených Komorou. V našem případě se jedná o kárnou činnost.

Lze shrnout, že Komora je představitelem profesní samosprávy, kdy na jedné straně se jedná o samosprávnou stavovskou organizaci všech advokátů a na druhé straně Komora vykonává veřejnou správu na úseku advokacie.

---

[1] Autor se tomuto tématu blíže a podrobněji věnuje ve své diplomové práci viz.: KRASOVSKYJ, Dmytro. Postavení a činnost České advokátní komory {online}. Dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/207101. Vedoucí práce JUDr. Petr Svoboda, Ph.D.

[2] Nález Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2003, sp.zn. I. ÚS 181/01

[3] Nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2008, sp.zn. Pl. ÚS 40/06

[4] Zájmová či profesní samospráva je definována jako společenství založené na společném zájmu, jež se organizuje formou veřejnoprávní korporace, která je obvykle zřízená zákonem. Srov. HENDRYCH Dušan, Právnický slovník 3. podstatně rozš. vyd. Samospráva zájmová. s.970. V Praze: C. H. Beck, 2009

[5] Usnesení č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod

[6] Nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 40/06, oddíl XIV, bod 107

[7] V zákoně č. 85/1996 Sb. o advokacii, se nikde nemluví o členství v advokátní komoře. Z tohoto důvodu nelze hovořit v tom smyslu, že advokáti jsou „členy“ České advokátní komory.