Nápomoc při rozhodování a zastoupení členem domácnosti

Předběžné prohlášení bylo rozebráno v minulém článku. Dnes se zaměříme na zbývající dvě podpůrná opatření, která lze se souhlasem soudu využít, pokud je to v zájmu člověka, neboť by mu hrozila závažná újma, a to z důvodu neschopnosti se postarat o vlastní záležitosti.

Nápomoc při rozhodování a zastoupení členem domácnosti

Obecně je nápomoc při rozhodování institut, který přináší elegantní východisko, jak nechat právně jednat člověka s duševní poruchou, který není omezen na svéprávnosti, dle jeho svobodné vůle. Ustanovení § 45 NOZ upravuje případy, kdy člověk s duševní poruchou, která mu působí potíže při rozhodování, si může na základě sjednané smlouvy o nápomoci zvolit tzv. podpůrce, který mu poskytne podporu při rozhodování. Podpůrce se spoluúčastní právního jednání podporovaného a přeje-li si to podporovaný, poskytuje mu rady, snaží se mu vysvětlit právní jednání, jeho důsledky či mu jen poskytuje oporu při komunikaci s okolím. Podporovaný je tedy plně svéprávný a podpůrce je jeho tzv. podporou při rozhodování. Nicméně osoba podpůrce nejedná přímo za podporovaného, není ani jeho zmocněncem či opatrovníkem. Vztah mezi podpůrcem a podporovaným vzniká uzavřením smlouvy o nápomoci. Smlouvu lze sepsat písemně, či ji učinit ústně. Nicméně obecně je její účinnost dle § 46 odst. 2 NOZ podmíněna souhlasem soudu, který tak zabrání zneužití daného opatření. Za den, kterým smlouva nabyla účinnosti lze v souladu s občanským soudním řádem[1] a zákonem o zvláštních řízeních soudních[2] považovat den, kdy rozhodnutí soudu nabylo právní moci[3]. Soud musí zkoumat pro vydání schvalujícího rozhodnutí, zda zájmy podpůrce neodporují zájmům podporovaného. Ustanovení § 47 NOZ vypočítává povinnosti podpůrce. Ten se nesmí nevhodným ovlivňováním podporovaného na jeho úkor obohatit, tedy musí vše činit pouze v zájmu podporovaného. Druhý odstavec stanoví, jak má podpůrce jednat. Primárně musí postupovat v souladu s rozhodnutími podporovaného. Pokud podporovaný právně jedná v písemné formě, podpůrce může vedle podpisu podporovaného na listinu připojit svůj podpis a uvést funkci. Zákon následně v § 48 upravuje i zánik smluvního vztahu. Ten skončí právní mocí rozhodnutí soudu o odvolání podpůrce. A to ať z důvodu, že jedna ze stran již nechce nadále v smluvním vztahu setrvat, či proto, že podpůrce závažně porušil své povinnosti při výkonu nápomoci. Pravděpodobně bude nápomoc při rozhodování využívána osobami s mírnějším zdravotním postižením, které mohou zůstat nezávislé, nicméně v některých případech potřebují pomoc od svého okolí. Právě tyto osoby starý zákon nechával bez ochrany a podpory.

Zastoupení členem domácnosti (§ 49 a násl.) je poslední z podpůrných opatření a vychází z principu, že každá osoba je schopna se rozhodovat, někdy však může potřebovat větší či menší míru podpory. A kdo jiný by měl onu podporu při rozhodování nabízet než ten, kdo je člověku nejblíže, tedy člen jeho rodiny, resp. domácnosti. Zákon hovoří o předpokladech pro využití toho institutu, kterými je skutečnost, že člověku brání duševní porucha samostatně právně jednat, přičemž není v jeho zájmu využít omezení svéprávnosti, nemá jiného zástupce, opatrovníka a existuje člen domácnosti ochotný se zastoupení ujmout. Zákon dále určuje okruh možných osob, kteří by ho mohli zastupovat. Jsou jimi potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner nebo osoba, která se zastoupeným žila ve společné domácnosti alespoň 3 roky před zastoupením. Oproti nápomoci při rozhodování zákon nehovoří o povinnosti uzavření jakékoliv smlouvy mezi stranami. Nicméně ke vzniku zastoupení je třeba souhlas soudu, který má povinnost vždy zjišťovat názor zastoupeného. Zastoupený dále musí být informován, co pro něj zastoupení znamená, tedy jaké důsledky pro něj z toho plynou. Jednotlivé povinnosti zástupce stanovuje § 51 zákona. Mezi ně patří chránit zájmy zastoupeného a naplňovat práva a přání zastoupeného tak, aby například i způsob vedení života zastoupeného odpovídal jeho představám a přáním. Je samozřejmé, že zastoupení se vztahuje pouze na obvyklé záležitosti zastoupeného. Jednalo by se například o jednání s úřady ve věcech státní sociální podpory, sociálního zabezpečení atd. Při nakládání s příjmy zastoupeného jsou zákonem stanovené přesné podmínky. Člen domácnosti je oprávněn nakládat s příjmy zastoupené osoby do té míry, do jaké je to potřebné pro zajištění životního standardu zastoupeného a jeho potřeb. Dokonce zákon omezuje nakládání s peněžními prostředky na účtech zastoupeného do výše životního minima[4]. Naproti tomu sám zastoupený může samostatně právně jednat v běžných záležitostech každodenního života[5] (nákup potravin apod.). Dále je v § 52 stanoveno, že zástupce není oprávněn udělit souhlas k zásahu do duševní nebo tělesné integrity člověka s trvalými následky. Avšak jiná úprava je v případě opatrovníka, který k tomuto potřebuje souhlas opatrovnické rady, není-li zvolena, tak schválení soudu.[6] Občanský zákoník dokonce umožňuje, aby zastoupená osoba měla více zástupců (§ 53 NOZ) a řeší situace, kdy jednají společně. V takovém případě si jejich jednání nesmí odporovat. V posledním ustanovení § 54 zabývajícím se zastoupením členem domácnosti jsou vyjmenovány způsoby zániku zastoupení. Konkrétně se jedná o možnost vzdání se zastoupení ze strany zástupce, dále může zastoupená osoba zastoupení odmítnout (nutná je jen schopnost projevit přání). Třetí situace zániku zastoupení nastává v případě jmenování zastoupenému opatrovníka. Druhý odstavec následně upravuje kolizi mezi uzavřením smlouvy o nápomoci a existencí zastoupení členem domácnosti. Mírnější opatření, tj. nápomoc při rozhodování, dostává dle zákona přednost a účinností smlouvy o nápomoci zaniká zastoupení členem domácnosti v rozsahu, v jakém je zastoupený způsobilý právně jednat s podpůrcem. Tedy není zcela vyloučeno, aby zde oba instituty existovaly vedle sebe.

---

[1] zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

[2] zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů

[3] formou usnesení - § 25 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů

[4] zákona č. 110/2006 Sb., o výši životního a existenčního minima

[5] § 64 NOZ

[6] § 480 odst. 1 písm. c) a § 482 NOZ