JUDr. Jakub Dienstbier Ph.D.

Článek reaguje na aktuální diskuzi o ústavních normách obyčejové povahy a poukazuje na skutečnost, že ústavnědogmatický závěr o přípustnosti či nepřípustnosti ústavních norem obyčejového charakteru v příslušné ústavní komunitě je závislý na zvolených ústavněteoretických východiscích, respektive předpokladech. Prostřednictvím stanovení 3 dilemat v podobě otázek z ústavní teorie pak článek nastiňuje, že za určité konstelace odpovědí na tyto otázky lze dospět k obecnému závěru jak o nepřípustnosti ústavních obyčejů, tak i o jejich přípustnosti v působnosti příslušného ústavního řádu.

Ústava je v podstatě mírovým řádem.[1] Je tak velmi dobře představitelné, že bude upravovat pouze takové modely vládnutí (výkonu veřejné moci), které z objektivních důvodů nebude možné využít v situaci zásadního ohrožení ústavního řádu, nebo které nebudou stačit na potlačení takové mimořádné situace, přičemž alternativy výslovně v ústavě upraveny nebudou.

Článek se věnuje otázce, zda mimořádné vládnutí probíhá ve sféře práva, anebo jde o fenomén ze své podstaty čistě mimoprávní.

Tento článek vymezuje a ve svých čtyřech kapitolách postupně představuje a analyzuje čtyři možné a reálně užívané interpretace čl. 83 Ústavy.

Článek se zabývá problematikou rozhodnutí o vyhlášení nouzového stavu dle ústavního zákona o bezpečnosti České republiky v kontextu současné pandemie covid-19.

Neschopnost veřejné moci efektivně čelit jakýmkoli mimořádným situacím a bezbranná vystavenost občanů nikým a ničím nekontrolované vládní libovůli v těchto situacích jsou nejen dva naprosto nežádoucí extrémy, ale také dvě noční můry každého konstitucionalisty.