Zásahy do rodičovské odpovědnosti

Typy zásahů do rodičovské odpovědnosti

Novela rodinného práva[1] stojí kromě jiného na důrazu práva dítěte na rovnocennou péči obou rodičů. Ke svěření dítěte do péče pouze jednoho z rodičů bez dohody rodičů by tak mělo nastávat pouze v případech, kdy jsou závažné důvody pro vyloučení péče druhého rodiče, konkrétně je dán jeden z důvodů zásahu do rodičovské odpovědnosti (viz článek Změny v úpravě rozhodování o péči o dítě od 1.1.2026).

Zásahy do rodičovské odpovědnosti jsou upraveny v § 869 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“). Zákon rozlišuje několik druhů opatření, v nichž soud může (případně musí) zasáhnout do rodičovské odpovědnosti rodiče, jestliže to vyžaduje zájem nezletilého dítěte. Jednotlivé typy opatření je třeba pečlivě rozlišovat, neboť se liší svojí povahou a intenzitou v závislosti na tom, z jakých důvodů je zásah soudu do rodičovské odpovědnosti realizován.

Pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti je upraveno v § 869 o.z. a soud k němu může přistoupit ve dvou případech:

rodiči brání ve výkonu jeho rodičovské odpovědnosti závažná okolnost a lze-li se domnívat, že je toho třeba v souladu se zájmy dítěte dle § 869 odst. 1 o.z. (překážka na straně rodiče),
hrozí-li v důsledku výkonu rodičovské odpovědnosti rodiče narušení citového nebo psychického vývoje dítěte, odvrácení této hrozby nelze dosáhnout jinak a je to v zájmu dítěte dle § 869 odst. 2. o.z. (překážka na straně dítěte).

Pozastavení je opatření objektivního charakteru, kdy není dáno zavinění rodiče. Toto opatření tak není chápáno jako sankce pro rodiče, jde především o opatření preventivní povahy.

Omezení rodičovské odpovědnosti nebo jejího výkonu provede soud dle ustanovení § 870 o.z. v případě, kdy rodič nevykonává svoji rodičovskou odpovědnost řádně a vyžaduje to zájem dítěte. Při rozhodnutí o tomto typu opatření soud současně stanoví rozsah tohoto omezení.

Zbavení rodičovské odpovědnosti je na místě v případech, kdy rodič svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon zneužívá nebo její výkon závažným způsobem zanedbává. Povinnost soudu toto zvlášť posoudit nastává v případě, že spáchal rodič proti svému dítěti úmyslný trestný čin, nebo použil své dítě ke spáchání trestného činu, nebo pokud spáchal rodič trestný čin jako spolupachatel, návodce, pomocník či organizátor trestného činu spáchaného jeho dítětem.

Omezení (včetně omezení výkonu) a zbavení rodičovské odpovědnosti mají jak povahu sankční, neboť vychází ze zavinění rodiče, tak povahu preventivní. Jde o přísnější opatření, jejichž přijetí odůvodňuje stav ohrožující zájmy dítěte, který vznikl zaviněním dotčeného rodiče.

Pokud uvedená opatření rozlišujeme z hlediska závažnosti dopadů, dochází buď k odebrání nositelství rodičovské odpovědnosti nebo jejího výkonu[2]. Rozhodujícím pro rozlišení, zda byla soudním rozhodnutím omezena rodičovská odpovědnost, nebo jen její výkon, je formulace výroku soudního rozhodnutí. Jako prostředek zásahu nižší intenzity do právního vztahu mezi rodičem a dítětem tedy budou logicky vnímána opatření, jimiž je dotčen pouze výkon rodičovské odpovědnosti, oproti opatřením, jimiž je dotčena rodičovská odpovědnost samotná[3]. Tato kritéria pak jsou klíčová pro hierarchii opatření podle intenzity ohrožení chráněného zájmu od nejmírnějšího opatření po nejpřísnější takto:

pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti,
omezení výkonu rodičovské odpovědnosti,
omezení samotné rodičovské odpovědnosti,
zbavení rodičovské odpovědnosti.

V tomto rámci je soud povinen vždy povinen zvažovat, zda lze použít mírnější prostředek tak, aby rodinné poměry dítěte byly narušeny co nejméně. Hierarchie pořadí opatření je opakovaně potvrzena i judikaturou Nejvyššího soudu[4]. K omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti soud může přistoupit pouze tehdy, pokud nepostačují mírnější prostředky, soud musí vždy prokázat nezbytnost zásahu vyšší intenzity.

Procesní souvislosti

Obecně v oblasti péče soudu o nezletilé není přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu. Řízení o zásazích do rodičovské odpovědnosti však představují jednu ze tří výjimek[5] a v těchto řízeních tak je dovolání k Nejvyššímu soudu přípustné, a to bez ohledu na typ zásahu do rodičovské odpovědnosti.

Dochází tak k nesystémovému procesnímu rozdělení rozhodování, kdy rozhodnutí o péči, typicky jednoho rodiče, a souběžně vydané rozhodnutí o zásahu do rodičovské odpovědnosti druhého rodiče se procesně rozpojí – rozhodnutí o rodičovské odpovědnosti bude podléhat dovolání, rozhodnutí o péči nikoli. V tomto ohledu by tak byla na místě změna zákona o zvláštních řízeních, která by tuto nesystematičnost odstranila.

Závěr

V tomto článku je obsaženo shrnutí opatření v podobě zásahů do rodičovské odpovědnosti, v navazujících článcích postupně rozeberu jednotlivé typy opatření z hlediska jejich povahy a podmínek o jejich uložení.

[1] Zákon č. 268/2025 Sb., kterým se mění občanský zákoník a další související zákony.

[2] Podrobněji srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019 sp. zn. 24 Cdo 3460/2018: „Zásadním rozdílem mezi omezením rodičovské odpovědnosti a omezením jejího výkonu, je bezpochyby skutečnost, že zatímco v prvém případě rodič přestává být nositelem rodičovské odpovědnosti, v druhém případě (při omezení výkonu rodičovské odpovědnosti) je jeho nositelství rodičovské odpovědnosti zachováno i pro ty složky rodičovské odpovědnosti, v jejich výkonu byl v určitém rozsahu omezen.“

[3] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2023 sp. zn.:24 Cdo 3883/2022.

[4] Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2023 sp. zn.:24 Cdo 3883/2022, na něj navazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2023, sp. zn.: 24 Cdo 1825/2023.

[5] Další výjimku představují určení nebo popření rodičovství a nezrušitelné osvojení, viz § 30 zákona o zvláštních řízeních soudních.