Rozhodnutí finančního arbitra a jejich soudní přezkum

Na samém počátku je třeba připomenout, že finanční arbitr může účastníka řízení svým rozhodnutím zkrátit jak na subjektivních právech soukromých, tak i na těch veřejných.[1] To je skutečnost významná pro určení režimu, v jakém budou soudy jeho rozhodnutí přezkoumávat.

Pokud se jedná o hlavní činnost finančního arbitra, totiž rozhodování sporů vymezených v § 1 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZFA“), kdy řízení v meritu věci končí vydáním individuálního správního aktu závazně rozhodujícího o subjektivních soukromých právech navrhovatele a instituce, ta podléhá přezkumu v režimu § 244 odst. 1 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“ či „OSŘ“). V režimu občanského soudního řádu však soudy budou přezkoumávat i sankci ve smyslu § 17a ZFA, která je úzce spjata se samotným rozhodnutím ve věci, neboť ji finanční arbitr ukládá již při částečném vyhovění návrhu spotřebitele, a dále i různá rozhodnutí finančního arbitra procesní povahy[2].

Finanční arbitr však může využít i své pravomoci ve smyslu § 23 ZFA a instituci uložit pořádkovou pokutu za to, že v řízení neposkytuje potřebnou součinnost. V takovém případě se pochopitelně nejedná o rozhodnutí v soukromé věci, ale o mocenský zásah do veřejných subjektivních práv instituce, který bude podléhat přezkumu podle § 65 odst. 1 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“ či „SŘS“). Podle soudního řádu správního potom bude probíhat i přezkum případné nicotnosti rozhodnutí finančního arbitra[3], která může být dána například tehdy, pokud by finanční arbitr rozhodl o věci, která nespadá do jeho působnosti ve smyslu § 1 odst. 1 ZFA, například o nároku z úrazového nebo cestovního pojištění (finanční arbitr řeší spory pouze ze životního pojištění). Jak ovšem z usnesení zvláštního senátu rovněž vyplývá, i soud rozhodující podle občanského soudního řádu si může nicotnost rozhodnutí finančního arbitra posoudit alespoň jako předběžnou otázku a pokud by k ní skutečně dospěl, řízení o žalobě zastaví „pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v absenci pravomocného správního rozhodnutí, které by soud mohl svým rozsudkem nahradit“.

Co se týče srovnání výše zmíněných přezkumných režimů podle občanského soudního řádu a soudního řádu správního, pochopitelně mají jak spoustu shodných, tak rozdílných prvků. Přesto autoři poukáží jen na některé z nich, neboť kompletní výčet by dalece přesáhl možnosti tohoto příspěvku.

Ponechají-li autoři stranou rozdíly v určení věcné a místní příslušnosti, kdy přezkum podle občanského soudního řádu bude provádět okresní soud – obecný soud spotřebitele nebo instituce (srov. § 250 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ) a podle soudního řádu správního krajský soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, tj. u finančního arbitra Městský soud v Praze (srov. § 7 odst. 1 a odst. 2 SŘS), je třeba zastavit se přinejmenším ještě u věcné legitimace a postupu při zrušování rozhodnutí finančního arbitra.

U věcné legitimace spočívá zásadní rozdíl v tom, že zatímco podle občanského soudního řádu mohou být pasivně a aktivně legitimováni jak navrhovatel, tak instituce (v závislosti na výsledku sporu před finančním arbitrem), přičemž finanční arbitr účastníkem soudního řízení nikdy nebude, u přezkumu uložené pokuty podle soudního řádu správního bude žalovaným vždy finanční arbitr a žalobcem instituce, neboť pouze jí může být ve smyslu § 23 odst. 1 ZFA uložena.[4]

Zásadně se však obě právní úpravy liší i v postupu při zrušování rozhodnutí finančního arbitra. Z § 250j OSŘ vyplývá, že dospěje-li soud k odlišnému řešení sporu nebo jiné právní věci, než k jakému došel finanční arbitr, sám ve věci rozhodne rozsudkem. Tento rozsudek nahrazuje rozhodnutí finančního arbitra v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno, přičemž tento následek musí být uveden ve výroku rozsudku. Oproti tomu v intencích § 78 SŘS platí, že pokud soud rozhodnutí finančního arbitra zruší, až na výjimky[5] mu věc vrátí zpět a finanční arbitr bude při novém projednání věci vázán nejen právním názorem soudu, ale případně i soudem prováděnými důkazy. Zatímco tedy jeden soud rozhodnutí finančního arbitra nahradí svým rozhodnutím, druhý mu věc vrátí k opětovnému posouzení.

Pokud se jedná o shodné prvky mezi oběma režimy, je možné za všechny uvést například to, že obě žaloby je nutné podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí finančního arbitra (srov. § 72 odst. 1 SŘS a § 247 odst. 1 OSŘ), že základní podmínkou jejich případného úspěchu je vyčerpání řádných opravných prostředků v řízení před finančním arbitrem (srov. § 68 písm. a) SŘS a § 247 odst. 2 OSŘ) a že podání žalob nemá automaticky odkladný účinek; ten jim však může být přiznán (srov. § 73 SŘS a § 248 OSŘ).

---

[1] Srov. například rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 6 Aps 11/2012.

[2] Srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 2 Afs 176/2006 a ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 2 As 36/2005.

[3] K tomuto srov. například usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „usnesení Zvláštního senátu“) ze dne 5. 3. 2012, Konf 53/2011.

[4] Srov. § 246 odst. 1 a § 250a odst. 1 OSŘ s § 65 odst. 1 a § 69 SŘS.

[5] Viz zakotvení revizního principu v § 78 odst. 2 SŘS a možnost soudu zrušit či moderovat uloženou pokutu.