První případ představuje situaci, kdy dárce upadne po darování do takové nouze, že není schopen zajistit nutnou výživu vlastní nebo osoby, k jejíž výživě je dle zákona povinen, přičemž si tento stav nouze nepřivodil úmyslně nebo z hrubé nedbalosti sám[2]. O tzv. nevděk obdarovaného se jedná, ublíží-li obdarovaný úmyslně nebo z hrubé nedbalosti dárci tak, že zjevně poruší dobré mravy a dárce mu toto jednání nepromine. Na tomto místě je nutno zdůraznit, že za nevděk vůči dárci se považuje také zjevné porušení dobrých mravů vůči osobě obdarovanému blízké.[3]
Kdy lze odvolat dar pro nevděk?
Jak vyplývá z výše uvedené zákonné definice, odvolání daru pro nevděk je možné pouze za splnění následujících podmínek:
1. Obdarovaný ublížil osobě dárce, nebo, odůvodňují-li to okolnosti, osobě obdarovanému blízké[4]. Zákonná formulace uvedená v ust. § 2072 odst. 2 ObčZ[5] je však nepřesná a obecně považována za legislativní chybu – logicky by se mělo jednat o osobu nikoliv obdarovanému, ale naopak dárci blízkou. To ostatně vyplývá i z důvodové zprávy k ObčZ, dle které „nevděk musí být projeven proti dárci, obdarovaný je vděkem za dar vázán jen k dárci, nikoliv k dalším osobám. Dopustí-li se obdarovaný porušení dobrých mravů vůči osobě dárci blízké, může dárci vzniknout právo odvolat dar, jen odůvodňují-li okolnosti, že tím bylo ublíženo i dárci. Za této situace může dárce od smlouvy odstoupit a požadovat vrácení celého daru“. Na tomto názoru se shoduje jak odborná literatura[6], tak i jednotliví zástupci odborné veřejnosti[7].
Oproti staré právní úpravě přitom dochází k restrikci rozsahu dotčených subjektů, kdy se ust. § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve všech případech vztahovalo nejen na újmu způsobenou obdarovaným osobě dárce, ale i členům dárcovy rodiny.
2. Ublížení musí mít formu zjevného porušení dobrých mravů. Dle Ústavního soudu České republiky jsou dobré mravy „souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti“[8]. Případné porušení dobrých mravů je nutné zkoumat vždy ve vztahu ke konkrétnímu případu. Ohledně pojmu „zjevného porušení“ lze usuzovat, že „se musí jednat vždy o takové závadné jednání obdarovaného vůči osobě dárce, které z hlediska svého rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy.“[9] Dle našeho názoru se tento závěr s ohledem na výše uvedené uplatní i pro případy jednání obdarovaného vůči osobám dárci blízkým.
3. Ublížení musí být zaviněné úmyslným jednáním obdarovaného, nebo alespoň ve formě hrubé nedbalosti.
4. Dárce chování obdarovanému nepromine.
V případě nevděku obdarovaného může dle ust. § 2072 odst. 1 ObčZ dárce od darovací smlouvy odstoupit. Byl-li již dar odevzdán, má dárce právo požadovat vydání celého daru, a není-li to možné, zaplacení jeho obvyklé ceny. Pokud se dárce rozhodne dar pro nevděk odvolat, zaniká vlastnické právo obdarovaného k předmětnému daru v okamžiku, kdy se toto odvolání daru dostane do dispoziční sféry obdarovaného. Dojitím odvolání daru pro nevděk obdarovanému se obnovují původní právní poměry s účinkem „ex nunc“ (do budoucna), jelikož již došlo k plnění dle darovací smlouvy[10]. Vlastníkem darované věci se tedy stává dárce, obdarovaný se naopak stává nepoctivým držitelem ve smyslu ust. § 2073 ObčZ, přičemž je povinen darovanou věc vydat dárci spolu s jejími plody a užitky, a navíc je povinen nahradit i veškerou škodu, která v souvislosti s nepoctivou držbou dárci vznikla[11].
Na tomto místě je nutno zdůraznit časové omezení práva dar odvolat. Dárce může dar odvolat do jednoho roku ode dne, co obdarovaný dárci, resp. osobám dárci blízkým, ublížil. Dozví-li se o takovém jednání obdarovaného dárce později, může dar pro nevděk odvolat do jednoho roku ode dne, kdy získal vědomost o důvodu odvolání daru. Dědic dárce může dar odvolat nejpozději do jednoho roku od smrti dárce.
Dle usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 33 Odo 936/2006, dojde „k zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnictví dárce k věci, na základě dvou právních skutečností, a to hrubého porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny (pozn. aut.: dle nynější právní úpravy vůči osobám dárci blízkým) a jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení daru.“
Na výše uvedené navazuje i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.12.2009, sp. zn. 33 Cdo 3001/2009, dle kterého „okamžikem jednání obdarovaného, které naplňuje znaky uvedené v tomto ustanovení (myšleno ust. § 630 SOZ, dnes analogicky ust. § 2072 ObčZ, pozn. aut.), vzniká dárci právo domáhat se vrácení daru, tedy požadovat po obdarovaném vrácení toho, co bylo předmětem darování. Využije-li dárce tohoto práva, zaniká darovací vztah okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému. Byla-li darována věc projevem vůle dárce o odvolání daru došlým obdarovanému se ruší darovací smlouva a obnovuje se původní právní vztah, tj. obnoví se vlastnictví dárce k věci „ex nunc“ a obdarovaný, který se stal neoprávněným držitelem, je povinen mu věc vydat. Tato povinnost přitom není závislá na tom, zda dárce uplatnil u soudu právo na vrácení daru.“
Odvolání daru, jehož předmětem je nemovitá věc
Specifické následky má odvolání daru pro nevděk, jehož předmětem jsou nemovitosti zapsané ve veřejném seznamu. Jak je to tedy s následným zápisem změny vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí?
