Přepjatě formalistický výklad smlouvy o smlouvě budoucí

Ústavní soud se ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 129/21 ze dne 2. 8. 2022 zabýval ústavní stížností týkající se pochybení krajského soudu coby soudu odvolacího při posuzování povinností vyplývajících ze smlouvy o smlouvě budoucí („smlouva“) uzavřené mezi stěžovatelem a městem Dvůr Králové nad Labem („obec“) v roce 2007, tedy za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Předmětem budoucí kupní smlouvy měl být převod nemovitostí (pozemků) ve vlastnictví stěžovatele za účelem výstavby čistírny odpadních vod. Tyto pozemky měly být v kupní smlouvě určeny až po vypořádání majetkoprávních vztahů k pozemkům náležejícím k obytnému domu, a to na základě přiloženého geometrického plánu.

Přestože byla smlouva připravována obcí a obec sama v souladu s jejím zněním vyzvala stěžovatele k uzavření kupní smlouvy, nakonec kupní smlouvu neuzavřela. Stěžovatel se tak v souladu s příslušným ustanovením smlouvy domáhal zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 000 000 Kč s příslušenstvím.

Okresní soud uznal nárok stěžovatele na uhrazení této pokuty, ovšem krajský soud se ztotožnil s argumentací obce, která namítala neplatnost smlouvy pro nedostatečné vymezení převáděných pozemků. Stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu, který jej však odmítl s odůvodněním, že stěžovatel nesplnil zákonem vyžadovaná kritéria pro přípustnost dovolání. Ve své následné ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení předcházejících soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavních práv, především pak do práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud shledal tuto stížnost důvodnou a označil postup krajského i Nejvyššího soudu za přepjatě formalistický. V této souvislosti připomněl jeden ze základních principů výkladu smluv, a to že na právní jednání je vždy třeba hledět spíše jako na platné než jako na neplatné. Tato zásada sice nebyla v občanském zákoníku z roku 1964 explicitně vyjádřena, nicméně byla dovozena judikaturou.

Dále upozornil na skutečnost, že je při výkladu obsahu smluv třeba rozlišovat charakter účastníků smluvních vztahů a zohlednit jejich schopnost používat správnou právní terminologii a docílit systematické a koherentní struktury smlouvy. Ústavní soud zhodnotil, že předmět smlouvy byl v okamžiku jejího uzavírání smluvním stranám dostatečně zřejmý a vzhledem k přiloženému geometrickému plánu tak byl bezpochyby určitý, respektive určitelný, a není tak možné na smlouvu nahlížet jako na neplatnou.

V neposlední řadě pak Ústavní soud uvedl, že ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy zaručují právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, a to včetně projevů volních, odrážejících se v právním jednání. Odepře-li orgán veřejné moci takovému autonomnímu projevu vůle účinky z důvodu pouhého formalismu, dopouští se tak porušení těchto základních práv a zasahuje do smluvní svobody občana. Při posuzování otázek platnosti a výkladu obsahu smluv je třeba rovněž zohlednit skutečnou vůli smluvních stran, jejich následné chování i samotný smysl smlouvy o smlouvě budoucí, na niž nelze mít stejné formální požadavky jako na samotnou smlouvu kupní.

Konečně se Ústavní soud věnoval pochybení Nejvyššího soudu, který rovněž přistupoval k dovolání stěžovatele formalisticky a odmítl jej pro nepřípustnost, již spatřoval v nenaplnění žádného ze zákonných dovolacích důvodů. Stěžovatel nespecifikoval, které konkrétní kritérium přípustnosti považuje za splněné, a žádná z výtek obsažených v dovolání nebyla dle názoru Nejvyššího soudu způsobilá způsobilost dovolání založit. Ústavní soud však dospěl k názoru, že ani zde nesmí povinnost respektovat vymezený dovolací důvod vést k přepjatému formalismu. Pokud má Nejvyšší soud za to, že dovolací otázka měla být vymezena šířeji nebo přesněji, nic mu nebrání, aby dovolací otázku upřesnil sám.