Zákon o správě dat a o řízeném přístupu k datům

V návaznosti na přímo aplikovatelné evropské nařízení 2022/868 o evropské správě dat a o změně nařízení (EU) 2018/1724 (akt o správě dat) nově upravuje pravidla jednak řízeného přístupu k datům, jednak správy dat. Obecně se vztahuje na data a provozní údaje vedené v informačních systémech veřejné správy, ovšem vyjma těch v § 2 odst. 2–5 zákona specifikovaných.

Zákon v podrobnostech vymezuje například základní povinnosti při správě dat, popis dat a datových rozhraní metadaty, lokální katalogy dat, datové slovníky, národní katalog dat a Geoportál České republiky zřízené jako informační systémy veřejné správy, řízený přístup k datům, správní orgán takový řízený přístup povolující, podmínky povolení takového řízeného přístupu a jeho překážky, předběžnou informaci a žádost o jeho povolení, její projednání, změnu projektu využití dat v průběhu řízení, rozhodnutí o povolení řízeného přístupu k datům včetně lhůty pro jeho vydání, úhradu nákladů, zajištění řízeného přístupu k datům, zrušení a změnu rozhodnutí o jeho povolení či povinnosti při využívání řízeného přístupu k datům, ale také působnost příslušných orgánů veřejné správy v oblasti správy dat a řízeného přístupu k datům, kontrolu dodržování povinností a přestupky. Stejně tak jsou novelizovány zákony o rejstříku trestů a evidenci přestupků, o státní statistické službě, o správních poplatcích a o zdravotních službách.

Důvodová zpráva k okolnostem přijetí této nové právní úpravy popisuje, že jde o reakci na přetrvávající nevhodnou praxi orgánů veřejné správy při nakládání s daty a zároveň na absenci právem předvídaných způsobů, jak k těmto datům získat přístup a využívat jejich informační potenciál. Přístup k datům, která dle dosavadní právní úpravy nebyla dostupná, byl navíc téměř nemožný nejen pro zainteresované vnější subjekty, jakými jsou vědci, výzkumníci či novináři, ale také pro ostatní subjekty veřejného sektoru, kterým by přístup k datům umožnil lépe vykonávat veřejnou moc. To mělo způsobovat stav, kdy subjekty veřejného sektoru postrádaly výslovnou regulaci a právní podklad k tomu, aby efektivně nakládaly se svými daty, přičemž praxe měla ukázat, že dosavadní právní úprava byla příliš zaměřena na informační systémy veřejné správy a data byla chápána pouze jako jejich součást, což ve většině případů vedlo k situacím, kdy byly pomíjeny konkrétní aspekty správy dat jako takových.

Zmiňována je nedostatečná transparentnost, neboť znalost a přehled o datech postrádají jak další agendová místa, která by daná data mohla využít v rámci plnění svých agend, tak i odborná veřejnost, jež by data mohla přetvořit v nové nástroje a služby. To vedlo k nemožnosti efektivních toků dat uvnitř veřejného sektoru, neboť jednotlivá agendová místa nemohla bez znalosti existence specifických dat žádat o přístup k nim a jejich využití a tím pádem nemohla efektivně tvořit služby pro občany a obecně digitalizovat, v důsledku čehož byla typicky nehospodárně pořizována duplicitní data různými subjekty veřejného sektoru pro výkon jejich činností a agend. Cílem však je, aby mezi úřady obíhala data, nikoli občan, čehož nutným předpokladem je detailní znalost toho, s jakými daty stát nakládá.

Jako problematická byla vedle toho vnímána absence možnosti tzv. řízeného přístupu k datům, a to zejména pro účely vědy a výzkumu, vývoje nových služeb a aplikací, zkvalitňování služeb státu a rozšíření datové základny pro evidence-based přístup ve veřejných politikách. Možnost přístupu k datům je přitom podmíněna právě kvalitní správou dat a jejich přehlednou katalogizací.

Na popsanou situaci zákonodárce zareagoval přijetím aktuálně publikovaného zákona, jenž má poskytnout jednotný rámec, který by problematiku dat jakožto naprosto klíčové suroviny pokroku upravoval pro veřejnou správu komplexně a umožnil potenciál dat shromažďovaných veřejným sektorem adekvátně využít.