Rozhodnutí finančního arbitra a jejich soudní přezkum
Ačkoliv se občas někteří účastníci řízení před finančním arbitrem domnívají, že rozhodnutí finančního arbitra s definitivní platností určuje jejich práva a povinnosti, není tomu tak. Finanční arbitr je správní orgán s pravomocí rozhodovat spotřebitelské spory z vybraných sektorů finančního trhu, případně ukládat sankce a pokuty, a proto se i na něj vztahuje mj. čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož „kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí…“.
Na samém počátku je třeba připomenout, že finanční arbitr může účastníka řízení svým rozhodnutím zkrátit jak na subjektivních právech soukromých, tak i na těch veřejných.[1] To je skutečnost významná pro určení režimu, v jakém budou soudy jeho rozhodnutí přezkoumávat.
Pokud se jedná o hlavní činnost finančního arbitra, totiž rozhodování sporů vymezených v § 1 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZFA“), kdy řízení v meritu věci končí vydáním individuálního správního aktu závazně rozhodujícího o subjektivních soukromých právech navrhovatele a instituce, ta podléhá přezkumu v režimu § 244 odst. 1 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“ či „OSŘ“). V režimu občanského soudního řádu však soudy budou přezkoumávat i sankci ve smyslu § 17a ZFA, která je úzce spjata se samotným rozhodnutím ve věci, neboť ji finanční arbitr ukládá již při částečném vyhovění návrhu spotřebitele, a dále i různá rozhodnutí finančního arbitra procesní povahy[2].
Finanční arbitr však může využít i své pravomoci ve smyslu § 23 ZFA a instituci uložit pořádkovou pokutu za to, že v řízení neposkytuje potřebnou součinnost. V takovém případě se pochopitelně nejedná o rozhodnutí v soukromé věci, ale o mocenský zásah do veřejných subjektivních práv instituce, který bude podléhat přezkumu podle § 65 odst. 1 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“ či „SŘS“). Podle soudního řádu správního potom bude probíhat i přezkum případné nicotnosti rozhodnutí finančního arbitra[3], která může být dána například tehdy, pokud by finanční arbitr rozhodl o věci, která nespadá do jeho působnosti ve smyslu § 1 odst. 1 ZFA, například o nároku z úrazového nebo cestovního pojištění (finanční arbitr řeší spory pouze ze životního pojištění). Jak ovšem z usnesení zvláštního senátu rovněž vyplývá, i soud rozhodující podle občanského soudního řádu si může nicotnost rozhodnutí finančního arbitra posoudit alespoň jako předběžnou otázku a pokud by k ní skutečně dospěl, řízení o žalobě zastaví „pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v absenci pravomocného správního rozhodnutí, které by soud mohl svým rozsudkem nahradit“.
Co se týče srovnání výše zmíněných přezkumných režimů podle občanského soudního řádu a soudního řádu správního, pochopitelně mají jak spoustu shodných, tak rozdílných prvků. Přesto autoři poukáží jen na některé z nich, neboť kompletní výčet by dalece přesáhl možnosti tohoto příspěvku.
Ponechají-li autoři stranou rozdíly v určení věcné a místní příslušnosti, kdy přezkum podle občanského soudního řádu bude provádět okresní soud – obecný soud spotřebitele nebo instituce (srov. § 250 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ) a podle soudního řádu správního krajský soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, tj. u finančního arbitra Městský soud v Praze (srov. § 7 odst. 1 a odst. 2 SŘS), je třeba zastavit se přinejmenším ještě u věcné legitimace a postupu při zrušování rozhodnutí finančního arbitra.