Poskytne-li obdarovaný dárci součinnost s vrácením daru, dostatečným podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí je souhlasné prohlášení dárce a obdarovaného (ve smyslu s ust. § 66 odst. 1 vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí), ve kterém dárce s obdarovaným společně prohlásí, že práva k předmětnému daru mezi nimi nejsou sporná ani pochybná.
Jak však vymáhat odvolaný dar v případě neposkytnutí součinnosti obdarovaným?
Neposkytnutí součinnost dárci obdarovaným je v praxi běžnější a pro osobu dárce způsobuje značné komplikace, protože se vydání daru musí domáhat soudní cestou. V případě navrácení věci movité je doktrína konstantní, dárce může využít žalobu na vydání věci dle ust. § 1040 ObčZ. Co se týče navrácení věci nemovité, je situace o poznání složitější. V případě, že je nemovitá věc neprávem „obsazena“ třetí osobou, přichází do úvahy žaloba na vyklizení nemovitosti, což je v zásadě modifikovaná žaloba na vydání věci.
Tímto způsobem však není vypořádaná situace, kdy vyklizení nemovitosti z různých důvodů není možné nebo je nepotřebné. V praxi se jedná například o situace, kdy se obdarovaný na darované nemovité věci nikterak nerealizuje, nevykonává na ní žádné činnosti nebo na ní nemá umístněné žádné jiné věci. V souladu s praktickými zkušenostmi se přikláníme k názoru, že v tomto případě je přípustná žaloba určovací, tedy žaloba na určení vlastnického práva k darované věci (dle ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád).
Skutečnost, že se žaluje na určení vlastnického práva, nikoliv na vydání, resp. vyklizení věci, musí být samozřejmě zohledněna i v petitu žalobního návrhu, ze kterého musí být nepochybně jasné, čeho se žalobce domáhá. Vhodným zněním je například: „Určuje se, že žalobce je vlastníkem nemovité věci …“.
Nezbytnou podmínkou pro vydání určovacího rozsudku je, aby žalobce prokázal existenci naléhavého právního zájmu na určení jeho vlastnického práva k předmětné nemovitosti. Na tomto místě je nutno zdůraznit skutečnost, že vymezení obsahu naléhavého právního zájmu vždy závisí na konkrétních okolnostech případu.
K naléhavosti právního zájmu se v obecné rovině vyjádřil např. i Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, kdy stanovil, že: „… o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což řečeno jinými slovy znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě.“
Dle odborné literatury[12] se naléhavým právním zájmem při určení vlastnického práva žalobce k nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí rozumí i obnovení souladu mezi právním a faktickým stavem, tj. aby vlastnické právo k předmětné nemovitosti bylo zapsáno v katastru nemovitostí ve prospěch skutečného vlastníka a odpovídalo tak skutečnému právnímu stavu.
Část odborné veřejnosti[13] se přiklání k názoru, že právě žaloba na určení vlastnického práva bude přípustná tam, kde nebude možná nebo potřebná žaloba na vyklizení nemovitosti, jelikož dárce disponuje naléhavým právním zájmem na určení, že došlo k obnovení jeho vlastnického práva k nemovitosti.
S ohledem na praktické zkušenosti můžeme uzavřít, že v případě úspěchu žalobce dojde k zahájení vkladového řízení, jehož předmětem je vklad vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch skutečného vlastníka, na základě doručení pravomocného rozhodnutí soudu příslušnému katastrálnímu úřadu samotným soudem, který ve věci rozhodoval. V takovém případě příslušný katastrální úřad zkoumá, zda vkladová listina splňuje náležitosti pro zápis do katastru nemovitostí a dále, zda je rozhodnutí závazné i pro osoby, v jejichž prospěch je právo v katastru dosud zapsáno.[14] Jestliže jsou podmínky pro povolení vkladu splněny, katastrální úřad po uplynutí lhůty 20 dní vklad vlastnického práva povolí a provede, o čemž zašle účastníkům vkladového řízení vyrozumění.
[1] Ust. § 2055 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
[2] Ust. § 2068 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
[3] Ust. § 2072 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
[4] Pojem osoby blízké upravuje ust. § 22 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník: „Osoba blízká je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále jen „partner“); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí.“
[5] Ust. § 2072 odst. 2 ObčZ: „Odůvodňují-li to okolnosti, považuje se za nevděk vůči dárci také zjevné porušení dobrých mravů vůči osobě obdarovanému blízké.“
[6] Viz komentář k ust. § 2072 ObčZ:
In Švestka J. a kol.: Občanský zákoník: Komentář, Svazek V, (§ 1721-2520). Wolters Kluwer.
In Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014
[7] Viz např. článek JUDr. Davida Uhlíře ze dne 20.08.2014 uveřejněn na internetových stránkách Bulletinu advokacie: http://www.bulletin-advokacie.cz/prvni-zkusenosti-s-novym-obcanskym-zakonikem
[8] Usnesení ÚS ČR ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97
[9] Rozsudek NS ČR ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 903/2011
[10] Komentář k ust. § 2072 ObčZ: In Švestka J. a kol.: Občanský zákoník: Komentář, Svazek V, (§ 1721-2520). Wolters Kluwer.
[11] Komentář k ust. § 2073 ObčZ: In Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014
[12] Drápal, Bureš a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. Díl I. 2009, s. 528
[13] Komentář k ust. § 2072 ObčZ: In Švestka J. a kol.: Občanský zákoník: Komentář, Svazek V, (§ 1721-2520). Wolters Kluwer.
[14] Ust. § 17 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí
Diskuze k článku ()