Poučovací povinnost soudu v civilním řízení

S konkrétními projevy poučovací povinnosti se poté můžeme setkat v jednotlivých ustanoveních. Pro představu se jedná např. o poučení tvrdit a prokazovat svá tvrzení, které zakotveno v § 118a OSŘ, dále také poučení o opravných prostředcích dle § 156 a § 157 OSŘ apod.

Poučovací povinnost má tedy v určité míře zajistit, aby účastníci jen pro neznalost procesního předpisu neutrpěli újmu zejména v podobě neúspěchu v řízení. Poučení tedy úzce souvisí se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnuti, která je výslovně upravena v ustanovení § 6 OSŘ.[1] Porušení této povinnosti tak může pro účastníka znamenat nejen neúspěch ve věci, ale také porušení práva na spravedlivý proces, které je jedním ze základních lidských práv.[2]

Doc. Lavický zmiňuje nezbytnost diferencovaného přístupu k poučovací povinnosti. Rozlišuje dva druhy poučovací povinnosti:

a) poučovací povinnost, která je součástí materiálního vedení řízení;

b) poučovací povinnost informativní povahy.[3]

Ad a) doc. Lavický rozlišuje dále materiální a formální vedení řízení, kdy „n__a rozdíl od materiálního vedení řízení nemíří formální vedení řízení na oblast zpracovávání procesního materiálu (skutkových přednesů a důkazních návrhů), ale na organizaci řízení. Zahrnuje přípravu jednání (např. stanovování termínů, opatřování si spisů a jiných listin, předvolávání svědků a dalších osob atd.), jakož i vedení samotného jednání. Formální vedení řízení tedy míří na vnější průběh řízení, zatímco materiální vedení řízení cílí na jeho vnitřní obsahovou stránku.[4] V rámci materiálního vedení řízení je zmíněno poučení zejména dle § 118a odst. 1 až 3 OSŘ.

Poučovací povinnost informativní povahy se oproti tomu odvíjí zejména od skutečnosti, kterou jsem již zmínila výše, tj. aby neznalost procesních pravidel neměla za následek neúspěch účastníka v soudním sporu. Příkladem tohoto druhu poučovací povinnosti je např. ustanovení § 118a odst. 4 OSŘ, které stanovuje výjimku z poučovací povinnosti v případě, kdy je účastník zastoupen advokátem či notářem.

Poučovací povinnost, jak je vidno, zejména reflektuje skutečnost, že je umožněno osobám vystupovat v civilním řízení, aniž jsou povinni být zastoupeni advokátem. Na tuto situaci se pokouší reagovat také věcný záměr civilního řádu soudního.[5] V bodu 28 věcného záměru civilního řádu soudního je uvedeno: „Strany jsou povinny nechat se zastoupit advokátem (advokátský spor), s výjimkou řízení před okresními soudy ve věcech, v nichž hodnota předmětu sporu nepřesahuje částku 50 000 Kč, a v řízení o stížnosti proti usnesení okresního soudu v takové věci. V řízení o žalobě na obnovu a pro zmatečnost jsou strany povinny nechat se zastoupit vždy bez ohledu na hodnotu předmětu sporu.“ Povinnost účastníků nechat se zastoupit advokátem má dle věcného záměru přispět ke zjednodušení a zrychlení soudních sporů. Zároveň má dojít ke zúžení poučovací povinnosti, jelikož advokát musí nebo by spíše měl vědět, jaká jsou procesní práva a povinnosti účastníka a není tedy nutné jej neustále poučovat. Věcný záměr se však již nezabývá problematikou ustanovení advokátů, hrazení nákladů advokáta ani dalšími, dle mého názoru, důležitými otázkami, které budou mít zejména praktický význam při hodnocení tzv. advokátských sporů[6] a jejich zařazení do právní úpravy. Hranicí pro povinné zastoupení advokátem je hodnota sporu ve výši 50.000,- Kč, což je jistě objektivní hledisko, avšak nekoresponduje s náročností sporu a s potřebou subjektu zastoupení využít nebo s povinností poučit nezastoupeného účastníka soudního řízení o jeho právech a povinnostech.

Forma a obsah poučení

Poučení musí být adresné, formulováno tak, aby odpovídalo konkrétní situaci vzniklé v řízení a aby jej účastník byl schopen pochopit.[7] V případě, že poučení pouze odráží text zákona, není takové poučení řádným a účastníkovi by mohlo vzniknout právo související s nesprávným poučením. Na druhou stranu poučovací povinnost nesmí nahradit činnost účastníků. Soudce by tedy neměl účastníkovi sdělovat, jaké důkazy má k prokázání svých tvrzení předložit apod., jelikož tím by opět došlo k porušení práva na spravedlivý proces, a to konkrétně porušením rovného postavení stran.[8] Na formu však není kladen žádný požadavek. Poučení tedy může být i ústní, což je využíváno v případě ústních jednání, kdy soudce účastníka poučí a zároveň o poučení provede zápis do protokolu. S písemným poučením se zpravidla setkáváme v případě usnesení soudu, kterým upravuje stav řízení a vyzývá účastníky, aby v řízení něčeho činily.

Závěrem bych pouze uvedla, že pokud účastník není schopen poučení porozumět, měl by především ve svém zájmu vyhledat pomoc advokáta, nebo požádat soud o ustanovení zástupce. Přinejmenším může účastník požádat soud o dodatečné poučení. Je třeba si uvědomit, že poučovací povinnost není prostředkem, který má účastníkovi zajistit úspěšnost ve sporu, ale zajišťuje, aby účastníci byli informováni, jakých práv mohou využít a jaké povinnosti jsou jim v souvislosti s jejich účastní v civilním řízení uloženy.

---

[1] JIRSA, J. Komentář k §5 In: JIRSA, J. a kol. Občanský soudní řád. Soudcovský komentář. Kniha I. [online]. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluver ČR [vid. 15. 11. 2018].

[2] Nález ÚS ze dne 27.11.2007, sp. zn. II. ÚS 1331/07 [online]. Ústavní soud [vid.15. 11. 2018]. Dostupný z: www.nalus.cz

[3] LAVICKÝ, P. Komentář k §5 – poučovací povinnost In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář [online]. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluver ČR [vid. 15. 11. 2018].

[4] Tamtéž

[5] Bod 28. Věcný záměr civilního řádu soudního řádu [online]. [vid. 15. 11. 2018]. Dostupné z: https://crs.justice.cz/

[6] Jedná se o spory, ve kterých jsou účastníci zastoupeni advokáty.

[7] LAVICKÝ, P. Komentář k §5 – poučovací povinnost In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář [online]. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluver ČR [vid. 15. 11. 2018]

[8] Tamtéž.