U věcné legitimace spočívá zásadní rozdíl v tom, že zatímco podle občanského soudního řádu mohou být pasivně a aktivně legitimováni jak navrhovatel, tak instituce (v závislosti na výsledku sporu před finančním arbitrem), přičemž finanční arbitr účastníkem soudního řízení nikdy nebude, u přezkumu uložené pokuty podle soudního řádu správního bude žalovaným vždy finanční arbitr a žalobcem instituce, neboť pouze jí může být ve smyslu § 23 odst. 1 ZFA uložena.[4]
Zásadně se však obě právní úpravy liší i v postupu při zrušování rozhodnutí finančního arbitra. Z § 250j OSŘ vyplývá, že dospěje-li soud k odlišnému řešení sporu nebo jiné právní věci, než k jakému došel finanční arbitr, sám ve věci rozhodne rozsudkem. Tento rozsudek nahrazuje rozhodnutí finančního arbitra v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno, přičemž tento následek musí být uveden ve výroku rozsudku. Oproti tomu v intencích § 78 SŘS platí, že pokud soud rozhodnutí finančního arbitra zruší, až na výjimky[5] mu věc vrátí zpět a finanční arbitr bude při novém projednání věci vázán nejen právním názorem soudu, ale případně i soudem prováděnými důkazy. Zatímco tedy jeden soud rozhodnutí finančního arbitra nahradí svým rozhodnutím, druhý mu věc vrátí k opětovnému posouzení.
Pokud se jedná o shodné prvky mezi oběma režimy, je možné za všechny uvést například to, že obě žaloby je nutné podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí finančního arbitra (srov. § 72 odst. 1 SŘS a § 247 odst. 1 OSŘ), že základní podmínkou jejich případného úspěchu je vyčerpání řádných opravných prostředků v řízení před finančním arbitrem (srov. § 68 písm. a) SŘS a § 247 odst. 2 OSŘ) a že podání žalob nemá automaticky odkladný účinek; ten jim však může být přiznán (srov. § 73 SŘS a § 248 OSŘ).
[1] Srov. například rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 6 Aps 11/2012.
[2] Srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 2 Afs 176/2006 a ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 2 As 36/2005.
[3] K tomuto srov. například usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „usnesení Zvláštního senátu“) ze dne 5. 3. 2012, Konf 53/2011.
[4] Srov. § 246 odst. 1 a § 250a odst. 1 OSŘ s § 65 odst. 1 a § 69 SŘS.
[5] Viz zakotvení revizního principu v § 78 odst. 2 SŘS a možnost soudu zrušit či moderovat uloženou pokutu.
Další články
Rozhodují soudci politicky?
Jsou soudci pouhými neosobními vykonavateli zákonů, nebo svým rozhodováním formují společnost a prosazují vlastní hodnoty? Do jaké míry do soudcovského rozhodování vstupují mimoprávní vlivy a proč s rostoucí instancí soudu sílí i politický rozměr jeho verdiktů?
Zjišťování nemoci z povolání soudem
Článek zkoumá, zda a za jakých podmínek může civilní soud uznat nemoc z povolání bez lékařského posudku střediska nemocí z povolání a zda soud může uznat vznik nemoci z povolání bez ověření výskytu nemoci z povolání ze strany orgánu veřejného zdraví. Za tím účelem se analyzuje legislativní vymezení nemoci z povolání a proces vedoucí ke zjištění nemoci z povolání, a to včetně relevantní judikatury vyšších i nižších soudů.
Firma na prodej: Které právní nedostatky je vhodné odstranit dříve, než se objeví první zájemce
Vlastník se rozhodne firmu prodat, sestaví tým poradců a teprve pak zjistí, že společenská smlouva podmiňuje převod podílu souhlasem valné hromady, který mu nikdo dát nemusí. Předprodejní příprava proto nespočívá jen v úklidu dokumentace. Jejím cílem je odlišit vady právně bránící převodu od překážek dokončení transakce a rizik, která se promítnou především do ceny.
Je finanční arbitr „soudem“ podle nařízení Brusel I bis? Komparativní pohled na autonomní pojem soudu v evropském procesním právu
Lze českého finančního arbitra považovat za „soud“ podle nařízení Brusel I bis a vydávat jeho prostřednictvím evropská osvědčení pro přeshraniční výkon rozhodnutí?
Mlčení není odmítnutí: K prekluzi informačního práva společníka
Právo společníka společnosti s ručením omezeným na informace patří mezi základní práva plynoucí z jeho účasti ve společnosti.
